Titanové rámy zkonstruované Svatoplukem Zatloukalem a vyrobené jeho týmem v Mariánském Údolí u Olomouce dovezly cyklisty k pěti titulům mistra světa v cyklokrosu a MTB, k devíti titulům mistra ČR, k mnoha vítězstvím ve světových i domácích pohárech a k dlouhé řadě dílčích úspěchů a světových i domácích medailí. Jaký světový výrobce se může něčím podobným pochlubit?
Morati brázdilo závodní tratě pod svojí značkou, ale i pod modrým lakem francouzského MTB týmu Sunn, rámy nebo přední vidlice si za své kupovali i belgičtí cyklokrosaři v čele s Wellensem a Vantourenhoutem. Morati mělo našlápnuto k velkým úspěchům. Poslední zápis ze závodních tratí se datuje letopočtem 2001, existence značky byla ukončena kolekcí pro rok 2003.
Jméno moravského konstruktéra Svatopluka Zatloukala je pevně spjato se z pohledu světového věhlasu bezesporu nejúspěšnějším českým výrobcem kol a značkou Morati. Morati rovná se Zatloukal, Zatloukal rovná se Morati. Pohled do statistik to jen potvrzuje, a to Morati psalo historii necelých deset let.
Sváťu Zatloukala jsme pozvali na besedu v rámci Velo Campu konaného ve Zlatých horách a bylo to setkání nezapomenutelné pro všechny zúčastněné a zároveň velice smutné. Čím byl člověk více informovaný, tím méně rozuměl důvodům, proč Morati končí, a musel si klást otázky, jestli značku nelze nějak zachránit. Proč nebyla nabídnuta ke koupi nějaké silné domácí firmě? Nenašel by se zajímavý zahraniční zájemce? Proč se konstruktér neudělal pro sebe? Proč? Proč? Proč…
Sváťa věděl, že je pozdě, že karty byly rozdány tak, že pokračovat prostě nelze. Karty vlastně nebyly rozdány vůbec. Konec! Nezájem, zahlásilo nové vedení nového majitele výrobny leteckých motorů Mora Aerospace, amerického Honeywell, který technologie i značku vlastnil. Pro manažery firmy s miliardovým obratem nebyla filiálka s potenciálem vydělávat v řádech milionů nad jejich rozlišovacími schopnostmi, nebyla ani hodna jejich pozornosti.
Bolest člověka, který fenomén Morati zrodil, musela být nezměrná. Většina lidí by na podobném místě zatrpkla, ne tak pan Zatloukal, vpravdě renesanční člověk. Dlouho jsem si nebyl jist, co přesně ta slova znamenají, teď už to vím. Jsem rád, že jsem to mohl poznat na vlastní kůži.
V rozhovoru se historii Morati, tomu jak to tenkrát bylo, jak to vzniklo, jak skončilo a co vše bylo ve výhledu a jaké možnosti se tu rýsovaly, nedalo vyhnout a neustále jsme se k titanu a cyklistice vraceli, to jsou ale pro čtenáře Vela vše víceméně notoricky známé skutečnosti. Neméně fascinující je ale život, který Sváťa Zatloukal žije dnes.
Svatopluk Zatloukal – rozený Olomoučan, zakladatel, konstruktér, otec i duch značky titanových kol Morati, která v rukou českých i zahraničních cyklistů dosáhla až na tituly mistrů světa, je dlouhodobě spokojeným manželem jedné ženy a otcem tří dospělých dcer. Z mladické nerozvážnosti (jak sám říká) se v polovině studií vzdal architektury, aby se nadále věnoval strojařině.
32 let strávil v Mariánském údolí v Mora Aerospace, později Honeywell, kde pracoval převážně na leteckých zakázkách jako konstruktér nářadí, specialista na NC technologie, specialista na obrábění a inženýr lídr na laserových strojích.
