Plynová pračka Moretta
Těžko si dnes představit domácí spotřebič, který by sloužil ještě půl století poté, co opustil továrnu. Automatické bubnové pračky s plynovým ohřevem zn. Moretta 855 a 856 k takovým kouskům patří (neplést s kamny Mora Moretta!). V letech 1957 až 1963 jich bylo v Mariánském Údolí a Olomouci vyrobeno 2000 kusů, ačkoliv se zde montovaly poměrně krátce.
Montážní hala stála v místech dnešní firmy Honeywell, dříve tzv. speciální (rozuměj vojenské) výroby. A protože v době studené války měly stíhačky větší důležitost než pračky, musela se výroba přesunout do závodu ve Chválkovicích, pozdější nástrojárny.
Spotřebič exponátem
Kolik exemplářů se dochovalo, není snadné říct. Jeden exponát stojí v podnikovém minimuzeu Mory, druhý v Plynárenském muzeu v Praze Michli.
O třetím se ve výroční zprávě Národního technického muzea v Praze z roku 2011 dočteme, že byl externí firmou restaurován pro stálou expozici „Technika v domácnosti“. Konečně čtvrtý nám známý dosud slouží v koupelně pana Václava Kovaříka v Mariánském Údolí a na návštěvníka zapůsobí jako zjevení z dávných časů. Co jeden restauruje, tím jiný pere.
Někdejší specialista závodu (nar. 1927) na plynové spotřebiče a jejich zabezpečovací prvky s nadšením vysvětluje, jak takový přístroj funguje a z jakých materálů je vyroben. Neopomene upozornit laika na vlastní úpravy, jakou je např. zapalování plynu na knoflík, které v době výroby ještě neexistovalo. Podle technické dokumentace vypere Moretta v jednom pracím cyklu 3 až 5 kg suchého prádla za 75 minut. Spotřebuje při tom ovšem až 160 litrů vody. Ve srovnání s dnešními pračkami-trabanty je to opancéřovaná limuzína s chromovanými dvířky o váze 165 kg!
Výkřik techniky
Pračka se ve své době prodávala za 7.500,– Kčs, takže na ni padl zhruba půlroční průměrný plat. Je ovšem třeba dodat, že v té době nebyly automatické pračky standardním vybavením domácností. Pořizovaly se spíše do prádelen bytových domů. Výrobce, jenž Morettu označoval jako exkluzivní, dokonce zřídil v Praze, Brně a Bratislavě veřejné prádelny, které mu měly dělat reklamu.
Pan Kovařík odhalil i tajemství vzniku pračky. Předlohou byl domácí spotřebič americké firmy Westinghouse a pohled na její staré modely to potvrzuje. Zatímco v Evropě se po válce začínalo s malými a jednoduchými vrtulkovými pračkami pro domácnost, za oceánem se již vyráběla automatická pračka, jak ji známe dnes.
Elektrické napájení originálu se však v Moravii přeměnilo na plynový ohřev (svítiplynem, zemním plynem nebo propan-butanem), což bylo dílem šéfa vývoje, ing. Fr. Hnízda. Tato varianta byla oproti elektrickému proudu o třetinu hospodárnější. Časové spínače ze závodu ve Šternberku a pojistky zajišťovaly bezpečnost. Elektromotory dodával podnik MEZ Mohelnice.
Protože se Moravia později zbavovala výroby elektrických spotřebičů, byla produkce těchto praček přenesena do podniku Romo Fulnek, kde model nesl označení R57 a vyráběl se i nadále. Ohřev pro něj bylo ovšem potřeba vymyslet elektrický. Je možno si jej prohlédnout ve specializované expozici praní Městského muzea ve Svitavách (i na sympatickém webu muzea) a Morettu skutečně připomíná.
Chladnička Maneta
Po pračce Moretta bude řeč o chladničce Maneta z produkce poválečné Moravie. Jak je vidět, plyn nejen hřeje, ale může i chladit. Výrobci se tentokrát nepodařilo do typového označení zabudovat tak důmyslně svou značku Mora, ale příbuznost je patrná.
Těžko soudit, co mělo jméno sdělovat zákazníkovi. Kuchyňský spotřebič příruční a snadno ovladatelný? Snídaně čerstvá jako od Maneta? Jisté je, že se ve stejné době v Československu vyráběl motocykl Manet, jehož výkon byl s naší ledničkou srovnatelný. Bylo to v Povážských strojírnách ještě předtím, než se tam zaměřili na letecké motory. V tom byl osud spotřebního zboží v Povážské Bystrici, Mariánském Údolí i mnoha dalších továrnách podobný. Ani chladnička nemohla ve studené válce počítat s protekcí.
