Stačí se dívat, říká malířka Květoslava Beranová

„Inspirativní může být každá věc v životě. Každá věc, která dokáže vyvolat emoci“ říká malířka Květoslava Beranová, občanka Hluboček.

Malování se učila ve Velké Bystřici od akademického malíře pana Karla Randy, studenta Maxe Švabinského. Výtvarné práci se plně věnuje až v posledních letech, poté, co opustila zaměstnání na plný úvazek. Zajímavou zkušeností bylo využití kresby v oboru ilustrace. Jejími kresbami je vybaveno například vydání česko-anglického a anglicko-českého slovníku. Je členkou Unie výtvarných umělců Olomoucka.

Jak jste se dostala k malování a malujete stále?

Už od školky jsem říkala, že budu malířkou, což se mi nakonec splnilo. Myslím si, že pokud má člověk na něco talent, tak by ho měl rozvíjet a věnovat se mu. V dětství mě v malování všichni kolem podporovali. Chtěla jsem studovat malování na vysoké škole, ale bohužel pro velký zájem ostatních studentů jsem se na vysokou školu z gymnázia nedostala. Začala jsem pracovat v oděvním průmyslu a malování jsem měla jako koníčka.

Dala se skloubit práce s malováním?

Ano, bavilo mě to, protože v oděvním průmyslu jsem měla šanci se dostat i mezi návrháře, nebo se účastnit módních přehlídek. Rozvíjelo mě to. Nejzásadnější událost, ale pro mě bylo přestěhování se do Velké Bystřice, kde jsem se potkala s akademickým malířem panem Karlem Randou, což byl student profesora Maxe Švabinského. Tehdy jsem byla na mateřské, tak jsme se pravidelně s panem Randou navštěvovali a on mě učil malovat. Dítě mi mezitím spalo na zahradě v kočárku.

Může se člověk bez talentu stát malířem?

Viděla jsem několik malířů bez talentu (smích). Člověk se totiž může naučit řemeslu. Umí pak zacházet s barvami. Umí přenést to, co vidí na plátno. Talent se projevuje jinak. Nemalujete to, co vidíte, ale co pociťujete. Můžete mít barevný vjem nebo vjem z nějakého tvaru. To bez talentu přenesete na plátno těžko. Na druhou stranu bez znalosti řemesla nedokážete pocity zobrazit. Místo talentu ale věřím spíše na chuť a invenci autora svoje myšlenky sdílet. Tím otevírá okna i ostatním, kteří to takhle nevidí a nemají možnost to vidět.

Jak vypadá výbava profesionálního malíře a jaké jsou vaše oblíbené techniky malování?

Říká se, že královskou disciplínou pro zobrazování je tužka. Pro mě je ale zásadní barva. Pan Randa mě naučil zvládat olejomalbu. Spoustu let jsem pracovala právě olejem. Potom přišly akrylové barvy a pro mě tím vznikly nové výzvy. Akrylové barvy rychle schnou, takže potřebují dynamiku a rychlost, a to mě zaujalo nejvíc. Chce to okamžitý nápad, a i umění improvizace. Při olejomalbě si můžete dlouhý čas hrát s nějakým detailem, měnit, doplňovat.

Máte před sebou nějakou výzvu, kterou byste chtěla zvládnout?

Teď konkrétně ne. Výzvy mám docela ráda, ale beru je, jak přichází. Jsou jednotlivosti, které mě zaujmou. Jako výzvu jsem brala, když mě jeden dobrý kamarád požádal, abych mu namalovala do ložnice obraz jeskynních maleb z pravěku. Ze tří částí jsem mu seskládala obraz. Měl zhruba tři metry. Nebyly to ale kopie, protože jsem mísila pravěk se současností, takže tam uvidíte třeba postavičku s kytarou nebo na lyžích. To jsou výzvy, které mám ráda.

Jak se obrazy zafixují?

Olejomalba schne třeba čtyři měsíce i půl roku. Až doopravdy obraz uschne, tak se na něj nanáší lak. Štětcem nebo sprejem. U akrylových barev je to stejné.

Co nejraději malujete?

Nejraději abstraktní obrazy. Nemaluji moc figury, ale vždycky se snažím, aby z obrazu byla cítit přítomnost člověka. Popíšu vám to na obraze „Dětství.“ Obraz je radostný, ve světlých barvách. Je tam míč, protože to si pojím s dětstvím. Bublifuk taky patří k dětství, tak jsem tam namalovala bubliny. A k mému dětství se pojí plyšák. Za mého mládí nebyl jiný plyšák než medvěd. Jenže každý z nás měl jiného medvídka, tak jsem tam otiskla formičku na vykrajování cukroví ve tvaru medvěda. Tak si každý potom představí toho svého medvídka. K umocnění pocitu jsem zakomponovala do obrazu i kousek kožešiny. Za medvídkem je potom spousta otevřených dveří. To symbolizuje budoucnost, kdy z dětství přechází člověk do dospělosti.

Co je cílem obrazu?

Aby vyvolal emoce. Nemusí to být u všech obrazů, které uvidíte. Na výstavě vás třeba z padesáti obrazů osloví jen tři, ale i to stačí.

