Ve službách továrníkových

Publikováno 13. 12. 2016 v rubrice Zajímavosti « zpět « úvod

„Škoda, že jste nepřišel spíš! Bratr Karel, který byl o pět let starší, zemřel loni v listopadu. Pamatoval by si víc, než já. Měl pomalu dvaadevadesát.“ Těmito slovy uvedla svou vzpomínku na otce a dětství strávené v továrnické vile Karla Machánka paní Marie Jeřábková (roz. Procházková, 1928) z Hluboček.

Bohumil (Gottlieb) Procházka (nar. 1900) ze Sv. Kopečka byl vyučen ševcem v Olomouci a od poloviny dvacátých let do r. 1933 zastával práci osobního sluhy Karla Machánka. Celým jménem: Karla Ignáce Maxmiliána Machánka, dvojčete Maxe Karla Ignáce Machánka. Narodili se 26. V. 1865, byli vnuky Ignáce Karla Machánka (1803 – 1875), dědice obchodu železem na Dolním nám. v Olomouci, zakladatele železářského podniku v Hřebíkové (1854), v Mariánském Údolí (1861) a konečně i akciové společnosti Moravia (1870). Od roku 1896 byl Karel ředitelem podniku v Mariánském Údolí, zatímco jeho bratr Max sídlil jakožto generální ředitel v druhé vile při hřebíkovské továrně (Machánkova vila č. 2, dnes zdravotní středisko a školka).

Karel Machánek bydlel ve své vile v Mariánském Údolí na úbočí Panenského lesa s výhledem na celý závod. Vypadala tenkrát mnohem útěšněji než dnes (aktuálně hračky Mihaj). U stavení směrem k Velké Bystřici se rozkládala ovocná zahrada, napůl parčík. Na druhé straně, směrem do Mariánského bydlel zahradník Erasim a provozoval zde svou živnost. Ve zmíněné zahradě stál dřevěný altán, do kterého se na zimu sklízel zahradní nábytek (viz foto). Stál v úrovni zahrady, ale vzhledem k silnici byl už vlastně v prvním patře, protože přízemí bylo zděné a p. Jeřábková si vzpomíná, že zde nějaký čas i bydleli. Dnes vede v místě té drobné stavby silnice, která dříve kopírovala terénní hranu těsněji nad srázem. Zřejmě kvůli bezpečnosti se od něj komunikace posunula dál. Někdy v 60. letech se tu údajně dokonce zřítil vojenský náklaďák i s kanónem.

Panna Marie Pomocná, jíž je zasvěcena kaple na úpatí srázu s tím těžko mohla něco dělat. Podle dětské vzpomínky p. Jeřábkové se lze domnívat, že manželé Sofie a Josef Vondraschek, kteří svatyni roku 1905 financovali (jak stojí psáno na pamětní desce uvnitř), byli snad s Machanky spřízněni.

„My bydleli u něj ve vile a měli jsme tam krásné dětství. Tatínek dělal u Machánka jako osobní sluha a všude byl, kromě času stráveného v kanceláři řízením Moravie, s ním. Než šel spať, podával mu jídlo z kuchyně. Na vaření tam měli kuchařku, na domácnost služebnou a o auto se staral šofér. Jestli byl doma, jel do lázní, nebo kamkoliv, tatínek ho všude doprovázel.“

V dochovaném cestovním pasu Bohumila Procházky se podle razítek dá vysledovat dlouhá zahraniční cesta (Sillein/Žilina, Wien, Tarvisio, Merano, Nizza) na přelomu roku 1926 a 1927.

„Byl u něj i když zemřel. V Olomoucu v sanatoriu (vila Primavesi vedle sv. Michala). Pochovaný je v Neředíně, dříve jsem tam občas zašla. Máme dokonce někde jeho smuteční oznámení.“

„Jedno musím říct, že jsme se měli u Machánka moc dobře. On byl svobodný a měl děcka rád, ale marně vzpomínám, nikdo z těch, co za náma chodili, dnes už nežije. Zahradníkův syn, brácha, syn řídícího Mádra, Tindlovi kluci. Samí kluci a já mezi něma. Strop mně nebyl dost vysoký! Tatínek nás nebil, jenže maminka nešla pro ránu daleko, tla hned po ruce. A Machánek vždycky: ‚Ale vždyť mně to děvče nebijte!‘ Jak jsem něco vyvedla a poznala, že je zle, tak jsem ho honem hledala. Byla jsem dost zhýčkaná, protože jsem byla jediná dcera.

