Petr Kolář se přistěhoval do Hluboček z Olomouce před pár lety. Spolu se svou manželkou vychovávají dvě děti. Pan Kolář nám poskytl rozhovor o jeho největším koníčku, mushingu.
Jak byste popsal sport, kterému se věnujete?
Říká se mu mushing a jsou to závody psích spřežení, kdy si zapřáhnete jednoho až čtrnáct psů a pustíte se na sáních, na káře, na lyžích na kolečkových bruslích nebo na koloběžce do přírody. Mushing má hrozně moc kategorií a podkategorií a každá je nějak pojmenovaná. Pro laika je to možná složitější ale pro zjednodušení jde o to, aby se člověk zapřáhl se psem.
Kdo je v týmu ten důležitější? Pes nebo onen sportovec, musher?
To nelze říct. Jeden bez druhého bychom neexistovali. Musher by neexistoval psů a pes by neexistoval bez mushera. Je to taková vzájemná symbióza, kdy se obě strany musí naladit na stejnou vlnu jako je ta druhá. Většinou se psi ovládají hlasem, takže správný musher je má psy naučené na doprava, doleva a někteří umí i stůj (smích). Jelikož se jezdí hlavně v zimě, tak si nechcete vyřvat hlasivky, tak ty povely jsou jednoduššího rázu. Start je Go, vpravo je Dží, doleva je Ho.
Jaké jsou vhodné rasy psů do zimní a letní verze mushingu?
Pokud máte dostatek místa, dostatek peněz a tolerantní sousedy, tak můžete mít psů, kolik chcete. Já mám doma zatím jenom dva psy. Na zimu jsou vhodní aljašští malamuti, samojedi a sibiřští husky. Pak jsou ještě speciální kříženci alaskáni nebo eurohosky. U kříženců není důležité, jak ti psi vypadají, ale jaké mají vlastnosti.
Jaké povahové vlastnosti jsou teda u těchto závodních psů žádané? A ještě poněkud osobnější dotaz. Rozumíte víc psům nebo lidem?
Určitě lidem. Psovi nemůžete vždy porozumět a určitě je nemám naučené, jak se říká na myšlenku. Závodní psi jsou většinou tvrdohlaví a volnomyšlenkáři. Často neuznávají jednoho pána. Aby s vámi běhali i cizí psi, tak toho moc navíc nepotřebujete. Stačí jim dát misku žrádlo a místo na spaní a budou s vámi běhat, takže si psi půjčujeme a není to problém.
Pokud je větší spřežení, tak kde jsou ti vedoucí psi a kolik jich je?
Oba své psy mám naučené na lídrování. U vyššího počtu máte vždy dva lídry, kteří jsou vzadu ve spřežení, protože musí utáhnout největší zátěž. Vepředu jsou ti nejchytřejší a nejrychlejší. Vepředu potřebujete ty nejchytřejší, protože Vás nejvíc musí poslouchat. Pohlaví u psů nějak nerozhoduje na rozdělení ve spřežení. Feny máte většinou vepředu, protože bývají chytřejší. Na druhou stranu jsou náladovější.
Jak vypadá příprava mushera? Jak je to fyzické náročné?
Na začátku září poprvé zapřáhnu, kdy už začíná být trochu zima a buď pozdě večer nebo brzo ráno vyběhneme a začínám na krátkých tratích do pěti kilometrů závodit. V průběhu podzimu přecházím na delší tratě, ale už musí být větší zima, abych psa „neuvařil“ v závodě. Když napadne sníh, tak už trénujeme na dlouhé tratě. Vstává se brzo ráno, než se na tratích objeví běžkaři.
Co krmení psů během závodů?
Během závodu se psi moc nekrmí, protože s plným žaludkem jim hrozí velké problémy. Většinou se jim dávají rychlé tuky a rychlé cukry. Dvě hodiny před závodem do nich musíte dostat aspoň litr vody, což pes by sám o sobě nevypil. Během závodu už pak dáváte tzv. snacky, které si musher s sebou vozí na saních.
