Člověk by měl mít povědomí o místě, kde žije, říká Jiří Glonek

· 10 min čtení

Historik Vědecké knihovny v Olomouci Jiří Glonek, který vyrůstal v Hlubočkách, nám poskytl rozhovor nejen o svých publikacích a objevení vzácného námořnického atlasu z 16. stol.

Během stěhování archiválií z hlavní budovy Vědecké knihovny v Olomouci v roce 2006 se ti podařilo objevit námořní atlas z roku 1563. Jaký jsi měl z toho pocit?

Vypadalo to na rutinní jarní den. Stěhovali jsme s kolegou po částech trezor, kde byly uloženy nejcennější fondy knihovny (zejména rukopisy a prvotisky) ze staré budovy do zbrusu nové trezorové místnosti. Při té příležitosti jsme každou knihu čistili. Řada došla i na atlas, který svým zevnějškem (vazbou) nikterak nevynikal a navíc byl vložen do ochranného obalu. První ho vlastně otevřel kolega. Když spatřil mapy, automaticky mi ho donesl ukázat. Věděl, že mapy jsou moje srdcovka.

Portolánový (námořní) atlas z roku 1563
Portolánový (námořní) atlas z roku 1563

Je to zvláštní, ale já hned věděl, že jde o něco mimořádného, i když v podobných případech to člověku obvykle dochází postupně. Tep se mi zrychlil hlavně po tom, co jsem zjistil, že atlas má sice svoji knihovní signaturu, ale bez jakéhokoliv popisu.

Dá se nějakým způsobem vyčíslit jeho hodnota?

V obecné rovině lze podobné věci finančně ocenit stěží, zvláště u rukopisů, které jsou již svojí podstatou vždy originální a neopakovatelné, což je i případ atlasu. Na druhé straně má podle některých všechno svoji tržní cenu, i když já o tom nejsem absolutně přesvědčen. Nicméně i atlas musel být kvůli pozdější výstavě a pojistce takto oficiálně oceněn, přičemž odborníci došli k částce sedmi miliónů korun - co mapový list, to jeden milion korun. Je to moc nebo málo? Asi jak pro koho. Často záleží na mnoha specifických okolnostech.

Námořní atlas ze 16. stol., který objevil Jiří Glonek ve Vědecké knihovně v Olomouci
Námořní atlas ze 16. stol., který objevil Jiří Glonek ve Vědecké knihovně v Olomouci

Jako soudní znalec v oboru historických knižních fondů znám mnoho příkladů, kdy za totožnou starou mapu či tisk je ochotný zejména americký trh utratit pro běžného smrtelníka nepředstavitelné sumy peněz, než za jaké by se dala stejná věc prodat v Evropě (o ČR nemluvě). A s tím samozřejmě přímo souvisí i nelegální či legální vývoz našeho kulturního dědictví za hranice.

I proto vítám jakoukoliv akvizici památek, které se v rámci naší republiky podaří zrealizovat. Je to jen kapka v moři, neboť opačným směrem putovalo zejména v 90. letech 20. století nepředstavitelné množství cenností.

Přitom akviziční politika státu, která by alespoň částečně nahrazovala vzniklé škody, neřkuli naše kulturní dědictví dále rozmnožovala, je žalostná. I v olomoucké vědecké knihovně se kdysi poměrně bohatá akviziční činnost utlumila na minimum. Každý rok proto putuje množství často unikátních knižních památek za hranice.

Námořní atlas z roku 1563 - růžice
Námořní atlas z roku 1563 - růžice

Pro občany Hluboček jsi známý především jako spoluautor knihy Dějiny obce Hlubočky. Co tě vedlo k tomu zmapovat historický vývoj této obce?

V podstatě šlo o souhru příznivých okolností. Už delší dobu mě mrzelo, že tak velká a na historii bohatá obec nemá sepsané své dějiny, tak jako např. sousední Velká Bystřice. Koncem roku 2004 se k vydání publikace konečně postavila čelem i obec a já byl osloven, jestli bych se do sepsání nepustil. S jistým váháním jsem souhlasil.

Byla to zároveň jedinečná možnost detailně poznat dějiny obce, ve které jsem vyrůstal, její světlé i stinné stránky. Lákala mě zároveň i možnost zprostředkovat vše i ostatním, neboť to pokládám za důležité. Člověk by zkrátka měl mít povědomí o místě, kde žije.

Práce s archivními prameny je velmi časově náročná. Jak dlouho jsi na knize pracoval?

Právě ona časová náročnost způsobila mé váhání. Na sepsání a vydání celé knihy jsem dostal jen rok, což je podle mého dost šibeniční termín na tak velkou lokalitu. Nehledě na nutnost zpracovat i dějiny Posluchova, Hrubé Vody a Mariánského Údolí. Rozhodně jsem tu práci nechtěl odflinknout nebo sepsat nějakou lacinou kompilaci. Dilema jsem vyřešil přizváním mého bývalého kantora z univerzity, který měl navíc již bohaté zkušenosti s podobnými publikacemi. Ale i tak přiznávám, už bych se do něčeho podobného asi nepustil.