Přesun na Slovensko
Roku 1951 rozhodlo ministerstvo o přesunu její výroby do podniku ve Zlatých Moravcích, aby se uvolnily kapacity pro leteckou výrobu v Mariánském Údolí. Zlaté Moravce se později v ČSSR staly synonymem chladicí techniky, protože vyráběly prakticky pro každou tuzemskou kuchyň. I v tom mají s Morávií mnoho společného. Rozpad východních trhů a ústup od freonů však tento podnik nepřežil. Založen byl roku 1949 a od počátku vyráběl právě Manety, které ale fungovaly na elektřinu, nikoliv na plyn, jako ty moraviánské.
Od roku 1954 se tam začalo s monoblokovou chladničkou Calex (s uzavřeným kompresorem), jejíž typové označení se později stalo souhrnnou značkou tohoto podniku. Jméno vzniklo spojením slabik CAL- jako kalorie a -EX pro export. Zřejmě proto byla výroba Manety přesunuta roku 1955 do Elektrosvitu Nové Zámky, kde se postupně až do 70ých let vyrábělo devět typů plynových absorpčních lednic.
Počátky v Morávii
Vraťme se však na Moravu. Nejprve zde byla roku 1948 vyrobena menší zkušební série elektrických absorpčních ledniček. Její užitný obsah za malými dvířky činil 60 litrů a člověk by si ji mohl snadno splést s nedobytnou pokladnou. V následujícím roce byl spotřebič vybaven termostatem a uveden do sériové výroby. V roce 1950 se zdokonalila tepelná izolace skříně a byl vyvinut úspornější, plynový pohon. Dochovaná fotografie z výroby vypovídá o manufakturním charakteru produkce.
Když plyn chladí
A jak plyn může chladit? Technologie bezkompresorové absorpční chladničky byla vyvinuta ve dvacátých letech 20. století ve Švédsku. Princip jejího fungování popisuje Jan Vrdlovec v příručce Elektrické spotřebiče v domácnosti, na jejíž titulní stranu se elektrická Maneta dostala, takto:
„K pohonu je využíváno tepla el. topného tělesa (či plynového plamene, pozn. red.) místo mechanické práce. Je to chladnička absorpční, neboť chlad vzniká při absorpci neboli pohlcování plynů v kapalině. Voda silně pohlcuje čpavek a této vlastnosti bylo využito v ledničce Maneta 60. Čpavková voda se zahřívá teplem topného tělesa; tvoří se pára čpavku s vodní parou, která je odváděna do chladiče. Tam je odváděna také čpavku zbavená voda. V chladiči nastává znovu pohlcování čpavku vodou, při kterém se spotřebovává okolní teplo z chladicího prostoru chladničky. Vytvořená čpavková voda se vede znovu do varníku a celý pochod se opakuje.“
Zdrojem tepla mohl být vedle topného tělesa, nebo plynového plamene také petrolej.
Rodinná historie
Autor dále uvádí, že „Asi jednou za týden je chladničku třeba nechat odmrazit.“ Dnešní čtenář pozvedne obočí, zatímco já teď lépe chápu svou tetu, která se plynové chladničky v osmdesátých letech snažila zbavit. Strýc – inženýr – oponoval a argumentoval jejím tichým chodem (nemá kompresor), úsporností (nemá kompresor) a nezničitelností (nemá kompresor). Taková dlouhověkost musela být pro tetu noční můrou, protože pracně odmražená chladnička se nezapojovala nýbrž startovala. Sestřenice akci dnes popisuje takto:
„Pravda, je to už minimálně 30 let, ale na zprovoznění lednice si vzpomínám. Byla tam taková obdélníková plytká nádobka na dlouhém drátku. Do nádobky se dala nějaká hořlavina (nevím co to bylo – líh, benzín…) a ta se zapálila. Pak se to pomocí toho drátku zasunulo ve spodní části lednice dozadu. Plamínek nesměl zhasnout!!! A když šlo všechno dobře, lednice se rozběhla. Mám pocit, že otec zapaloval vždy víckrát, chtělo to zručnost a pevnou ruku. Už za mých dětských let, to byl muzeální kousek.“
Aby nedošlo k omylu, absorpční chladničky se vyrábějí dodnes pro situace, kdy není elektřina dostupná. Využívali je např. chataři na Horních Vinohrádkách. Jejich provoz je dnes jistě komfortnější, než býval.
Už v závodním časopise Inovať ze Zlatých Moravců čteme roku 1954 v „chladiarenskom okienku“, že se rozlišují absorpční chladničky s kontinuálním a periodickým oběhem a vývoj šel jistě dál.
Marek Bohuš
