Továrna na hřebíky

· 12 min čtení

Není to tak dávno, co jsme citovali báseň Jiřího Wolkera Svatý Kopeček. Zmiňuje v ní dělníky z továrny Kosmos, vyrábějící kamna a také „továrnu na hřebíky“. Jedná se samozřejmě o podnik Moravia v Hlubočkách, který dal jméno jejich místní části zvané Hřebíková, dříve německy Nägelfabrik.

Tato výrobní tradice je významná a sahá až do roku 1854, kdy Ignác Karel Machánek požádal o koncesi na strojní výrobu hřebíků. Právě letos od této události uběhlo 160 let. Využili jsme toho, že ještě žijí pamětníci, oni Wolkerem zmiňovaní dělníci a vyptali se jich na podrobnosti jejich někdejší profese.

Továrna v Hlubočkách – Hřebíkové (výřez z veduty)
Továrna v Hlubočkách – Hřebíkové (výřez z veduty)

Je důležité zdůraznit, že šlo o výrobu strojní, protože hřebíkářské dílny a manufaktury byly dříve hojně rozšířeny kolem lokálních ložisek železné rudy. Takovou oblastí byly např. Brdy, kde památky na onu epochu uchovává Cvokařské muzeum ve Starém Rožmitále. Průmyslová výrobní technologie se však od kovářské práce hřebíkáře/cvokaře dosti lišila. Příkladem takové továrny může být podnik založený roku 1843 v Drnovicích u Lysic Emanuelem Udalrichem, hrabětem Dubským, který však na rozdíl od Moravie nepřečkal hospodářskou krizi třicátých let. Ukázka jeho výrobků je k vidění na zámku v Lysicích.

Za posledních 200 let prodělala výroba hřebíků velké změny, které se odrazily na jejich podobě. Proto podobně jako archeologové pomocí mincí datují historické vrstvy, pomáhají použité hřebíky v památkové péči odhadnout stáří budov. Do roku 1800 se používaly jen hřeby ručně kované, s hlavičkou ve tvaru čtyřbokého jehlanu. Již na konci 18. století vznikaly první stroje, které však napodobovaly práci kováře a tím i tvar výrobku. Hlavička takových hřebíků je masivní a při pohledu shora připomíná poupě, ne kulatou placku.

Dodnes se vyrábějí pro rekonstrukce historických budov, kde jsou nejnápadnější na kování bran, dveří a nábytku. Do konce 19. století se zdokonalily stroje sekající hřebíky šikmo z obracející se pásky plechu jako gilotina. Kuriózní je, že v Africe je tento postup dodnes běžný při výrobě hřebíků na stavbu dřevěných lodí. Stroj ale zastupuje kovář a místo pásky se používají staré autovraky.

Konečně od přelomu 19. a 20. století se začaly prosazovat strojní hřebíky z drátu tzv. drátěnky. Podle původu byly nazývány francouzskými. Velké množství levného zboží učinilo konec kovaným hřebíkům a začalo vytlačovat i ty plechové. Roku 1892 převýšila výroba drátěnek v USA produkci hřebíků sekaných a v roce 1913 se tam už vyrábělo 90% hřebíků jen z drátu.

Pro ztracený hřebík kůň ztratil podkovu,
pro podkovu ztracen kůň,
pro koně jezdec,
pro jezdce depeše,
pro depeši bitva,
pro bitvu království,
a lid tak ztratil svobodu.

(Benjamin Franklin)
Továrna Moravia v Hlubočkách – Hřebíkové kolem roku 1900

Počátky a vývoj v Hlubočkách

Samotné stroje i s obsluhou byly tehdy v polovině 19. století do Hluboček přivezeny z Anglie, později si je vyráběl podnik přímo na místě sám. Stroje vyrobené roku 1915 pracovaly podle pamětníků v podniku až do sedmdesátých let 20. století, kdy přicházely nové technologie německé značky Wafios (zal. 1914).

Protože však pro ně v Hlubočkách nedokázali vyrobit vlastní odpovídající plechovou pásku s potřebnou přesností (stříhala se na okružních nůžkách, byla uprostřed prohnutá a měla otřepy), kterou západoněmecká firma ke svým strojům také dodávala, pracovaly jen krátce. Devizový materiál byl pro náš tehdejší trh příliš drahý.

Navíc na rozdíl od starých strojů, na které stačil jeden klíč, vyžadovaly „vafiosky“ speciální klíče a seřizování bylo časově náročné. Další stroje byly „Malmendie“ z Police nad Metují a tzv. „Kovopolky“, z nichž žádné nebyly bezproblémové. Nakonec roku 1982 došlo k definitivnímu ukončení výroby, zdůvodňované zastaralým provozem a nehumánním prostředím, ve kterém hladina hluku dosahovala až 120 dB.