V letech 1994–2004 zde razil cestu titanovým rámům, dílům a kolům Morati. Kola miloval odmala, což mu, stejně jako pestrá škála všech jeho lásek, vydrželo dodnes. Před důchodem se doslova odstřihl od profesní minulosti, odstěhoval se na venkov, změnil zaměstnání a vrátil se k činnostem, které jej naplňovaly kdysi, což je zejména výtvarničení, kolo a létání.
Před dvěma roky se přestěhoval ze sídlištního bytu do starého domku ve vsi se sotva třicítkou popisných čísel. Je to naprosto mimořádný dům, jímž kráčela historie. Podlahy tu jsou prošlapané, futra tak nízko, že se musíte ohnout, a schody do podkroví připomínají spíše žebřík, při jehož zdolávání se držíte silného lodního lana. Rekonstrukce, výzdoba a vybavení jsou tak vkusné a nenásilné, až se tají dech. A všude kolem se motají čtyři obrovské kočky.
Tohle je dílo konstruktéra leteckých motorů a titanových kol, člověka, který se svými nápady, znalostmi a schopnostmi prosadil ve světovém měřítku na mety nejvyšší, člověka pracujícího s nejmodernějšími technologiemi? Překvapivě však začínáme z úplně jiného soudku. Vpravo od vchodu do domu je malé zádveří a v něm schované lehokolo.
Nemůžu říci, že by mě to lehokolo nepřekvapilo.
„Zkonstruoval jsem si ho už v roce 1991, ale dnešní lehokola vypadají prakticky pořád stejně. Lehokolo je fantastické v tom, že člověk objeví celý horní poloprostor, má rozhled, přehled o situaci, více vnímá okolí, přírodu, výhledy. Strašně si to užívám. U nás je zvyk neustále se stylizovat do role závodníka. I lidé, kteří závody nejezdí, mají na kole velice sportovní posed a to je zbytečné. Hlavu mají sklopenou, hledí jen před sebe. Na lehokole je jediný vážný problém a to je jízda do kopce, nedá se jít ze sedla a využít vlastní váhy. Pro jízdu do kopců jsem uvažoval o montáži přídavného motoru.”
Já vidím jako problém hlavně to, že jezdec na lehokole je příliš nízko a není vidět z auta.
„Pozor! To je problém většiny dnešních ležatých kol, že je těžiště příliš nízko. Moje koncepce počítala s tím, že měl cyklista hlavu stejně vysoko jako řidič, aby byli partnery, aby na sebe viděli, vnímali se a respektovali. Dnes bych viděl také obrovské možnosti díky rozvoji karbonu. Překvapuje mě, že právě tato kola se za roky konstrukčně prakticky nezměnila, využil bych více kapotování a podobně, jsou tam obrovské možnosti nejen v designu. Jízda na tom má cosi do sebe. Jedu si z kopce, hodím nohy křížem na konstrukci a vedu si kolo jen vykláněním těla a kochám se, to je nádhera. Také je to velmi relaxační záležitost pro lidi, kteří mají potíže s páteří a klasické kolo jim činí potíže.”
Začal jsi po ukončení Morati sám více jezdit na kole?
„Nejen to! Já jezdil na kole vždycky dost, už zamlada, a kolo jsem miloval a miluji. Vrátil jsem se ale k věcem, které jsem díky zaujetí pro Morati opomíjel, ke kumštu. Na tom teď stavím. Těším se na důchod, že budu mít čas na výtvarničení. V mládí jsem se věnoval malbě a kresbě intenzivně, skončil jsem v roce 1971 samostatnou výstavou, pak přišla rodina, práce.”
Takže ta řada obrazů v přízemí…
„To jsou moje práce z poslední doby, obrazy, co se vrátily ze samostatné výstavy, kterou jsem měl vloni v Olomouci. Něco se tam prodalo a dodnes jedna galerie nabízí mé obrazy a ony se opravdu prodávají. Věnuji se akvarelu, zajímavé je na tom to, že akvarel se nedá opravit, je to na ´první dobrou…´ Většinou těch obrazů se nějak prolíná život, ale i kolo a cyklistika anebo nějaký fórek, ale nejen to, je to zkrátka o věcech i pocitech všedního bytí s trochou nadhledu.”
