Sáňkařská dráha na Hrubé Vodě

· 7 min čtení

Vzpomínky na sáňkování v Hrubé Vodě na svazích bystřického údolí od počátku dvacátého století až do války od Johanna Tannenbergera, který se narodil roku 1906 v rodině hostinského. Pro živnost jeho rodičů hrál cestovní ruch důležitou roli a pro malého kluka byly zimní sporty a provoz kolem nich jistě lákavým zpestřením života na vesnici.

Na začátku 20. století nebylo lyžování rozšířeno v takové míře, jako v době mezi válkami. Zato sáňkování se těšilo velké oblibě. Jezdilo se na jednoduchých saních i těch pro více osob, které byly později vybaveny mechanickým řízením i brzdou. Zájem byl takový, že Sudetský horský spolek (Sudetengebirgsverein) domluvil s ředitelstvím státních drah vypravování tzv. sáňkařských zvláštních vlaků. Ty stavěly na mimořádné zastávce v místě dnešní zastávky Hrubá Voda každou neděli v 9 hodin.

Sáňkování na Hrubé Vodě – pohlednice z roku 1908
Sáňkování na Hrubé Vodě – pohlednice z roku 1908

Vystupovaly z nich zástupy sáňkařů s ojedinělými lyžaři a vydávali se k dolnímu konci nedaleké dráhy v areálu dnešního hotelu Akademia. Zde si v prostorné prkenné boudě zakoupili lístek, občerstvili se obloženými chleby s horkým čajem a „aprés saňki“ si ještě mohli usušit šaty kolem velkých železných kamen. Také se tu prodával „Rodelliquer“ (něm. sáňkařský likér) v placatkách. Pan Tannenberger si dokonce vzpomíná na reklamní plakát s obrázkem sáňkaře. Tento nápoj vyráběla firma Karplus z Opavy.

Rodák nobelistou

Zde si neodpustím jednu odbočku: Roku 2013 získal Nobelovu cenu za chemii jistý Martin Karplus, jehož děd Johann Paul Karplus se roku 1866 narodil v Opavě a později se stal psychiatrem a docentem medicíny na vídeňské univerzitě. Jeho vnuk Martin, který se narodil roku 1930 ve Vídni, utekl s rodinou před Hitlerem do USA. Dnes je profesorem na Harvardově univerzitě v Massachusetts. Předkové tohoto rodu se dají vysledovat mezi představenými židovské obce v Osoblaze již na počátku 18. století. V současnosti u nás nositelé tohoto příjmení nežijí, zato podobné příjmení Karp (z něm. Karpfen - kapr) a Karpeles tzn. malý Karp bývalo dost rozšířené. Není doloženo, že by rodina vlastnila likérku, ale je pravděpodobné, že její provozovatel patřil k mišpoche.

Zapomenuté pomístní názvy

Pamětník Tannenberger popisuje, kudy se šlo na start, přičemž užívá řady zapomenutých pomístních názvů. Cesta vzhůru vedla podél sáňkařské trati a místní kluci se rádi ujali saní, za jejichž vytažení na kopec dostávali šesťák tzn. 20 haléřů. Ti silnější spojili více saní dohromady a za neděli si mohli vydělat až několik korun! Šlo se přes Birkengründel (Březový dolík), Kohlstättel (Uhlířský plácek), Ritterbrunnen (Rytířskou studánku) a Wüsstes Schloss (Pustý zámek, tzn. hrad Hluboký) až k nepřívazským polnostem. Tam byl na kraji lesa začátek dráhy, která vedla úvozem jen s málo zákrutami a při své délce téměř čtyř kilometrů překonávala výškový rozdíl skoro 300 metrů. O víkendech byla dobře připravená, což se provádělo prostě: pokácely se dva až tři smrky a ty se párem koní vláčely až do cíle. Trať pak připomínala obrovskou koupací vanu.