Sortiment

Výrobní sortiment moraviánské hřebíkárny byl velmi široký a během 128 let trvání výroby se proměňoval. (Například výroba stavebních hřebíků byla po válce přesunuta do slovenského Hlohovce a začaly se dělat řetězy). Uvádí se, že paleta výrobků dosahovala historicky až těžko představitelných 1700 druhů hřebíků. Důležitým odběratelem byl dříve obuvnický průmysl, který potřeboval jednak tzv. teksy (plechové hřebíčky) a nýty, kterými se připevňovala podešev či podpatek ke svršku boty, jednak cvočky či pifle, kterými se kdysi hlavně pracovní, lovecké a vojenské boty okovávaly.

Princip byl podobný jako u fotbalových kopaček nebo atletických treter dneška. K tomu přistupovaly podkůvky a špičky (nebo gumové podpadky), jež se speciálními drátěnkami připevňovaly k podrážce. Rozlišovaly se teksy pro ševce – řemeslníky a přesné teksy do obuvnických strojů.

Na starém dochovaném vzorníku z Moravie čteme: „Verein deutscher Schuhnägelfabrikanten Düsseldorf“  (něm. Sdružení německých výrobců obuvnických hřebíků). Jedná se zřejmě o materiál z doby okupace a svědčí o důležitosti obuvnického průmyslu pro hřebíkáře.

Vedle toho se dodávaly hřebíky do kufrů, dřevěných obrazových rámů, do dveří a oken, čalounické, kolářské, sedlářské, kartáčnické, pokrývačské drátěnky, hřebíky na břidlicovou krytinu i k připevnění rákosu na stropě, skoby obyčejné i ty, které držely obruče na sudech, nýty, stavební hřebíky ad. Kuriozitou jsou titěrné hřebíčky na zakázku, které držely kovové víčko na fajfce.

Názvosloví a slang hřebíkářů

Bohatství názvosloví odráží tvarovou různorodost a snad se lišilo i podle regionu: myšohlávky (myší hlávky) a pifláky s žebrovitou nebo hvězdicovitou hlavičkou, sedlové šerky tzv. šustony, cvoky nazývané podle tvaru „tropická helma“ nebo též „psí uši“(obojí se kovaly ručně), cvočky pařížské, londýnské i francouzského či pruského stylu. Některé nesly na hrotu hlavičky moraviánskou ochrannou známku – šesticípou hvězdu, jiné písmeno „R“, jehož význam však neznáme.

Balení cvočků
Balení cvočků

Mluva hřebíkářských dělníků se hemží výrazy, které zní nezasvěcenému tajemně a namnoze jsou německého původu.

  • bufany (vysokozdvižné manipulační vozíky)
  • drátotah (zařízení ztenčující drát za studena jeho postupným protahováním zmenšujícími se otvory)
  • fligr též  fligle (mn. č., křidélko, otřep na hrotu) podle něm. Flügel tzn. křídlo
  • fréma (pracovní deska hřebíkářského stroje), patrně z angl. frame tzn. rám
  • grot (otřep) podle něm. Grat tzn. hřebínek, ostrá hrana
  • heble (páky) něm. Hebel tzn. pá(č)ka
  • hlavičkář (mechanismus, který formoval hlavičku hřebíku)
  • kameň (průvlak z tvrdokovu kterým se ztenčoval drát)
  • kamenarka (brusírna průvlaků, kde byl opotřebený tvrdokov broušen pomocí diamantového prášku)
  • kastl (samotná demontovatelná pracovní jednotka ve frémě, tvořící hřebíky) z něm. Kasten tzn. krabice
  • krepování plechu - pásy plechu se válcováním cíleně zvlnily, aby k sobě nepřiléhaly a  kyselina mohla proniknout na jeho povrch
  • libra  pro většinu odběratelů se zboží balilo ne na kilogramy ale na libry, protože směřovalo do regionů s britskou koloniální tradicí
  • mille (tisíc kusů hřebíků); hřebíkáři byli placeni podle vyrobeného množství, přičemž se na laboratorních vahách kontrolovaly odpočítané vzorky, jestli nemají „nadváhu“ a podnik tak neprodělává na materiálu.
  • pakny (čelisti, které hřebík formovaly), z něm. slova die Backe tzn. čelist nebo slovesa packen tzn. popadnout
  • shazovák nebo vyhazovač (mechanismus, který srážel hotové hřebíky do vozíkových kontejnerů pod strojem)
  • speciále (speciální obuvnické hřebíčky)
  • šajrovat (zbavovat hřebíky křidélek, nečistot a leštit  výrobky)
  • terák (hřebík s velkou plochou hlavou k přibíjení lepenky)

Technologie

Jak už vyplynulo z napsaného, vyráběly se hřebíky z drátu (drátěnky) nebo z plechové pásky (teksy). Převažujícím materiálem byla ocel, ale zpracovávaly se i mosaz, měď a hliník(dural). Plech a drát se odebíral z Vítkovických železáren v Ostravě, později ze železáren v Třinci.