Nejenže mě ta vysoká umělecká vyspělost překvapuje, ale zároveň mě napadá, že to byla dost dlouhá pauza.
„Mě práce naplňovala, možnost vyjádření se mi nechyběla, měl jsem při konstruování kol absolutní volnost. Nemusel jsem se nechat svazovat konvencemi jiných výrobců. Já říkám: ´Když chceš něco dělat, tak tomu něco přines.´ Ať pak člověk nežije tak, že jen stíhá ujetý vlak, že někoho kopíruje. Já měl v Mora Aerospace volnost, nechali nás být, ale my byli úspěšnější, než se předpokládalo. Pro mě to bylo rozporuplné období, měl jsem volnost a úspěch, jenže náš tým nedošel uznání uvnitř fabriky.
Doma není nikdo prorokem. Mě po dobu práce na Morati například nakonec přestali vysílat na odborná školení a ještě mi vyčítali, že na kolech dělají největší odborníci, nejlepší svářeči. A přitom my jsme je vychovali, my jsme je na kolech naučili dělat tu práci.
Říkal jsem: ´Vezměte si je, my si za půl roku vychováme jiné…´ Ale nebylo to nic platné. Pro mě to byla životní kapitola, za niž jsem vděčný, i když pro mě nebyla vyloženě kladná. Ve fabrice jsem byl za člověka, co tam ´řeže ty trubky´… Něco buduješ, investuješ, přesvědčuješ, že něco umíš, děláš na tom roky. Pak musí přijít marketing, ale na to oni nebyli zvyklí.
U kusu motoru a dílu do letadla nepotřebuješ design, grafiku, marketing, reklamu… U kol je to nezbytné. Byli jsme připraveni sortimentně i koncepčně být úspěšní. Dnes vidím, že v cyklistice vzniká něco, co jsem měl v roce 2002 připraveno spustit. Američan říká ´buď budu nejlepší, nebo to nemá cenu´, tam došlo k zásadnímu nepochopení. Člověk musí vědět, kam patří, co je reálné a co ne. Litespeed vyrobí 15.000 rámů ročně, my bychom dokázali 800.”
Zajímá mě, co jste tehdy měli připraveno.
„Za určitých podmínek jsme byli schopni přijít například s hliníkem, rozšířili bychom řadu kol na levnější modely a levnější technologie, ale otisk kvality a otisk originality by tam zůstal. Počítal jsem s použitím karbonu, bylo toho víc. Nechci to posuzovat osobně, ale ten konec byl pro mě hodně nečitelný. Pro mě osobně až příliš připomínal prodloužení v hokeji… náhlá smrt. Bum a finíto.”
Sleduješ vývoj kol v současné době?
„No jistě! Hodně!”
Jaká je situace na trhu s titanovými rámy? Nepřeválcoval levný karbon úplně všechno? Napadá mě, jestli by díky tomu stejně nedošlo k určité recesi titanu.
„Moots, Dean, Serotta, Seven, se všemi šéfy a majiteli jsem mluvil, všichni fungují. Myslím, že začíná být překarbonováno, protože se karbonové technologie časem zlevnily. Titan je pro lidi, kteří jednak vědí, co chtějí, kteří se chtějí odlišit, anebo tam hraje roli tradicionalistické pojetí. S karbonem je třeba mít se na pozoru. Karbonový rám dneska poskládá do formy třeba i „baba v prádelně”, když se jí řekne jak, nic moc k tomu není třeba (aniž bych se chtěl dopouštět zjednodušení). Dva karbonové rámy vypadají někdy úplně stejně, ale mohou mít úplně jiné vlastnosti, což zákazník nemá šanci poznat. Karbon zlevňuje sériovost, netvrdil bych tak odvážně, že je vždy nabídnuta i kvalita. To, co na tom totiž nepoznáte, je to teoretické zázemí, které dokáže definovat vlastnosti, co vlastně má ten který výrobce k dispozici. Někomu stačí forma, pryskyřice, tkanina, nůžky a váleček… Ono není až tak důležité vědět jak, to se dá i vyčíst, to důležité je vědět proč… a to se platí.”
