V prosinci roku 2017 se obyvatelé Hluboček rozloučili s panem Miroslavem Eisem, který zemřel ve věku 96 let. Pracoval v podniku Moravia jako vedoucí tiskárny, kterou po válce přebíral od německých tiskařů. Tyto okolnosti mě přiměly, se jej před léty na minulost a chod tiskárny těsně po válce zeptat. Výsledek rozhovoru, který jsme vedli, zde zveřejňuji.
Miroslav Eis se narodil roku 1921 nedaleko Nymburka ve středních Čechách a tiskařskému řemeslu se vyučil v Praze. Do tehdejší Hřebíkové neboli Nägelfabrik se dostal zásluhou historických okolností. Muži jeho ročníku byli nuceně nasazováni na práci v Říši, tj. převážně v Německu. Aby tomu unikl, opatřil mu jeho bratr místo v hlubočské hřebíkárně, což bylo sice také v Říši, avšak v lepších podmínkách, bez bombardování, blíže domovu. Protože však bydlel v Radíkově a do práce musel každý den přes hranici protektorátu v údolí Zdiměře, byl jednou při „přechodu hranice“ přistižen, odhalen a nucen odjet na práci k Berlínu. To byla jeho původní umístěnka, ze které se vyvlékl tak, že se „ztratil“ v Hlubočkách. Musel se dostavit na velitelství četnictva na dnešním Žižkově náměstí v Olomouci. Zde mu řekli, že buď nastoupí v Berlíně, nebo půjde do vězení.
Přestože se blížil konec války, raději do Spandau/Špandavy odjel. Dnes je to jedna ze čtvrtí německé metropole, kam jezdí i metro. Místo proslulo svou citadelou z 16. století a zůstalo pruskou pevností, vězením a zbrojnicí až do století dvacátého. V jeho 45. roce za chaosu konce války Miroslav uprchl, aby se pěšky a složitě dostával zpátky domů. Snad nejobtížnější bylo prý překonání protektorátní hranice na Labi, která byla dobře střežená.
Při zpětném pohledu na své válečné zážitky si však nestěžoval, naopak říkal: „Příkoří, které jsme zažili, mělo své světlé stránky, protože co tě nezabije, to tě posílí, a když nejde o život, jde o…“
70 let tiskárny
Po skončení války se vrátil do Hluboček a dostal na starost podnikovou tiskárnu, která je zde fotograficky zdokumentovaná již roku 1904! Založena byla však ještě dříve, a to roku 1890. Když si představíme, jak většina tehdejšího venkovského obyvatelstva v okolních horských obcích žila, musela být tiskárna něčím mimořádným.
Její hlavní úlohou byl tisk všeho, co Machankova továrna potřebovala. Od prostých balicích etiket po obsáhlé vázané katalogy zboží, které se dochovaly dodnes. Předností vlastní tiskárny byla rychlost, s jakou potřebné tiskoviny dodávala. To platilo na konci 19. století stejně jako po roce 1948.
Miroslav Eis měl na starosti zajišťování materiálu, organizaci, jazykové korektury, grafické zpracování. Nebylo to snadné, protože po válce byl materiál na příděl, papír se vozil z Přerova (NARPA) nebo přímo z papíren v Jindřichově a v Rudě nad Moravou. Barvy se kupovaly u dodavatele v Praze. Barva se nanášela gumovými a želatinovými válci, které byly citlivé na teplo a nedostávalo se jich.
Roku 1946 byla tiskárna umístěna ještě ve staré dřevěné budově, od 1950 se stěhovala do moderní zděné provozovny.
Miroslav Eis vzpomínal na jména dalších tiskařů, sazečů a typografů – Fr. Spáčila ze Svatého Kopečka, J. Gottwalda, Jos. Koláře –, ale i knihařů Pěčka, Rašnera, Tomka.
Některé merkantilie (příležitostné firemní tiskoviny) bylo třeba svázat, perforovat (tiskopisy, žádanky, výplatní lístky, propustky, faktury atd.). Nálepky na balení hřebíků po 20 000 ks bylo třeba kalibrovat před tiskem a po vytištění rozřezat velký formát na jednotlivé kusy. Na začátku století se např. tiskl hlavičkový papír s vedutami obou závodů v Hlubočkách a Mariánském Údolí.
Tiskárna se neobešla bez pomocných sil pro zakládání papíru do starších strojů; modernější už si ho podávaly samy nasáváním vzduchu.
Nejen firemní tiskoviny
Vedení podniku se snažilo tiskárnu zrušit, ale nemožnost spolehnutí se na externí dodavatele tomu bránila. Nakonec k tomu roku 1959 přece jen došlo. Po zrušení tiskárny pracoval pan Eis několik měsíců v tiskárnách v Olomouci (v místě dnešního krajského soudu ve Studentské ul.). Filiálkou byla Groagova tiskárna vedle spořitelny naproti Červenému kostelu. Zde se před rokem 1918 tiskly noviny Mährisches Tagblatt, ze kterých opakovaně citujeme zprávy týkající se naší obce.
Z Olomouce se vrátil k tiskařské práci do Mariánského Údolí, kam byl pořízen ofsetový stroj Retroprint Adast z Adamovských strojíren, protože ve fabrice bylo třeba tisknout některé materiály v krátkém čase.
Vedle merkantilií pro potřeby závodu se tradičně tiskly rovněž plakáty pro ochotníky, pozvánky na plesy, svatební oznámení, parte. Během 50. let byly ze strany vedení snahy tento typ produkce zrušit s odůvodněním, že nesouvisí s chodem podniku. Pan St. Andrusiov však našel jakési nařízení z první republiky, podle kterého podnikové tiskárny pro soukromé účely tisknout mohou a mají. Tato služba byla vždy řádně fakturována a využívali ji moravianští zaměstnanci z okolních obcí. Dá se předpokládat, že před zničením vesnic na Libavsku využívali jejich obyvatelé, kteří do Hřebíkové ve velké míře docházeli za prací, služeb tiskárny také.
Neblahé dědictví
Ducha doby ilustruje instituce zvaná tehdy Tiskový dohled, což byl eufemický opis slova cenzura. Tento úřad byl dědictvím z dob monarchie, avšak po válce už bez pevných pravidel. Sídlil v Olomouci v rohové budově naproti Pöttingea a vedoucí každé tiskárny byl povinen tam dodat veškerý materiál plánovaný k tisku. To se týkalo rovněž cizojazyčných textů určených na exportní hřebíkářské zboží, jakož i smutečních oznámení – parte. Pokud byl materiál schválen, dostal své číslo a spolu s ním musel být tištěn. Na každém tiskopise tak byla šifra cenzora.
Prakticky to probíhalo tak, že se z vysázené matrice udělal ruční (tzv. kartáčový otisk), který se do Olomouce poslal. V případě urgentních materiálů, jakými byla právě parte, se posílaly ke kontrole až zpětně, přičemž však tiskaři měli instrukce, co se tisknout smí a co ne. Nesmělo se například uvést, že dotyčný zemřel při hromadné havárii. Nutno zmínit, že k zákazu tisku v Hlubočkách nikdy nedošlo.
Marek Bohuš