Drát i páska se nechaly venku nejprve zrezavět a „uzrát“. Továrna byla ještě po válce kolem silnice obojím obložena. Teprve zavedení železniční vlečky a jeřábu to změnilo a materiál se pak skládal pod jeřáb. Poté se z něj pomocí kyseliny odstranily okuje a nečistoty.

Následně se opláchl vodou a neutralizoval v horkém vápenném roztoku. Aby se v tzv. drátotahu při ztenčování netrhal, byl pokrýván mýdlovým práškem (jenž se dal použít i na domácí praní a proto se kradl). Tento drát se postupně protahoval průvlaky z tvrdokovu čili ocelolitiny (karbon), až dosáhl potřebné tloušťky. Protože při tváření za studena ocel tuhne, musela se před dalším zpracováním na slabší průměr opět žíhat. Také se drát protahoval roztokem mazlavého mýdla nebo kyseliny s modrou skalicí, což mu dávalo zlatavý povrch.

Páska se po vyžíhání dál válcovala na konečnou sílu (egalizovala), přičemž se mazala olejem. Po rozstříhání na okružních nůžkách byly svitky vždy o 3 až 5 mm širší, než konečná délka hřebíku, aby bylo z čeho vytvořit jeho hlavičku.

Vysoce odolné čelisti stroje pak formovaly za studena hřebíky při otáčkách 240 – 250/min. tzn. 250 hřebíků za minutu. Tyto stroje bylo potřeba průběžně kontrolovat a seřizovat, jeden seřizovač měl na starosti dvanáct strojů, ale s pomocníkem i přes dvacet. Jejich počet se pohyboval na jedné dílně vždy kolem stovky. Z pásky vyrábělo hřebíky 200 strojů. V roce 1930 běželo 1078 strojů.

Říkalo se, že když ředitel před válkou přišel do kantýny a seřizovači seděli u piva, byl spokojen, protože věděl, že mu stroje běží. Naopak, když si některý seřizovač na dílně neuměl poradit, sundal sako a pomáhal, dokud mašina nejela.

Zajímavostí je, že každý hřebíkář si své výrobky poznal, což je pro laika, který od sebe toto strojně vyráběné zboží nerozliší, překvapivé zjištění. Čelisti, jež si hřebíkář musel sám připravit, totiž zanechávaly na výrobku své jedinečné otisky.

Čelisti sekající jednotlivé hřebíky byly poháněny vačkovou hřídelí, ale na velké hřebíky jim udělovalo ráz pero v podobě dřevěného napruženého trámku ukotveného v konstrukci střechy. Není divu, že se každoročně musela opravovat střešní krytina. Byly snahy tuto „dřevní“ metodu nahradit ocelovými pery, ale pro jejich lámavost se nadále používaly pružné trámky.

Od roku 1957 se používaly k pohonu elektromotory, předtím to byly transmise (kožené řemeny, spojující každý stroj s hnací hřídelí, která procházela pod stropem celou dílnou).

Šajrování

Po vytvarování hřebíků a před jejich konečnou povrchovou úpravou se musely „šajrovat“ tzn. zbavit křidélek a očistit v otočných šestihranných bubnech s pilinami. Po určité době se víko bubnu vyměnilo za síto, aby křidélka a piliny přes něj při otáčení vypadly. Pro lepší a hladší povrch „klouzání“ při zatloukání, se nakonec do bubnu přidávalo magnesium – vídeňské vápno a u některých při modření v otáčivých pecích i grafit čili tuha.

To byla práce „šajráků“, kteří se vzezřením podobali horníkům z uhelných dolů, tak byli černí. Takto připravené hřebíky se podle přání zákazníka galvanizovaly, pozinkovaly, pomosazily (modrou skalicí).

Třídění

Třídění probíhalo pomocí otočných válců s mezerami, kudy propadaly hřebíky se špatnou hlavou a nečistoty. Drátěnky šly dále do výběrny, kde se velikosti do 14 mm třídily na nátřasných sítech. Zapichovaly se do dírek a kontrola ty vadné vypichovala. Větší se kontrolovaly na běžícím páse, kde byly ručně odstraňovány zmetky. Zdejších 20 až 30 žen si údajně celou směnu při práci zpívalo. V balírně se hřebíky rozvažovaly ručně, později na automatických vahách.

