Vzpomínky na Zdiměř

Publikováno 13. 12. 2016 v rubrice Zajímavosti « zpět « úvod

Zdiměř, hájovna na samotě mezi obcemi Radíkov a Posluchov, kterou jsme obývali v letech 1934 až 1977, pochází z poloviny 19. století. Byla postavena poctivě se silnými obvodovými zdmi, neprůleznými železnými mřížemi v oknech a kachlovými kamny ve všech čtyřech obývaných místnostech. Průlezný komín měl pod střechou udírnu, kterou jsme každoročně úspěšně používali. Funkci bleskosvodu plnily blízké okolní stromy.

Lesy panství Klášterní Hradisko měly 11 revírů a jedním z nich byl i revír Zdiměř (Svatý Kopeček, Jívová …). K revíru Zdiměř byl v roce 1787 přičleněn i posluchovský les s převážným zastoupením dubu. Tehdy na Zdiměři bydlel revírník. Od roku 1878 převzali místní lesy Lichtenštejnové a revír se změnil v hájovnu. O zařazení zdiměřských lesů do éry Lichtenštejnů svědčí Lichtenštejnské jubilejní kameny, postavené na počest 40. a 50. výročí panování knížete Jana z Lichtenštejna, které se nacházejí 50 metrů od hájovny (viz Z 7/2010). V roce 1945 byly lichtenštejnské lesy zkonfiskovány dekretem prezidenta republiky, převzaty státem a vzniklo polesí Svatý Kopeček, patřící k Lesnímu závodu (dále jen LZ) Šternberk. Od 1.10. 1948 bylo polesí Svatý Kopeček při reorganizaci přeřazeno k LZ Tovačov a při další reorganizaci v roce 1952 se vrátilo zpět k LZ Šternberk, kde je dosud.

Jak se žilo v hájovně

Život na samotě se velmi lišil od běžných podmínek hlavně tím, že jsme neměli elektřinu. Večery jsme trávili v jedné místnosti u petrolejové lampy, později i u karbidky. Tím přibyla práce se zajišťováním petroleje a čištěním skleněného cylindru, což ne vždy končilo úspěšně. Kvalitu osvětlení bylo možno nejlépe posoudit příští ráno, kdy barevné úkoly do školy měly za denního světla úplně jiné odstíny.

Dost jsme používali baterky, ale hlavně jsme chodili potmě. To ale předpokládalo mít věci pokud možno přibližně na stejném místě, abychom je poznali jen hmatem. Často mně později manželka říkala: „Proč si nerozsvítíš?“ Byl jsem tak vychovaný, že jsem necítil potřebu svítit. Zdiměř byla elektrifikována až v 60. letech minulého století a od té doby měla i zapojený služební telefon.

Dalším handicapem spojeným s váznoucí elektrifikací byla příprava dřeva na topení. Toho bylo potřeba hodně a všechno se muselo řezat ruční pilou – břichatkou nebo pilou obloukovou v závislosti na tloušťce polen. Byla to časově náročná činnost, která pokračovala štípáním pořezaného dřeva a jeho ukládáním do dřevníku.

Další prací, jinde neznámou, bylo obstarávání vody. Na Zdiměři nebyla studna se stálým vodním zdrojem. Voda se musela donášet v kbelících na vážkách nejdříve z nejbližší usedlosti pana Otto Rotha. Když ale došlo k oddělení těchto budov státní hranicí (Protektorát a tzv. Reich/říše, pozn. red.) a tím k zákazu z tohoto zdroje čerpat, museli jsme chodit pro vodu do vzdálenějšího „korábu“. Kromě toho jsme chytali veškerou dešťovou vodu ze střech na zalévání zahrádky a hlavně na praní, pro něž byla ideální.

Dnes již nepoužívaný pojem „travaření“ spočíval v možnosti sekání trávy za úplatu v lesních světlinách. To bylo možno provádět jen na poukázky, které se vydávaly ročně v počtu 60 až 70 kusů. Je zdokumentováno, že poukázku na travaření zdarma dostal jeden občan Posluchova, který dovolil vozit vodu po své cestě zdarma do Zdiměřské hájenky. To svědčí o tom, že o vodu byla vždy nouze. Až hodně později nechaly Lesy vykopat studnu 30,5 metrů hlubokou s ruční pumpou a opravdu kvalitní vodou. Současně propagovaný pitný režim neexistoval. Pila se voda, jen pokud byla žízeň. Často byla ochucena doma vyrobenými šťávami z malin, ostružin nebo rybízu.

Výnosnost zahrady byla různá. Limitujícím faktorem bylo množství srážek, ať již přímo spadlých, ale hlavně pochytaných ze střech do kádí. Ovocné stromy byly druhově chudobné. Dařilo se pouze švestkám (to ještě nebyla šárka), méně jabloním (tři staré osvědčené odrůdy) a jedné moruši. Ořech sice zdárně plodil, ale sklizeň obstarávaly veverky. Ze švestek jsme vařili povidla, která byla spolu s tvarohem nepostradatelnou složkou pro pravidelné sobotní pečení buchet. Nezanedbatelnou částí buchet hostila moje maminka kolemjdoucí turisty, kteří s velkou oblibou brali zavděk posezením pod starou košatou lípou, jež byla ozdobou bezprostředního okolí hájovny.