Může být i titanový rám nekvalitní?
„Titan nesnese technologický šlendrián! To je také jeden z důvodů, proč se nikdy příliš nezlevní. Zároveň je to ale obrovská jistota pro cyklistu v tom, co má. U karbonu, když se ví, co se dělá, může z toho být excelentní a krásný rám, když se neví, co se dělá, může z toho být krásný rám… To je nebezpečné (ještěže máme i ty, co ví). Titan má svoje místo, plno firem jej zařazuje do svého sortimentu, je neustále určitá kategorie cyklistů, kteří jej dokáží využít a ocenit.”
Šampióni už dnes na titanu ale nejezdí.
„Cyklokrosař Bart Wellens si například kdysi chtěl koupit dvě titanová kola od nás, ale dostal od sponzora dvě sady jiných, nejen pro sebe, ale i pro bratra. Nebyla to špatná kola a bylo to pro něj mnohem výhodnější, prostě na celou sezonu bylo bohatě vystaráno. Tak to je.”
Byli pro vás závodníci dobrými partnery při konstruování kol? Měli jste od nich zpětnou vazbu? Myslím, že se jejich role velmi přeceňuje, platí tu „koho chleba jíš, toho píseň zpívej”, navíc jezdí většinou na jednom kole, na něž si zvyknou…
„Profesionál má smlouvu a podle toho se chová. Když není spokojen, mlčí (pokud je opravdu profík). Schopnost spolupráce jezdce s konstruktérem není všem dána. Šimůnek, Kořínek či Kluge měli schopnost analytického myšlení a jejich poznatky byly přínosné. To se nedá nikde koupit ani najet kilometry, to musí mít člověk jednak v sobě a pak to získá množstvím kol, na kterých kdy jel. Zkušenostní databáze je to nejcennější, co může být. Proto si také třeba motocykloví konstruktéři najímají testovací jezdce. Závodník nemá čas tolik experimentovat, porovnávat, nemá takovou škálu zkušeností (pokud to není zrovna eso typu Doctora Rossiho). Vaši redaktoři, to musí být hotová studnice zkušeností. Kolik vám projde redakcí ročně kol?”
Kolem sto padesáti.
„No prosím!”
Kde by bylo Morati dnes, kdyby jej vedení nezařízlo? Myslím, kde a v jaké podobě by jej viděl konstruktér?
„XC rám by měl kyvku, existoval by rám kombinovaný s karbonem, v běhu by byl koncept silničního kola s kotoučovkami.”
Ten ale zase přibrzdilo nařízení UCI.
„Ten koncept umřel s tím, že neměl marketingově ujasněno, kam má směřovat. UCI jej zakázalo pro závodní použití, o čemž můžeme diskutovat, zda to je nebo není správné rozhodnutí. Pro silniční maraton je to ale úplně ideální věc. Měli jsme to rozjeté s prezidentem značky Formula - maličké brzdičky, subtilní kotouče 120 mm, účinnost za všech povětrnostních podmínek konstantní, totálně bezpečné a spolehlivé kolo pro hobíky. Já myslím, že by i ze strany cyklokrosařů, kteří na tom jezdili a chválili si to, časem vzešel tlak na UCI a kdo ví, jak by to pokračovalo… Chtěl jsem být u toho dění…”
Z besedy v Jeseníkách na Velo Campu si pamatuji i nějaké další konstruktérské lahůdky. Zůstaly v šuplíku?