Rodinná idylka při sáňkování v Hrubé Vodě
Rodinná idylka při sáňkování v Hrubé Vodě kolem roku 1908

Závody

V zimě roku 1913 byly uspořádány velké závody. Už v sobotu přijeli vojáci z 54. pěšího pluku z Olomouce a zřídili polní telefon mezi startem a cílem i s kontrolní stanicí na půli cesty. Protože byl cíl jen sto metrů od školy, viděli místní kluci vojáky při práci a nemohli se dočkat konce vyučování. Když nastalo, mohli jim dokonce pomáhat s taháním drátů a poprvé v životě si zatelefonovat. Po závodech se pořádal ohňostroj, což byla také věc nevídaná. Předávání cen proběhlo v hostinci Tannenberger, kde bývalo každou neděli při hudbě a tanci veselo. V deset hodin se sáňkařský vlak vracel do Olomouce.

Protože by na velké trati nebylo dost místa pro všechny sáňkaře, jezdili někteří jinam. Vedle Domašova byl oblíbený Straussgrund (Štrauzák), kterým se přes Katzengraben (Kočičí příkop), Zwieselstein (Kámen na rozcestí), Huttichboden (pozemek s příjmením vlastníka?) Zottige Fichte (Ježatý smrk), Judengrund (Židův dolík) a Steinhübel (Kamenný pahorek) stoupalo až k Jívové. Sáňkovat se dalo rovněž na cestě od Pohořan až k Alte Mühle (Mlýnky) a na Hrubou Vodu. Uvedené názvy lokalit byly podle vypravěče pravděpodobně zapomenuty již následující generací, o dnešku nemluvě.

Hodně sáňkařů z Olomouce si každou neděli ukládalo své sáně v hostinci Tannenberger. Po první válce si je vyzvedli jen nemnozí. Také o dráhu se po roce 1918 už nikdo nestaral. Některé sáně zůstaly na půdě až do odsunu po další válce, v pořadí druhé.

Volně zpracováno podle časopisu Bärner Ländchen.


Zimní sport na Hrubé Vodě

Olomoucké noviny Maehrisches Tagblatt na počátku 20. stol.
Olomoucké noviny Maehrisches Tagblatt na počátku 20. stol.

Roku 1908 uveřejnily olomoucké noviny „Maehrisches Tagblatt“ zprávu o naší obci. Týkala se tzv. Sáňkařských vlaků (Rodelzüge).

„Olomoucké sekci Sudetského horského spolku se jak známo podařilo vymoci si na c.k. ředitelství státních drah zařazení tzv. Sáňkařského vlaku, který je v provozu od poloviny prosince do poloviny března o nedělích a svátcích mezi Olomoucí a Hrubou Vodou; letos bude od 13. prosince opět jezdit o půl jedné z Olomouce a o půl šesté večer se vracet z Hrubé Vody na zdejší nádraží. Díky takto nabídnutému pohodlí bylo možno získat také v našem městě tak četné příznivce zimního sportu a dát příležitost k vychutnání krás zimní krajiny také těm, jež se sice aktivně nezapojují, přece však chtějí strávit nedělní odpoledne ve volné boží přírodě namísto jeho prosezení v kouři a výparech kaváren, nebo dlouhé hodiny promenovat po náměstí.“

V textu se dále podobně komplikovanými větami konstatuje, že je Hrubá Voda oblíbená v létě, ale mnohé od výletu odradí příchod zimy. Kdo však tu nádheru sněhem ozdobených stromů zažil, neopomene příležitost se vrátit. Neposkvrněná bělost na ocelové modři oblohy…

„Žádný div, že se k prvnímu Sáňkovacímu vlaku, který bude letos poprvé v provozu od 13. t.m., upírají radostné zraky a to tím více, když si Olomoucká sekce Sudetského horského spolku uložila, řádně odstranit všechny nedostatky, které ještě loni sáňkařská dráha vykazovala. Vyježděné koleje od vozů byly zarovnány, vyčnívající kameny, které často bránily v hladké jízdě, odstraněny, zákruty patřičně navýšeny, místa do boku otevřená zajištěna naházenými hrázemi a hlavně zřízen chodník podél dráhy tak, že stoupající chodci už nebudou v nebezpečí, že je přejedou sjíždějící sáně.“
Sáně "volantky"
Sáně "volantky"