Chleba jsme si pekli sami. V předsíni byla velká chlebová pec, v níž jsme mimo chleba pekli i výborné voňavé pochlebáčky. To byly různé figurky, posolené a pokmínované, ale hlavně hodně křupavé, které vždy velmi rychle zmizely. Všechno bylo navoněné, protože se pec vytápěla dřevem a nakonec se na vůni přidal ještě jalovec. Těsto jsme míchali v kuchyni v díži kopistí, s níž se kolem díže chodilo. Z této chlebové pece byly i výborné svatební koláčky. Velkým zklamáním pro mne bylo zjištění, že první majitel Zdiměře po našem odchodu nechal tuto pec zbourat.

Během války jsme byli povinováni dodávkami. V případě vlastnictví krávy dodávkou mléka, které nám bylo změněno na dodávku másla jedenkrát týdně do obchodu pana Šperky v Lošově, kam Zdiměř katastrálně patřila. Při té příležitosti jsme si udělali nákup vždy na týden dopředu, kdy nezanedbatelnou váhu představoval již zmíněný petrolej.

Cesta do školy

Školní docházka byla časově náročná. Polovinu cesty do obecné školy na Svatém Kopečku jsem absolvoval sám, až z Radíkova jsem pokračoval v cestě s ostatními spolužáky. Živě si vzpomínám, jak mě tatínek v roce 1941 po velkém větrném polomu doprovázel do školy k radíkovské Boží muce. Cesta byla zcela zavalená kmeny. V létě jsem používal pokud možno koloběžku a v zimě lyže, jen vzácně brusle značky Kolumbus, které se připevňovaly k obyčejným botám kličkou. Při zimních návratech jsem většinou zůstával lyžovat v Radíkově, kde jsem měl nejvíc kamarádů. Do gymnázia v Olomouci jsem dojížděl autobusem ze Samotišek, později vlakem z Mariánského Údolí. Část cesty na spoj do gymnázia jsem musel někdy, zejména v podzimních měsících při nedostatku sněhu, absolvovat prakticky potmě. Cestu v lese jsem sledoval pohledem do korun stromů, ve kterých signalizovala její průběh více či méně světelná mezera. Baterku jsem nepoužíval. Nechtěl jsem být viděn.

Spojení se „světem“ bylo minimální. Ochotný soused, pan Josef Hanák, nám vyrobil tzv. krystalku, na kterou jsme pomocí sluchátek slyšeli „rádio“. To byl ale poslech jen pro jednoho. Později nám zhotovil rádio na baterky, k jehož provozu bylo ale potřeba zapojit 24 plochých baterií za sebou a ještě akumulátor. To byl velký pokrok, protože jsme mohli poslouchat již všichni. Baterie se musely po poměrně krátké době provozu vyměnit a akumulátor se donášel k dobití.

Sousedské styky byly velmi omezené. Nejbližší usedlost (dům s liliovníkem, pozn. red.), osídlená Němci, mluvícími jen německy, nepřicházela v úvahu. Zato s dalšími sousedy, Hanákovými, jsme žili jako jedna rodina, i když během války každá v jiném státě. Toto pevné přátelství si uchováváme dodnes, bohužel již jen v malém počtu přeživších.

Zdiměř byla dostupná pouze koňskými povozy. Z pevnůstky sem vedla tzv. „šraňková cesta“, která měla kvůli podmáčenému úseku závory, aby se neničila. Ty se otevíraly jen v případě potřeby, to znamená při vyvážení vytěženého dřeva nebo při nutnosti návštěvy lékaře MUDr. Šmerala. Dnešní spojnice Radíkova a Posluchova tenkrát ještě nebyla. Šraňková cesta z ní dnes odbočuje na rozcestí kousek za jízdárnou vpravo, zatímo doleva do Hřebíkové klesá cesta, které se říkalo „fabrická“(v mapě: Arbeitersteig ̶ dělnický chodník, pozn. red.) Díky špatné přístupnosti jsme byli ušetřeni motorizovaného přesunu vojsk v závěru války.

Konec hájenky byl smutný. Tatínek odešel náhle po infarktu. Zdiměř, již jen se samotnou maminkou, prodal Ing. Krnoš, ředitel LZ Šternberk, panu Bařinovi, řediteli cihelny v Olomouci a tím skončila veškerá „idylka“ hájovny Zdiměř. Živě ale zůstává ve vzpomínkách z doby naší rodinné pohody.

Ing. Otto John (*1933)

Zapsáno v Olomouci dne 2. června 2014

S laskavým svolením Jana Bednáře z radíkovského zpravodaje převzal a doplnil Marek Bohuš.

Rubrika: Zajímavosti |  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (0)

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.