V tak krátké době projít a shromáždit všechny relevantní materiály a dát vše dohromady tak, aby měl výsledek hlavu i patu. No hrůza. Navíc tehdejší zima byla jedna z těch povedených a já jsem dost trpěl tím, že se kvůli totální zaneprázdněnosti nedostanu na běžky, lyže, no prostě na hory. K tomu jsem chodil běžně do práce, takže na překlady (většina archiválií z doby před  rokem 1945 byla samozřejmě v němčině) a psaní zbývaly jen večery a víkendy.

A toho času stráveného v archivech! Rodina se v inkriminované době ocitla na druhé koleji. Jediným štěstím bylo, že s nezištnou pomocí přišla paní Alice Seidlerová, která nám dala k dispozici materiály, které nashromáždil její manžel.

Kniha je informačně hodně obsáhlá, máme přesto ještě dotaz: objevily se od doby jejího napsání nějaké další informace, které by jsi tam chtěl doplnit?

Podle mě se vším spokojený autor není dobrý autor. Člověk se pořád vyvíjí, nachází neustále nové a nové materiály, takže když třeba s nějakým delším odstupem po sobě něco čtu, tak vidím, že bych ledaco už třeba napsal jinak, nebo bych využil nových poznatků atd.

V případě Hluboček nejsem spokojený třeba s kapitolou o dějinách obce po roce 1948. Tlačil mě čas a navíc jsem byl limitován i celkovým předem rámcově dohodnutým rozsahem knihy. Musel jsem sáhnout i ke krácení. I tak bylo vedení obce, pokud jde o rozsah, benevolentní.

V obecné rovině navíc pokládám moderní dějiny za stále živý úsek historie. Přání obce bylo sepsat dějiny až do současnosti (2006). Z toho jsem ovšem nebyl zrovna nadšený, protože si myslím, že zejména na úsek po roce 1989 je potřeba nahlížet nejlépe s odstupem několika desetiletí.

Jde o dějiny příliš živé a ještě neusazené. Při větším prostoru a času by bylo, myslím, cenné zakomponovat do textu i více vzpomínek pamětníků, kterých rapidně ubývá. A je to obrovská škoda, protože jejich vzpomínky na život v obci jsou neocenitelné. V mnoha případech je nedokážou nahradit ani kvanta archiválií. Proto je třeba vyzdvihnout zejména vzpomínky Rudolfa Klosse, který překonal častou nedůvěřivost a různé obavy pamětníků.

Sledoval jsi diskusi o čestném občanství Klementa Gottwalda v Hlubočkách a jeho následném odejmutí zastupitelstvem? Co si o tom myslíš? Tento počin byl také inspirován informacemi z Dějin obce Hlubočky.

Diskusi jsem z povzdálí sledoval a snahu o odebrání čestného občanství pokládám za poněkud nešťastné rozhodnutí. Přitom doufám, že zde nešlo pouze o projev opožděného, a z mého pohledu laciného, mnohdy ryze oportunistického, antikomunismu (prostého hlubší analýzy), který je neustále v naší polistopadové společnosti účelově živen. Máme právo přepisovat dějiny? Já myslím, že ne! A když už, tak ve zcela výjimečných případech, neboť každý zásah může být zároveň nebezpečným precedentem. Proto je třeba postupovat nanejvýš obezřetně a pokud použiji lékařskou terminologii, tak neinvazivně. Často totiž záleží na úhlu pohledu, či na tom, která ideologie je právě u moci.

Ani v nejmenším nechci zlehčovat zločiny gottwaldovké éry, ty jsou neoddiskutovatelné, ale položme si pro někoho snad nehoráznou otázku: „Víme dnes, jak se za 50 let budou hodnotit činy dnešních předních světových politiků?”

Já se obávám, že jich celá řada splňuje mnoho předpokladů, aby byli souzeni mezinárodním trestním tribunálem za mnohačetné  a flagrantní porušování mezinárodního práva, potažmo charty OSN či tzv. ženevských konvencí. Stejně jako dnes, tak i před 50 lety tomu bránilo geopolitické uspořádání světa. Extrémistický názor nebo holá skutečnost zbavená všeobjímajícího oportunismu? Každý nechť si udělá obrázek sám.

Pozn. redakce: Čestné občanství Klementu Gottwaldovi nakonec zastupitelstvo obce Hlubočky odebralo.

Měl bys návrh na nějaké další čestné občany, kteří se v historii zasloužili o naši obec?

Já osobně bych se velmi přimlouval za dodatečné udělení čestného občanství bývalému starostovi Franzi Enzmannovi, stojícímu v čele obce v krizových létech 1929-1938. Šlo o výjimečnou osobnost, jejíž morální kredit a význam sahá dalece za hranice regionu, o výraznou osobnost německého antifašismu, která stále reprezentuje fenomén hlubočského antifašismu jako celku.