Dále jsou vyzvednuty přednosti dráhy, která se hodí pro začátečníky i zkušené, protože mění sklon a probíhá mladým i vzrostlým lesem, takže skýtá výhledy na bystřické údolí. Autor textu zahání obavy o bezpečnost tvrzením, že se loni nic vážnějšího nestalo, ač byli na nové dráze nutně všichni začátečníky. Funkcionáři spolku budou ostatně co nejpřísněji dohlížet na kázeň a bránit nepatřičnostem.

„Budiž poukázáno, že se větší nehody při sáňkování mohou přihodit jen tehdy, pokud se závodí na zledovatělé a příkře klesající trati, když jsou překročeny hranice běžného, na dráze jakou máme v Hrubé Vodě je však nehoda i při divočejší jízdě prakticky vyloučena.“

Utěšené vyhlídky prý se toho roku nabízely také lyžařskému sportu, jehož vyznavači se měli významně rozmnožit:

„Sekce považovala za nutné, zřídit vlastní oddělení sněhových bot (Schneeschuhabteilung), jehož účastníkům má být zkušenými lyžaři spolku poskytnuta potřebná lekce. Cvičení bude zpočátku probíhat na nepřívazské plošině (Epperswagener Plateau) nad sáňkařskou drahou a tato výhodná příležitost, naučit se zdarma a správně zdravý a posilující sport se nabízí všem ženám a dívkám, mužům i chlapcům.“

Závěrem pisatel vyzdvihuje známé průvodní jevy zimního sportování jako je humor a dobrá společnost, čistý vzduch a občerstvení vyhládlých lyžníků a sáňkařů:

„… o to vynikajícím způsobem pečuje všem výletníkům velmi známá restaurace Schwarz. Velký, dobře temperovaný sál poskytuje všem účastníkům až do odjezdu vlaku příjemný pobyt a nabízené pokrmy i osvěžující nápoje, v neposlední řadě chvalně známý Sáňkařský likér jsou té nejlepší kvality. Protože cesta z hostince, zřízená zvlášť pro sportovní výletníky, na stanici v těsné blízkosti sáňkařské dráhy při strážním domku č. 14 není dlouhá, je možno v těchto chráněných prostorách dlít až těsně do odjezdu vlaku.“

Sekce zařídila – stejně jako v případě letních vlaků – výdej zpátečních jízdenek v předprodeji v hlavní trafice na Horním náměstí a poskytuje informace o sněhových podmínkách v Hrubé Vodě a o stavu sáňkařské dráhy den předem ve třech vývěskách u pánů Reichla, Schöna, Heinze a Hanische (zmíněné obchody zřejmě tehdy každý znal, pozn. red.). Zbývá si jen přát, aby dráhu, která byla již minulou neděli pilně využita, pokryla nová vrstva sněhu a již se bude ozývat zvučné „Bergheil“ čilého sportovního lidu.“

Marek Bohuš

Mohlo by vás také zajímat:

Sněhy loňské, dnešní i budoucí | Magazín Hlubočky.eu
Jakkoliv se to při dnešním letmém pohledu nezdá, navazuje současný rozvoj lyžování v Hlubočkách a Hrubé Vodě na dlouhou tradici, která sahá až na přelom XIX. a XX. století.

Související příspěvky

Ve službách továrníkových
· 6 min čtení
Hostinský od Jedlové hory
· 7 min čtení
Rozmarné léto v Burk(ině Faso)
· 7 min čtení
Pověst o Ladermonovi
· 4 min čtení
Školní zvon z Hrubé Vody
· 3 min čtení