Když jsem se díval na vaše stránky, tak jsem se nejvíc zastavil u dvou obrazů. U „Osudu“ a „Zlatého řezu II“. Můžete je nějak popsat?

Ten Zlatý řez je taková chuťovka. O zlatém řezu jako o "božském poměru" se už hodně dlouho mluví a dlouho se zkoumá. Už vlastně od dob Leonarda da Vinci. Je to ideální proporce mezi různými délkami. Zlatý klín, který jde obrazem je přesně v místě zlatého řezu a pod klínem je nalepený papír, na kterém jsou matematické vzorečky, jak se zlatý řez počítá a jeho zákonitosti. Možná pro vysvětlenou je třeba dodat, že jde o častý poměr v přírodě. Pro lidské oko se zdá dokonalý. Ten poměr je 1:1,618.

A ten „Osud“?

V „Osudu“ jsou různé barevné zážitky, ale postupně splývají do jediné spirály, která končí a zanikne. Není to ale nabádání k tomu, abychom dosáhli nějakého určitého cíle. Beru to spíš tak, že i cesta může být cíl.

Na který obraz Váš obraz jste nejvíc pyšná?

Je to těžké říct. Jsem pyšná v momentě, když jednotlivý obraz působí i na víc lidí, nabudí v nich určitou náladu, vyvolá pocit. Maluji své pocity a vjemy a když zapůsobí i na ostatní, tak lze říct, že obraz byl úspěšný.

Dokázala byste namalovat akty? Mužské či ženské?

Ano, a také jsem to zkoušela. Měla jsem s tím ale problémy, protože v době, kdy jsem se třeba připravovala k přijímačkám na vysokou školu jsem s obtížemi hledala model. Dnes už je jiná doba.

Na zakázku jste ilustrovala perokresbou česko-anglický slovník. Jak vypadalo zadání a dokázala byste ještě něco ohledně této zakázky dodat?

Někdy bylo přímo zadání, které slovíčko má být nakresleno. Dost často jsem ale měla možnost výběru. Slovíčko nebo činnost jsem přenesla do kresby. Tehdy jsem lidi ve svém okolí prosila, ať třeba vezmou do ruky struhadlo, protože jsem potřebovala vidět detail rukou při strouhání.

Kdo je podle Vás nejlepší malíř historie a jaký je nejlepší obraz?

Už v mládí jsem se zamilovala do Picassa. Ten byl daleko přede všemi. Už na přijímačkách na Akademii nakreslil obraz, který dokázal zvládnout absolvent oné školy. Vlastně všem ukazoval, co všechno je možné v malování. V patnácti letech už dokonale zvládl techniku, tak se musel pořád posouvat dál, hledal nové možnosti a cesty. Dost jsem si o něm přečetla, tak bych řekla, že mě ovlivnil nejvíc. U obrazu je to mnohem těžší. Jeden obraz se dá těžko vybrat. Určitě mě silně ovlivnil umělecký směr fauvismus.

V jaké fázi se obecně nachází malování podle Vás?

Malování se zásadně změnilo a muselo se změnit s nástupem fotografie už ke konci 19. století. Fotografie převzala věrné zobrazování reality a nejen proto se malování vydalo cestou zobrazování vjemů a pocitů. Impresionisté třeba začali malovat jeden objekt v různém světle, protože různé světlo evokuje pokaždé jinou náladu. Picasso to posunul zase o kus dál, protože maloval jeden objekt, ale na jednom obrazu dokázal vystihnout, jak se na objekt díváme ze všech stran, tedy vnímání a zobrazení analytické i syntetické. Obraz může přinést člověku zážitek podobný jako jakékoliv umělecké dílo. Kniha, divadelní představení nebo film.

Jaká je podle Vás budoucnost malování, když je tady fotografie, Photoshop ale i umělé inteligence?

Myslím si, že malování má budoucnost. Umělá inteligence může seskupit obrovské množství dat, zprůměrovat je, setřídit. Odvozuje z již vložených informací, i když disponuje jistou logikou. Nedokáže ale zachytit emoci. To umí zatím jen člověk, aby emoci zachytil a zároveň ji předal dál.

Bylo něco, co jste chtěla nakreslit, ale dostatečně Vás nepolíbila múza a nebyla jste spokojena s výsledkem?

Nikdy se mi tohle nestalo, protože obrazy začnu malovat až v momentě, kdy je mám promyšlené. Některé zrají třeba i rok. Jakmile mi nápad uzraje, jdu malovat a jelikož používám akrylové barvy, věnuji se jen a jen obrazu. V ten čas nevařím a ani neuklízím. A nemůže se na mě moc mluvit.

Jsou v něčem Hlubočky inspirativní pro malování?

Všechno může být inspirací. Není to úplně o místě. Inspirativní může být každý zážitek, každá malá věc v životě. Každá věc, která dokáže vyvolat emoci. I kdybych seděla v temné prázdné cele, tak věřím, že mozek si stejně bude tvořit obrazy. Důležitější je potom vnitřní svět než okolí. Člověk musí být vnímavý k věcem, které se dějí okolo něho. Stačí se dívat, přemýšlet a nechat okolí na sebe působit.

Rozhovor vedli Daniel Tavlaridisem s Pavlem Samkem.