„Jo. Tady někde to mám. Upřímně řečeno, už dávno jsem očekával, že zmizí paralelogram u přehazovaček. Měl jsem tam takový kapotovaný řemínek, který to celé poháněl, teď se snad něco podobného už objevuje. Kolo už mohlo dávno vypadat úplně jinak, kdyby se konstruktéři nelekli prvních administrativních zákroků. Těch řešení musely být dlouhé řady a některá z nich se vrací.
Například už u rychlosti 18-20 km/h začíná převažovat odpor vzduchu nad valivým odporem a to by mohlo ovlivnit podobu kola, kdyby se i kola pro běžné používání neřídila pravidly vydanými pro závodní účely. Pohled na kolo by mohl být mnohem širší. Je mi blízké řazení ve středovém složení, řemenový pohon. Všechno se vyvíjí, včetně hmotností materiálů, kvality ložisek a podobně, půjde to ještě mnohem dál. Shimano už přišlo s kolem, které samo řadí podle síly šlápnutí.
Proč by jednou kola nemohla mít senzory a řadit podle blížícího se stoupání sama? Mnoho nápadů ale není dobře zasazeno v čase a někdy přicházejí dřív, než jsou vyřešeny všechny problémy a nejasnosti. Někdy to firmy chtějí použít jako svoji konkurenční výhodu a vylámou si zuby na praktické technologii.”
Můžeme přiznat, že jsi s některým z výrobců kol pořád v blízkém kontaktu?
„Snad něco prozradit můžeme. Mě velice potěšilo, když mi zavolal Petr Lavička ze Superioru a požádal o spolupráci. Mám pocit, že se setkávají dva lidé, kteří mají stejný zájem a pohled na věc. Začalo se to odehrávat na rovině povídání. Zrealizovali jsme projekt „kombo wheels” - horské kolo s párem kol s bikovým a silničním průměrem do téhož rámu. Závodníci takto trénovávali už dávno, aby s sebou nemuseli po závodech vláčet moc kol. Je to levné a praktické řešení pro kohokoliv. Něco málo jsem připomínkoval ke karbonu. Spíš se některé myšlenky snažím vracet zpátky a ptám se, komu to slouží a jak je definován záměr toho kterého kola. Dávám do toho maximum z toho, kam jsem se v kolařině dostal, a těší mě to.”
Petr mi taky poradil, ať si nechám otevřít tvou garáž…
„Ale ne, to je zbytečné. Je tam nachystaná paratrojkolka, nic na tom není vidět. Chci si to dát do jara do pořádku a začít zase lítat. Pilotní průkaz mám na volné lítání už propadlý, rozšířím si to na motorové a znovu začnu, těším se. Já už mám nárok na to, abych se jen kochal. Ono to letí jen padesátkou, žádné bláznění. Lítá se kvůli termice buď ráno nebo večer, člověk se jen tak courá tím luftem a je spojen s tou třetí dimenzí, je to krása. Začínal jsem před mnoha lety s volným rogalem, pak jeden z prvních paraglidingových kurzů na Rané, ultralighty. A tak teď zpět k čisté romantice.”
Já ještě doplním motorku, tuším jedenáctistovka to je, že? Ta pojede o poznání rychleji… Čtyřkolka… Na jakou aktivitu jsme ještě zapomněli?
„Divadlo! Po Morati jsem začal hrát divadlo! Jako malý jsem toužil hrát divadlo a nikdy jsem k tomu nepřišel, až když jsem končil s Morati. Já si celý život myslel, že nejpodstatnější je práce, a najednou tohle. Amatérské divadlo má jednu úžasnou výhodu. Není to na uživení, a tak je člověku jedno, jestli je plný sál, nebo hrajeme přesilovku. Neřešíš kritiky ani peníze, hraješ proto, že chceš hrát. Objeli jsme i nějaké přehlídky a mám dokonce i nějaká ocenění za herecký výkon. A pak stěhování a skončilo to, něco za něco. Nejvíc jsem miloval zkoušení. Dodnes mi to chybí, nosím ale v sobě pocit, že divadlo budu ještě někdy hrát.”
