Po příběhu s dobrým koncem – restauraci Reimer/Ervin v Hlubočkách, o které jsme psali před časem – je dnes na řadě podnik, který již neexistuje. Pohostinství Schwarz stávalo na Hrubé Vodě pod lomem mezi železničním viaduktem a mostem přes řeku Bystřici.
Hostinský Schwarz
Zakladateli hostince byli Johann Nepomuk Schwarz a jeho žena Juliana, rozená Gränzerová. Oba pocházeli z horního konce Hrubé Vody (č. p. 24 a 25), ale živnost založili na konci dolním. Silným impulsem jejich podnikání snad mohlo být zbudování železniční trati, která od svého vzniku roku 1872 zpřístupnila atraktivní údolí širšímu okruhu turistů, již vyhledávali zdejší horskou přírodu.
Kdy přesně byl hostinec založen, nevíme. Známe však data narození Johanna Schwarze (30. srpen 1840) i Juliany Schwarzové (19. květen 1860). Před sňatkem roku 1884 pracovala Juliana několik let v hotelu v Krakově, kde získala solidní kvalifikaci a načerpala zkušenosti potřebné k provozování pohostinství.
Hostinec byl postaven vedle domu č. 4, který získali Schwarzovi předem. V rodině se mu říkalo „starý dům“ a stál už v době prvního číslování roku 1770 za vlády Marie Terezie, pravděpodobně však mnohem dříve. V něm manželé Schwarzovi později dožili, Johann zemřel roku 1922 ve věku 82 let, Juliana ve 74 letech roku 1934.
Schwarzovi vedli hostinec zhruba mezi léty 1884 a 1903, pak jej pronajali Adolfovi a Josefě Tannenbergerovým. Sami totiž zůstali bezdětní a Josefa byla Julianina sestřenice. Adolf Tannenberger provozoval předtím ševcovskou dílnu ve staré škole, avšak ze zdravotních důvodů ji zavřel.
Hostinský Tannenberger
Jeho žena Josefa pracovala před sňatkem osm let ve Vídni nejprve jako posluhovačka, později jako panskákuchařka. V domácnosti stavebního rady (hlavního architekta) metropole Schandela – v té době řídil velkolepou výstavbu vídeňského „Ringu“ – si naspořila potřebný kapitál do podnikání a podobně jako její sestřenice Juliana získala tu nejlepší průpravu pro vedení hostinského podniku. Její syn Johann Tannenberger, poslední majitel hostince před odsunem, později napsal:
„…Na naléhání mé matky si rodiče pronajali od Johanna Schwarze hostinec „Restaurace Schwarz“. Do roku 1919 byli jen nájemci, pak však hostinec koupili a pronajali si hospodářství č. p. 4. Má matka výborně vařila a byla široko daleko oblíbená hostitelka.“
Johann Tannenberger se narodil roku 1906 v hostinci, tj. čísle 53, a kmotrem mu byl Johann Schwarz, po kterém dostal jméno.
Dá se předpokládat, že se řemeslu učil od dětství v rodině. Po vojenské službě v československé armádě pracoval v různých podnicích jako číšník a provozní. Roku 1940 převzal po rodičích hostinec a své vlastní hospodářství přenechal sestře (vedle pohostinství se jeho provozovatelé živili současně jako zemědělci).
Rok nato rukoval na frontu, tentokrát už v armádě německé. Na jeho ovdovělou matku tak opět dolehla starost o podnik, což lze chápat doslova, neboť kvůli zásobovacím potížím, nedostatku potravin a také odlivu zákazníků byl hostinec uzavřen. Na příkaz úřadů zde byla zřízena kantýna pro dělníky z blízkého lomu, protože štěrk těžený pro železnici byl při vedení války nezbytný (něm. kriegswichtig).
V zimě 1944/45 sem dorazili němečtí uprchlíci z Kravařska (oblast mezi Novým Jičínem a Fulnekem), kteří byli ubytováni v sále, a s blížící se frontou přibývali další. Po válce a odsunu bydleli Tannenbergerovi v Mnichově, kde počátkem osmdesátých let zemřeli. Do vlasti se však vraceli, čemuž vděčíme za několik zajímavých, ale smutných snímků, kdy toto hospodářství spělo ke svému zániku.
Posledním úderem se po dlouhodobé neúdržbě domu stal nezdařený odstřel v lomu roku 1971, po kterém se na stavení snesla sprška balvanů. Mnohé z nich proletěly střechou a skončily až na podlaze místností. Poškozená budova byla po čase stržena. Jediným pozůstatkem po hostinci je dnes zaklenutý sklep na led, který býval nezbytnou součástí těchto podniků předelektrické éry. Přečkal demolici i zavezení sutí a po znovuobjevení je udržován současným majitelem.
Hostinec na fotografiích
Dochovala se řada snímků (vůbec nejstarší jsou portréty manželů Schwarzových), díky nimž si můžeme udělat představu o tom, jak tento kout obce dříve vypadal.
Předně jsou to dvě propagační pohlednice, z nichž ta starší patrně pochází z počátku 20. století a ukazuje vstup do hostince s názvem podniku: Restaurant Schwarz – Gastwirt Tannenberger (restaurace S. – hostinský T.). Důraz kladený na jména majitele i nájemce cosi vypovídá o tehdejší váze dobré pověsti. Polovina pohlednice představuje zákrut řeky Bystřice s hostincem, mostem, železniční tratí a kótou Vrábl na horizontu.
Druhá pohlednice zabírá opačný štít budovy, který nese již jen nápis Gaststätte Tannenberger a je mladší, vydaná zřejmě po roce 1938. Na rubu čteme lomeným písmem: Gaststätte Tannenberger, Grosswasser – Ost-Sudetenland – Sommerfrische – Wintersport (hostinec T., Hrubá Voda – Východní Sudety – letovisko – zimní sporty). Poštovní razítko nese letopočet 1948 a pisatelkou byl začerněn nejen německý text tištěný, ale i ten na fotografii, kterým byl poutač na fasádě se jménem hostinského.
Příjmení majitele se ostatně do kraje velmi hodilo, v překladu znamená: „Ten, který bydlí pod Jedlovou horou“. Jiným možným výkladem by mohlo být: „Ten, který pochází z Tannenbergu“.
Městečko Tannenberg v dnešním Polsku vstoupilo do dějin jako místo bitvy mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou aliancí roku 1410. Účastnil se jí i Jan Žižka. Pokud jste o takové bitvě nikdy neslyšeli, vězte, že Poláci a Češi ji nazývají bitvou u Grunwaldu.
Dále jsou zde fotografie z 60. let a pak převážně snímky jednak bezprostředně dokumentující pustošivý účinek deště kamenů, jednak následnou postupnou devastaci, na kterou se jezdili dívat také bývalí majitelé.
Cenná je fotografie hrubovodské kapely z roku 1912 před kuželnou tohoto hostince. Chlapec zcela vpravo je Josef Wolf (*1901), který se roku 1927 do rodiny Tannenbergerů přiženil.
Závěrem lze konstatovat, že na celé Hrubé Vodě dnes podobná hospoda chybí, o hostinských světa znalých nemluvě.
- Podle článku Ingrid Hölzel v časopise Bärner Ländchen č. 4–5/2011.
- foto: archiv Ingrid Hölzel, Rudolf Klos, fotoarchiv obce Hlubočky, archiv autora
Marek Bohuš
Mohlo by vás také zajímat:
Marek Bohuš
Marek Bohuš