Balení hřebíků firmy Moravia
Balení hřebíků firmy Moravia

Vozíky se zbožím se v závodě posouvaly ručně po úzkých kolejích tak, že dva pracovníci tlačili tři vozíky, které naloženy vážily celkem přes tunu. Ještě po válce se k převážení všeho používali koně, kteří tahali vozy mezi nádražím a továrnou. Na půli cesty v ulici Fučíkově u mostu stála pro kontrolu váha. Koně byli ustájeni vedle tovární garáže ve stáji před mostem směrem na Hrubou Vodu, která dnes jako dvojdomek slouží bydlení. Od roku 1966 převážely materiál v přepravkách tzv. „bufany“– manipulační vozíky, které při nárazech občas hřebíky vysypaly a proto se musela často lepit propíchlá kola.

Kontrola kvality

Není divu, že důležitým zákazníkem Machanků byl zlínský Baťa. Doklady tohoto obchodního spojení se v archivech bohužel nepodařilo dohledat. Teksy „ueberhol“ zvané „ybrholky“ pro strojní výrobu ve Zlíně musely být velmi přesné, aby se v mašinách nezasekávaly a nedocházelo k prostojům ve výrobě.

Při ruční výrobě se zase dbalo na to, aby teksy byly čisté, protože ševci je drželi při práci sevřené mezi rty. Jejich orientální kolegové např. v Maroku je měli dokonce přímo v ústech odkud je plivali do ruky rovnou pod kladívko. Proto se při výstupní kontrole položily na bílý papír, kde nesměly zanechat stopy. Nečistoty pocházely hlavně z řezného oleje, který ulehčoval sekání teksů z plechové pásky. Bez něj by přílišným třením došlo ke zlomení nožů. Používal se řepkový odpadní olej ze závodu Milo Olomouc.

Vedení a zaměstnanci podniku shromáždění na továrním nádvoří roku 1904
Vedení a zaměstnanci podniku shromáždění na továrním nádvoří roku 1904

Na kontrolu a kvalitu se v Moravii tradičně dbalo. Bylo to jistě dáno kontinuitou výroby ještě z dob monarchie, kdy každá nová generace byla zaučována starými mistry. Projevovalo se to například úzkostlivým udržováním pořádku, kdy byl každý hřebíček z podlahy „pozametán“ magnetizovaným pilníkem. Dělníci, kteří za prací dojížděli na kolech i motorkách a na pracovišti parkovali, tak údajně ve fabrice nikdy neměli defekt a pracovní úrazy měly jiné příčiny, než píchnutí hřebíkem.

Před válkou dokonce ženy do hřebíkárny docházely a pracovaly bosé. Kontrola výrobků probíhala jednak na dílně a pak na kontrolním oddělení, kde se hřebíky zařadily do kvalitativních tříd I. – III. Pro seřizovače to znamenalo o 25 % a 50 % nižší odměnu, protože takové zboží se nedalo vyvážet.

Trhy

Hřebíky z Hluboček mířily do celého světa. Můžeme se o tom přesvědčit při čtení plechových šablon z bývalé stolárny se jmény přístavů a jiných míst určení jako byly Afghánistán, Bombaj, Kalkata, Colombo, Damašek, Rangún, Káhira, Durban, Nikózie ad. Podle toho vypadaly parametry skladu. Za Machánka mělo být na skladě až 70 vagónů hřebíků, z nichž mohl vždy expedovat jakoukoliv objednávku.

Vitrína hřebíkárny Moravia na veletrhu
Vitrína hřebíkárny Moravia na veletrhu

Když se malá balení naskládala do dřevěných beden vyložených olejovým papírem proti vhkosti, popsala se prkna pro jistotu jmény cílových měst. Dohromady směřovaly tyto výrobky do 54 států. Tomu odpovídal i obalový design. Mnozí si vzpomenou na Tygra s otevřeným chřtánem, nebo bílého slona. Jednodušší papírové obaly a štítky se tiskly v podnikové tiskárně, tygr ve Skalici na Slovensku.

Jako obal sloužily také plastové krabičky s klapkou jako od bonbónů tic-tac.

Mezníkem pro odbyt zboží se stala tzv. Sinajská válka či Suezská krize, při níž v roce 1956 došlo k zablokování důležité obchodní cesty – Suezského průplavu. Ani po obnovení plavby už vývoz nedosáhl dřívějšího objemu. Jen u plechových teksů klesla měsíční produkce ze 100 na 40 tun, později se zvedla na 60 tun.

Snímky: archiv autora, Vlastivědné muzeum v Olomouci.

Podle vzpomínek a z materiálů Miloslava Karhánka, Františka Zony a Oldřicha Raaba zpracoval Marek Bohuš, který rovněž děkuje Rudolfu Klosovi a Miloslavu Karhánkovi za připomínky a doplňky k textu.

Související příspěvky

Panelstory
· 3 min čtení
Příběhy slavných značek: Mora
· 1 min čtení
Kdo hledá, najde
· 3 min čtení
Tiskař Miroslav Eis
· 5 min čtení