Pověst o Ladermonovi

· 4 min čtení

Pověst o tomhle samotářském zálesákovi by se mohla docela dobře odehrávat v historických kulisách severoamerické divočiny a Warnerovic bratři by ten příběh určitě nenechali ležet ladem. Mnohem spíše by se o natáčecí práva na něj utkali s konkurenty Goldwynem a Mayerem.

Sama přezdívka hlavního protagonisty, znějící v místním dialektu Ladermon, ve standardní němčině Ledermann (muž v kožích), ostatně připomíná americkou značku slavných nástrojových nožů Leatherman. A přece se ta story, nebo alespoň její jádro, odvíjelo přímo za našimi humny.

Ona lokalita se nachází v Oderských vrších, v lese nad silnicí z Hluboček do zaniklé vsi Nepřívaz. Mezi první a druhou serpentinou bývala nad údolím potoka Trnava (Dürrnei) louka se studánkou a lesní školkou. Chodilo se tudy pěšky do vsi Jestřabí, a kdysi dávno, před německou středověkou kolonizací, zde stávala osada Baranov.

Lokalita Bran na mapě z roku 1776
Lokalita Bran na mapě z roku 1776

Dnes se jako Baranov na mapách označuje už jen les a podobně se jmenuje nedaleká kóta Brána ve výšce 636 m n. m. Němci místo označovali jako Bran a ještě po válce tu stál útulek zvaný Branbaude (Branská bouda). Později se již neudržovala a tak po ní nezbyl než pomístní název Kamenná bouda, který se však nejen v blízkém okolí Hluboček vyskytuje častěji. Mezi vrchem Vrábl a Zdiměří na pravém břehu Bystřice jedna taková starodávná, ještě z dob vlády knížete Jana z Lichtenštejna, dokonce stojí. Není vyloučeno, že stará slovanská jména Brána a Baran(ov) později příchozím německým kolonistům v jejich jazyce splynula, protože nebyla mluvčím srozumitelná.

Zásluhou obyvatel Jestřabí, kteří sepisovali obecní kroniku, se také my můžeme vrátit do časů a k událostem, kdy se rodila legenda o Ladermonovi a také stejnojmenný, avšak dnes již zapomenutý název lesa.

Josef Felgenhauer, hostinský v Nepřívazi, který se narodil v Jestřabí v čísle 16, vysvětloval to tajemné jméno takto:

V hlubokých lesích, které se rozprostírají mezi Hlubočkami, Jestřabím a Nepřívazí, leží polesí zvané Ladermon. S určitostí se tam dlouhá léta zdržoval muž, který pálil dřevěné uhlí. Oděný byl od hlavy po paty do kožešin a jen zřídkakdy se objevil mezi lidmi ve vsi. Žil velmi dlouho a povídalo se proto, že je prý nesmrtelný. V našem rodě se ještě z dob mého praděda dochovalo vyprávění o životě a strastech toho člověka, které jsem často slýchával od své babičky:

Za vlády císařovny Marie Terezie v Rakousku a Fridricha Velikého v Prusku, byla Olomouc obléhána Prušáky (1741 a 1758). Přísná disciplína a dril, které v německém vojsku vládly, učinily z nejednoho vojáka zběha. Stalo se, že se jeden takový uchýlil do tehdejšího pralesa při Branu a schovával se tam v zemní sluji. Zpočátku přežíval díky bohatství zvěře, kterou lovil pomocí své dobré pušky a zásobám střelného prachu i olova. Chleba získával u sedláků v okolních osadách výměnou za zvěřinu.

Můj předek míval pole nedaleko jeho příbytku a tak se stávalo, že se častěji potkali a ten muž se mu s lecčíms svěřil. Údajně měl ve své vlasti dítě; zda manželské či nemanželské, není známo. Jeho matka zemřela a potomek trpěl špatným zacházením poručníků. Sám Ladermon pocházel z lepší rodiny, znal číst i psát a udržoval s domovinou spojení. Jako dezertér se tam však nemohl vrátit. Poté, co jednou na delší čas zmizel, se navrátil s pětiletým chlapcem. Unesl jej prý v noci od příbuzných a zdá se, že se otci se synem spolu v lesích vedlo dobře.

Později směl Ladermon pro olomouckou dómskou kapitulu pálit uhlí, postavit si srub a chovat dvě kozy. Pastvy bylo požehnaně, jelenů a jiné zvěřiny dostatek. Chleba měl od sedláků, mléko dávaly kozy; boty, kalhoty, kabát a čepice si vyrobil z kůže vysoké a černé zvěře. Proto jej také lidé nazývali Ladermonem.

Seznam kapitulních horských vsí z roku 1776
Seznam kapitulních horských vsí z roku 1776 (Hlubočky uváděné jako Hombock)

Uhlí, které pálil sice patřilo vrchnosti, ale tu a tam nechal nějakou tu fůru zmizet. Byl to můj prapředek, který mu vypomáhal s povozem. Často prý jezdil do Olomouce, nebo dokonce až k Brnu. Kupoval si střelivo a někdy také lahev kořalky.

Ten starý robinson zemřel, ale kde je pochován se neví; snad nedaleko své chaty. Jeho syn, kterého otec naučil číst a psát, pokračoval ve stejně dobrodružné existenci. Také můj předek umřel, ale jeho potomek – můj praděd – udržoval přátelské vztahy nadále. Babička říkávala, že tolik zvěřiny jako tenkrát, už se u nás nikdy jíst nebude, a měla pravdu. Mladý Ladermon se častěji ukázal v Nepřívazi oblečený stejně jako jeho otec, takže se začalo říkat, že je nesmrtelný.

Za napoleonských válek, kdy byla vybojována bitva u Slavkova, se Rakušané spojili s Rusy a Prusy, kteří byli nakvartýrováni i v našem okolí. Tenkrát Ladermon zmizel beze stopy. Praděd věděl, odkud cizinec pocházel a kam asi odešel, ale vzal si to tajemství do hrobu. Jen babička vyprávěla, že mladý jistě padl u Lipska. Jinak by se k nám určitě vrátil.

Podle kroniky obce Jestřabí od Wenzla Dostalika a Simona Rabenseifnera přeložil a upravil Marek Bohuš.

(Psáno pro KROK – Kulturní revue Olomouckého kraje)

Související příspěvky

Ve službách továrníkových
· 6 min čtení
Sáňkařská dráha na Hrubé Vodě
· 7 min čtení
Hostinský od Jedlové hory
· 7 min čtení
Rozmarné léto v Burk(ině Faso)
· 7 min čtení
Školní zvon z Hrubé Vody
· 3 min čtení