Jeho ocenění by znamenalo i satisfakci mnoha jiných, kteří se v neskutečně složité době a podmínkách dokázali vzepřít a aktivně bojovat proti  nacionálnímu socialismu a v neposlední řadě proti svým vlastním soukmenovcům.

Jelikož se tématu německého antifašismu v ČSR systematičtěji věnuji, vím, jak unikátní byl v tomto hlubočský region. Sám jsem měl možnost pozorovat překvapivé reakce z odborných kruhů při setkání historiků, kteří o hlubočských antifašistech a jejich unikátnosti v rámci republiky neměli příliš potuchy. Je to zkrátka kapitola z dějin obce, na kterou můžeme být právem hrdí.

Ale jsou tu i jiní kandidáti z historie, jako členové rodiny Machanků (vlastníci Moravie), kteří obec a její rozvoj formovali více, než si dnes uvědomujeme.

Max Machánek (autor: Boleslaw Jan Czedekowski – 1913)
Max Machánek (autor: Boleslaw Jan Czedekowski – 1913)

Údajně v roce 1948 proběhl proces, kdy v Olomouci odsoudili k trestu smrti i některé lidi z Hluboček (později zmírněno na doživotí). Proč o tom není zmínka v Dějinách obce Hlubočky? Neví se to…? A případně proč to tehdejší režim dělal, když se všude píše, že Hlubočky byly „rudé” i ve 30. letech za Henleina?

Myslím, že jde o mýlku. Zmíněné procesy nemají žádnou souvislost s komunistickým převzetím moci v roce 1948. Patrně jde o rozsudky v rámci tzv. poválečného Mimořádného lidového soudu v Olomouci, jehož posláním bylo potrestat exponenty a kolaboranty nacistického režimu.

Jsi také autorem publikace s názvem Zaniklé obce Vojenského újezdu Libavá. Jakým úskalím jsi čelil při tvorbě této knihy?

Například dřívější neochota a částečná nedůvěra armády, která mi i přes oficiální doporučení univerzity odmítla dát povolení ke vstupu do vojenského prostoru, které se jinak celkem běžně vydávalo kdekomu. Nenechal jsem se odradit a do prostoru chodil „bádat”, tak jako řadu let před tím. Největším problémem bylo nashromáždit roztroušené archivní, fotografické a jiné materiály, které přežily poválečnou selekci všeho německého a vůbec necitlivé zacházení. Mnoho archiválií se v lepším případě ztratilo, ale daleko častěji skončilo v ohni či ve stoupě. Někdy se podařilo neocenitelné materiály naší historie zachránit a předat do archivu jen díky obětavým nadšencům, kteří pochopili jejich význam. To je kupříkladu případ Pavla Petržely z Hluboček. Škoda, že se takovýchto osvícených občanů dříve nenašlo víc.

Kniha Zaniklé obce Vojenského újezdu Libavá od Jiřího Glonka
Kniha Zaniklé obce Vojenského újezdu Libavá od Jiřího Glonka

Zdá se, že o tuto knihu byl velký zájem, protože byla brzy vyprodána.

První vydání i následný dotisk (celkem 1600 kusů) je prakticky rozebrán. Kniha představuje asi deset let práce a postupného shromažďování materiálů. Původně jde o diplomovou práci, kterou jsem ale později úplně přepracoval.

Na čem v současnosti pracuješ? Můžeme se v nejbližší době dočkat nějaké tvé další publikace?

No, času už rozhodně není tolik jako v minulosti, takže jde hlavně o jednotlivé studie a konferenční příspěvky.

Právě jsem dokončil text o raritních materiálech k počátkům turistiky v Jeseníkách z Vědecké knihovny v Olomouci (Opravdu moc zajímavé téma, které mě okamžitě pohltilo. Myslím, že se ve vztahu k Hlubočkám vůbec neví o velké roli a mecenášství rodiny Machanků).

S kolegou z práce dále chystáme příspěvek o barokních (klášterních) olomouckých knihovnách k chystané velké reprezentativní výstavě Olomoucké baroko a v obrysech mám nachystán i jeden konferenční článek věnovaný poválečné situaci a náladám německého obyvatelstva v bývalém politickém okrese Moravský Beroun.

Měl bys na závěr nějaký vzkaz pro naše čtenáře?

Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale snad aby se lidé k sobě navzájem i ke svému okolí nechovali lhostejně a aby vše neviděli pouze černobíle a povrchně, do čehož jsme dnes a denně tlačeni naším převážně ubohým mainstreamem.

Petr Kupka, Petr Plíska a kolektiv

Související příspěvky

Panelstory
· 3 min čtení
Cesta pramicí od Vltavy až na jeviště
· 18 min čtení
Příběhy slavných značek: Mora
· 1 min čtení
Kdo hledá, najde
· 3 min čtení