Jaké jsou vaše největší sportovní úspěchy? Čeho jste v mushingu dosáhl?
Asi největší úspěch je druhé místo na mistrovství světa v roce 2019 na středních tratích. Byl to závod 3x42 kilometrů v Savojských Alpách ve Francii. Potom jsem třikrát vyhrál nejtěžší závod v Rakousku na středních a dlouhých tratích. Tam je obrovské převýšení nahoru i dolů. V Česku to je Šediváčkův long, což je nejtěžší závod ve střední Evropě. Je na 200 kilometrů a podařilo se mi ho vyhrát čtyřikrát. Závod je otevřený i pro závodníky z jiných zemí.
Jaký je Váš oblíbený typ závodu? Jezdíte radši v zimě?
Určitě mám radši zimní závody a čím delší závod, tím lepší. Krátké závody mě nebaví, protože si trať tak neužijete.
Jaká je konkurence v tom sportu? Jezdí se i třeba ve Spojených státech a v Kanadě?
V Americe závodí lidi, kteří si tím i vydělávají. V Evropě to dělají lidi, kteří to mají jako svůj koníček. Anchorage-Nome a Yukon quest jsou nejslavnější závody na Aljašce. V Evropě je největší závod Odyssea. Pořádá ho stejná agentura, která pořádá i Tour de France. Jezdí se v Alpách. Je to etapový závod. Ve Skandinávii se jezdí nonstop závody, kdy první zastávka na doplnění zásob je třeba po 400 kilometrech. V těchto checkpointech vám veterináři zkontrolují psy a pokud s nimi něco je, tak vám je odstaví.
A z hlediska národností je jaká konkurence? Kdo jsou evropské velmoci v mushingu?
Češi do těch velmocí určitě patří. Na krátkých tratích pravidelně sbíráme medaile. Skandinávci si dělají závody stavěné pro ně samotné. Pro ostatní Evropany je vůbec těžké se tam dostat.
Je Vaším cílem někdy vyhrát Odysseu?
V mých podmínkách to ani nejde. Mám doma dva psy. Pokud bych ji chtěl vyhrát, tak bych potřeboval těch psů tak třicet a neustále se o ně starat. Musel bych odejít ze svého zaměstnání a vydělávat si jinak, což nechci. Dělám to, protože mě baví závodit. Spousta lidí kolem mě se pustilo do komerčního chovu psů nebo že vozí turisty na spřeženích, ale už přestali jezdit na závody. Mě na tom baví právě to závodění a potkávání se s lidmi, kteří jsou do mushingu stejní blázni jako já.
Jak to zvládá Vaše rodina? A co na to říkají v práci?
Mám velice tolerantní manželku. Jsou závody, při kterých může rodina přijet podporovat, ale jsou ty kratší. Do Rakouska jezdíme pravidelně na závody, a i na rodinnou dovolenou. No, a v práci si normálně beru na závody dovolenou. Náhradní volno jsem si nikdy nevzal. Naštěstí jsem nikdy nemusel. Pracuju v Honeywellu. Už desátým rokem. V kolektivu jsem docela oblíbený, protože v březnu už nemám dovolenou. Zástupy většinou tedy dělám já v létě.
Jak jste se dostal k mushingu?
Jsem z lyžařské a běžkařské rodiny. Můj táta se zamiloval do myšlenky, že si chce koupit sibiřského huskyho v roce 1994 a přijeli jsme do chovatelské stanice aljašských malamutů. Klavírovali tam do nás, že malamuti jsou lepší. Začali jsme tedy jezdit a do tohoto plemene jsme se zamilovali. Jak se ten první malamut stával starším, tak jsem tátovi chtěl k padesátinám koupit dalšího, tak jsem koupil a říkal jsem si, že bych s ním mohl jet i závodit. Postupně mě to tedy chytlo, a i zaválo do Hluboček, protože jsme nechtěli mít své psy pořád v paneláku nebo na chatě.
Rozhovor s Petrem Kolářem vedli Daniel Tavlaridis a Pavel Samek
Mohlo by vás také zajímat:
Zpravodaj Hlubočky