Pan Karel chodil hodně do lesa, ale turista jako jeho bratr Max nebyl. Vidím ho jako dnes, když přišel a přinesl ulovené veverky. My děti jsme se k nim hrnuly, ale on volal: ‚To má blechy, nechytať!‘“

„Když v roce 1933 zemřel, stěhovali jsme se do nedalekého domečku mezi továrním náhonem a silnicí. Po jeho smrti dostal tatínek hned místo v továrně, to mu předem zajistil. V roce 1938 zemřela maminka, takže už to nebylo ono.“

Dnešní čtenář by se podivil, jak rozšířená byla (a u starších obyvatel namnoze dodnes je) v Hlubočkách dvojjazyčnost, kterou dokládá následující vzpomínka:

„Doma jsme mluvili česky i německy, dodnes oba jazyky znám stejně (rozhovor probíhal v obou jazycích, pozn. red.). Tatínek byl rodák z Kopečka a německy mluvili doma už od dětství. S námi dětmi mluvil pan Machánek česky a maminka taky. Ze školy v Hlubočkách vzkázal jednou učitel Číhal mamince, že má za ním přijít do školy. (V Mariánském byla škola česká v Hlubočkách německá.) Vyučoval v němčině a já musela tlumočením mamince pomáhat, aby se dorozuměli. Ani pro mě to nebylo zpočátku ve škole jednoduché; rozuměla jsem, ale s mluvením to bylo horší. Ale zvládla jsem to.“

„Chodila jsem pak na dívčí školu v Olomouci. Stojí tam dodnes, hned u parku. Je to druhá stanice tramvaje směrem do Neředína, jenže tenkrát ještě vedla trať přes Horní náměstí. Když školy zavřeli, museli jsme jít do továrny, nebo do zemědělství. V lisovně, která stála v místech dnešního parkoviště podniku Mora, jsem vydržela jen týden, nelíbilo se mi tam. Pak jsem pracovala u sedláka v „Teinitz“ - Velkém Týnci, kde jsem se seznámila se svým mužem a brzy jsme se vzali. Byl elektrikář a instaloval promítací zařízeni do kin, taky např. ve Velké Bystřici.“

Dochovala se pohlednice továrního hostince (dnes Potkán) odeslaná v srpnu 1941 Gottliebovi Prochaskovi polní poštou do Bruselu. Tehdejší nájemce Josef Drexler (jehož jméno lze číst na fasádě hostince) a spol. zdraví a vzpomínají na kamaráda.

„V roce 1940 nebo 1941 tatínek rukoval. Byl ve Francii na letišti jako hasič. V Lyonu. Když pak byl odsun (druhá maminka byla Němka), tak už se nevrátil sem, ale šel rovnou za ní do západního sektoru. Měli spolu chlapce. Bydleli ve městě Limburg an der Lahn, kam jsem za nimi po válce jezdila a neměla jsem nikdy žádné potíže.“

„Bratr Karel se stal námořníkem a zůstal taky v Německu, v Hamburku. Tam se i oženil. Už od dětství při hrách říkával: ‚Já su kapitán!‘ Jak k tomu došlo? Bydleli jsme hned vedle náhonu u továrny, ve kterém jsme si často hráli, tak možná tím.“

Nepředstavoval si nejspíš, že bude nejen námořník, ale zároveň i voják u maríny. Pan Jiří Jeřábek, synovec Karla Procházky, vzpomíná, jak při jedné jeho návštěvě na Moravě od něj chtěl vyzvědět nějaké podrobnosti o válce na moři. Strýc však byl kategorický: „O zbraních se vůbec nebudeme bavit!“ Karel Procházka, v Moravii vyučený zámečník si svá zranění za války léčil mimo jiné v lazaretu na Krétě. O svém dětství už nám nepovypráví, přece však je s podivem, jak dlouhý úsek dějin může lidský život překlenout.

Foto: Rodinný archiv rodiny Jeřábkovy, Státní okresní archiv Olomouc

Rubrika: Zajímavosti |  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (0)

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.