Dole jsem si všiml pohárů, ty jsou z těch divadelních přehlídek?
„Ale ne. My jsme se ženou ve třiapadesáti začali tancovat, já tancoval kolem šestnáctého roku, manželka začala až teď, a jde nám to. Jsme takoví hobíci, akorát v naší kategorii ´rakváčů´ není žádná konkurence, tak soutěžíme s páry o dvacet i více let mladšími a někdy je i porážíme. Ohromně si cením toho, že Maruška vyleze v tom obrovském sále na velký parket mezi těch pět párů. Ono to má i další pozitivní dopad na vztah - to máš jedny šatičky na latinu, jedny šatičky na standard, dvakrát týdně tréninky, sem tam v sobotu soutěž. Je spokojená a když se pak vypařím na kolo, tak nebrblá… Je v tom kus chlapské strategie (směje se).
Tancováním jsem si také oddálil sportovní smrt, mám problémy se zády, ale při tanci to ustoupilo, tělo omládlo. Taky jsem si zkusil vzít sporttester a měl jsme tam i maximálku, žádná legrace to není. V určitém věku jsme se začali připravovat na odlet dětí z hnízda, začínali jsme se učit žít, lezli jsme po skalách, tancujeme, potkáváme jiné lidi, seznamujeme se s novými, získáváme nové přátele.”
Ještě mi do tohoto podkrovního doupěte plného kol, obrazů a letadel nezapadají baseballové rukavice a míčky a dvě banja. Tak sem s tím…
„Jedno to banjo jsem si tehdy musel vyrobit, nic se na to nedalo sehnat, to druhé je koupené. Já byl v mládí takový ´countryman ´. A baseball, to byla moje láska. Stál jsem tady u zakládání organizovaného baseballu, bylo to někdy v sedmdesátém prvním roce v Brně, kde jsme založili první oddíl softballu a baseballu na Moravě a jeden z prvních klubů u nás. Ještě teď si jdeme někdy jen tak zaházet, je to dobrý relax.”
Jak se to všechno dá stíhat?
„Konec Morati mi dal hodně do života. Cítím, že teprve teď, v osmapadesáti, je život na začátku. Klidně bych šel dělat něco úplně jiného, kdybych dostal zajímavou nabídku. Například chodím na rehabilitaci se zády a je to fascinující. Vzpomínám na terapeuta „spořínků”, týmu České spořitelny. Fantastický člověk. Vpředu mezi žebry zmáčkne nějaký bod a vzadu se uvolní blok na páteři. To by mě třeba zajímalo, rozumět tak složité věci, jako je tělo, a dělat to pořádně. Co víš, třeba ještě někdy budu masérem u cyklistů… no, žertík. Když nemáš vize, umřeš. A nemusejí být až tak realistické. Za dva roky bych mohl jít do důchodu. A možná, že i půjdu, abych měl čas na svoje věci. Stále věřím, že ještě něco přijde a že se teprve teď začnu realizovat.”
Ten dům vypadá, že se realizuješ jím. Leckomu by to stačilo.
„Ale kdepak. Ten dům realizuje, tvoří, inspiruje mě. Nehodlám ho přetvářet, hodlám se jím nechat přetvářet. Když to tak sleduji, začínám být rád, že je mi tolik, kolik mi je. Pořád jsem otevřený tomu učit se něco nového. Jak člověk není schopen tvořit – končí, jak zkostnatí – končí.”
Autor: Martin Raufer
Foto: Vít Kocián, archiv Svatopluka Zatloukala
Článek byl převzat z časopisu VELO č. 3/2009
Podcast Starý kola se Svatoplukem Zatloukalem
Zdroj: Starykola.cz
