Hvězdná kamna Meteor

Všichni to známe: klepeme kosu, když tu křesadlo křísne, červená se line záře, hřeje ruce, barví tváře, karma, klenové kláty v krbu či kotel plný koksu, kalorie letí komínem, konec klemry! Vysoké ceny plynu přiměly nejednoho z nás k návratu k topení v kamnech, jaká se tradičně vyráběla i v Mariánském Údolí.

Výrobní tradice

Tradice kamen v Moravii trvá od roku 1902, kdy se počala vyrábět slavná kamna „Meteor“. Jednalo se o typ stáložárných kamen, zvaných německy „Dauerbrenner.“ Když se řekne Dauerbrenner, myslí se obrazně, že je nějaká věc stále aktuální, živá, takříkajíc trvale hoří. A „Meteor“ byl takovým dauerbrennerem doslova i v přeneseném smyslu slova, protože se tohoto modelu prodalo přes milion kusů.

Moravia patřila v monarchii k několika málo výrobcům kamnářského zboží, jež bylo chráněno patentem. Jakou cenu ona jedinečnost měla, dokládají katalogy uložené v olomoucké vědecké knihovně, kde jsou zákazníci důrazně varováni před nekvalitními kopiemi slovy: „Achtung, Marke Meteor muss eingegossen werden!“ Tzn. „Pozor! známka Meteor musí být litá!“. Vyplývá z toho, že se falšovalo už za starých dobrých časů monarchie či první republiky.

Mezníkem se stal rok 1914, kdy byl vyvinut sporák čili „šporhelt“ (z něm. Sparherd tzn. úsporný sporák) „Meteor“. S jeho výrobou se však začalo až po skončení světové války. Variantou k robustnímu Meteoru byl sporák Mora pro střední a menší domácnosti.

Postupem času přibývaly další modely jako např. Mora – Perfekta, úsporná kamna Kalor; Moretta nebo Miláček, ale vyráběly se také kamna nazvaná podle přání odběratele (Melior). Jak vidno, není dnešní spotřební zboží, prodávané pod značkou obchodního řetězce, nic nového pod sluncem. Některé modely jsou dnes k vidění v síni tradic Mory/Gorenje; muzejní výstavku má ve výloze olomoucké železářství Hampl na Třídě Svobody a pravidelně se stará kamna objevují v nabídce internetových inzertních portálů.

Design kamen odrážel dobový vkus, kterému vládly secesní tvary s rostlinnými motivy a pestrobarevné glazury majolikových destiček. Zvláště tzv. americká kamna se vyznačovala novobarokními křivkami. Postupně však přes styl art deco získávala navrch moderna, dekor ustupoval a přednost dostával jednoduchý funkční tvar.

Široký sortiment

Sortiment kamnářského zboží z Moravie zahrnoval dále kovové části ke kachlovým kamnům, jako byly: předložky, neprodyšná dvířka ke kamnům kachlovým, patentní vložka pro trvalý žár do kamen kachlových (dnes krbová vložka), salonní uhláky (Kohlenkübel), mísy na popel, mříže k topení vzduchem, či misky ku odpařování vody, jak čteme v dobovém katalogu. Vůbec je tato četba tak trochu na hranici poesie.

V ceníku z roku 1914 od spřátelené firmy Kosmos a.s. nalézáme dokonce „prsa pro kuchyňské krby s porculánovými knoflíky“ s upřesněním „zevní míry prsou“ a dále „silná prsa s kovovými pákami“ a „prsa s regulačními šrouby“. Jednalo se ve skutečnosti o zarámovaná topicí a popelníková dvířka. Ač se jinak sortiment obou firem shodoval, Moravia dávla přednost katalogovému označení „poprsí“. Podnik Kosmos sídlil v Hodolanech mezi vlakovým a autobusovým nádražím. Zásluhou Jiřího Wolkera vstoupil do české literatury v básni Svatý Kopeček, kde se praví:

„Žlutavý kostel vlá na hoře zelené,
to je korouhev této krajiny tiché a svěcené,
to je Svatý Kopeček u Olomouce, místo pro poutníky a výletníky,
osada dodávající dělníky továrně Kosmos a továrně na hřebíky,
…

Na jeho vstupu na trh kamen má zásluhu rodina Machanků, která se přitom finančně podílela, přičemž jejich zkušenosti z výroby byly vítány. Při pohledu do katalogů vidíme jednoznačně shodu v sortimentu výrobků.

Je zajímavou historickou souvislostí, že v době Protektorátu, kdy dělníci nemohli docházet za prací do Mariánského Údolí, které bylo v Říši, si mnozí našli místo právě ve firmě Kosmos.

Jaká škoda, že byly mariánskoúdolní vzorníky na počátku 90-ých let zničeny, když v nich někdo spatřoval jen druhotnou surovinu, šrot. Již v té době se jednalo o starožitnosti, které představovaly součást našeho kulturnímu dědictví.

Počínaje rokem 1919 se začalo s výrobou plynových sporáků pro domácnosti a od roku 1926 s velkými plynovými spotřebiči pro živnostníky.

„Piliňáky“

Zvláštním typem kamen byly tzv. „piliňáky“ (něm. zvané Sägespäne-Ofen). Jestliže byl Meteor určen do salonů a vstupních hal, předurčoval tato kamna už sám název do méně náročných příbytků. V Hlubočkách byly prý velmi oblíbené. Palivo, jimž zde byly odpadní piliny z hřebíkárny, se tu nabízelo v neomezeném množství.

Přivážely se vlakem z pil v Dětřichově nad Bystřicí, ve Vrbně pod Pradědem i v Bruntále. V továrně se pak sušily pomocí parní sušičky a třídily na frakce, potřebné pro čištění různě velikých hřebíků i článků kloubových řetězů. Hotové hřebíky se před expedicí musely zbavit oleje a tzv. „křidélek“ – kousků kovu na hrotu, které při výrobě neodpadly. Za tím účelem se vkládaly spolu s pilinami a grafitem, případně magnesiem do otočných bubnů, kde se „šajrovaly“ – leštily. Odpadní piliny byly pak nasáklé olejem a tím lépe hořely. Fůra takových pilin prý vystačila na celou zimu.

Konstrukce kamen sestávala ze dvou válců. Ten vnitřní se naplnil pilinami a udusal, přičemž ve středu musel zůstat průduch vytvořený dlouhým špalkem, který se po udusání nakonec vytáhl. Po zapálení nebylo potřeba přikládat, protože palivo samo pozvolna vyhořelo. Výrobce doporučoval pořídit dvě válcové vložky, aby bylo palivo ve vnitřním válci vždy připravené k výměně. Zdokonaleným typem byla kamna na piliny značky „Satan“, jejichž žár byl jistě pekelný.

Způsob zatápění ve stáložárných, nebo též nepřetržitě hořících kamnech se značně lišil, což bylo dáno už charakterem paliva a jejich konstrukcí. Stojí zato, citovat dobový návod k použití: „…na spodek roštu nasypeme několik lopatek tvrdého neb plynárenského (hornoslezského) koksu, neb antracitu, na to jednu lopatku dřevěného uhlí, pak opět něco koksu, který polejeme asi 1/8 litru lihu na pálení.“ Co by na to asi řekli bezpečnostní technici dneška?

Když se před časem bourala prodejna jízdních kol na Palackého ulici v Olomouci, objevila se na odkryté fasádě sousedního domu velkoplošná reklama z předválečných časů. Firma J. Seidler v ní inzeruje „prodej nejlepšího salonního uhlí; objednejte zde na nádraží.“ Propad uhlí na žebříčku paliva, který od té doby nastal, dokládá v současnosti předpotopní bagr na velkobystřickém nádraží. Dnes už by uhlí do salonu nevpustili.

Oheň ve znaku

Mora a oheň jedno jsou. Plápolavý piktogram se z loga podniku nakonec dostal až do znaku obce Hlubočky. Podnik Moravia měl ve své původní ochranné známce zakomponován spalující živel také, i když v poněkud skryté podobě hexagramu – šesticípé hvězdy. Symbolizuje jej ten stabilnější, na své základně stojící trojúhelník ze znaku známého jako Davidova hvězda. Je třeba připomenout, že judaismus v tomto případě žádnou roli nehrál.

Stylizovaný plamen nesly vedle Hluboček také výrobní závody ve Šternberku, Dvorcích a Olomouci. Po útlumu výroby a restrukturalizaci devadesátých let začala nová kamnářská éra v uničovském závodě a ve Dvorcích, kde nový model sporáku vyvinul a dále zdokonaloval na koleně jeden ze zaměstnanců. Ten se následně stal součástí výrobního programu a řada modelů se s úspěchem vyváží na evropský trh.

Marek Bohuš

foto: archiv autora, Železářství Hampl Olomouc, SOkA Olomouc, archiv P. Seidlera

Mohlo by vás také zajímat: