Ústavní soud a jeden případ ze života

Publikováno 01. 10. 2008 v rubrice O právu vážně i nevážně « zpět « úvod

Jedním z příkladů, jak zdánlivě životu vzdálená právní teorie může významně zasáhnout do našeho každodenního života, je institut odstoupení od smlouvy. V právní praxi se již delší dobu diskutovala problematika následků odstoupení od smlouvy vůči třetímu subjektu.

Ústavní soud ČRO co se jedná a jak to vlastně souvisí s “běžným” životem? Představme si následující případ: manželé Novákovi koupili od pana Starého byt a byli zapsáni do katastru nemovitostí jako vlastníci bytu. Po nějaké době se ale manželé Novákovi rozhodli přestěhovat a byt prodali manželům Opatrným. Ti si před uzavřením kupní smlouvy správně ověřili na výpisu z katastru nemovitostí, že manželé Novákovi jsou zapsáni jako vlastníci bytu. Podepsali tedy kupní smlouvu, zaplatili Novákovým dohodnutou cenu, na kterou padly jejich veškeré rodinné úspory a nastěhovali se do “nového”.

Za nějaký čas se však ukázalo, že manželé Novákovi stále dluží původnímu vlastníkovi bytu - panu Starému část kupní ceny a pan Starý od kupní smlouvy uzavřené mezi ním a manžely Novákovými proto odstoupil. V době odstoupení od smlouvy však Novákovi už dávno byt nevlastnili a jeho vlastníky jsou manželé Opatrní.

Jak může odstoupení od smlouvy uzavřené mezi panem Starým a manžely Novákovými, jejíž obsah manželé Opatrní vůbec neznají a nebyli ani účastníky této smlouvy, ovlivnit následnou koupi bytu manželi Opatrnými? Ti přece byt koupili od Novákových, řádně jim zaplatili a v katastru nemovitostí jsou zapsáni jako vlastníci bytu.

Odpověď je obsažena v § 48 odst. 2 občanského zákoníku, ze kterého vyplývá, že odstoupením od smlouvy se tato smlouva ruší úplně od jejího počátku, tj. se zpětnou účinností. Zákon vytváří fikci, že smlouva nikdy uzavřena nebyla a smluvní vztah nikdy neexistoval (i když např. k odstoupení došlo až dva roky po podpisu smlouvy).

Pokud tedy pan Starý prodal byt manželům Novákovým a tito byt dále prodali manželům Opatrným a někdy v budoucnu došlo k odstoupení od smlouvy uzavřené mezi panem Starým a manžely Novákovými, nastává podle občanského zákoníku fikce, že tyto osoby nikdy žádnou smlouvu neuzavřely a že tudíž manželé Novákovi se vlastníky bytu nikdy řádně nestali. To ovšem může způsobit problém manželům Opatrným, protože pokud se manželé Novákovi nikdy vlastníky bytu nestali (smlouva dle zákonné fikce nikdy uzavřena nebyla), nemohli přece byt ani dále platně převést na manžele Opatrné. Z toho prostou logikou vyplývá, že ani manželé Opatrní se vlastníky bytu nikdy platně nestali.

Takové případy v praxi nejsou úplně neobvyklé a v minulosti již byly několikrát řešeny soudy. Dřívější česká judikatura se původně klonila k názoru, že odstoupení mezi dvěma subjekty (v našem případě pan Starý a manželé Novákovi) nemůže mít vliv na další nabyvatele (manželé Opatrní). Občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu (specializovaná skupina soudců Nejvyššího soudu) však přijalo výkladové stanovisko odlišné, tj. že odstoupením dochází i k zániku práv všech dalších nabyvatelů (tj. i manželů Opatrných)! A tímto stanoviskem se následně začaly řídit také nižší soudy.

V našem případě by to tedy znamenalo, že manželé Opatrní musí byt vrátit původnímu vlastníkovi - panu Starému a po manželích Novákových mohou vymáhat náhradu škody - vrácení peněz, které jim za byt zaplatili. Manželé Novákovi však jsou bezdětní, peníze již utratili a asi před rokem se odstěhovali někam do ciziny…

Tento problém se dostal k posouzení až k Ústavnímu soudu ČR. Ten dospěl k názoru, že skutečně jsou možné dva výklady ustanovení odstoupení od smlouvy a jeho důsledků, přičemž jeden z nich odpovídá názoru kolegia Nejvyššího soudu (tj. že odstoupením zanikají i navazující právní vztahy) a druhý naopak dovozuje, že odstoupením právní vztahy třetích osob (v našem případě manželů Opatrných) dotčeny nejsou.

Po důkladné analýze těchto závěrů, jejich důsledků a souladu s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že ústavně správným je pouze výklad druhý a nikoliv první. Jinými slovy je tedy třeba aplikovat výklad, dle kterého odstoupení od určité smlouvy nemůže mít vliv na práva dalších nabyvatelů; odstoupení tak působí výlučně jen na smluvní strany smlouvy, od které se odstupuje, a jen tyto strany si mají vrátit to, co od druhé obdržely. V případě, že takové vrácení není možné z toho důvodu, že jedna ze stran již věc převedla dále, vrací se místo věci peněžní náhrada.

Pokud tedy dojde k odstoupení od určité smlouvy a smlouva se tak ruší, nemůže mít toto zrušení smlouvy vliv na vlastnické právo dalších nabyvatelů, kteří předmětnou věc v dobré víře nabyli ještě před tím, než došlo k odstoupení od předchozí smlouvy.

Určitě se shodneme, že tento závěr Ústavního soudu ČR je z lidského hlediska spravedlivější a přijatelnější, než výklad, že odstoupením od smlouvy se ruší práva i všech následných vlastníků. Přesto však většina soudů rozhodovala až do nálezu Ústavního soudu ČR jinak, a to podle názoru kolegia Nejvyššího soudu. Komentovaný nález Ústavního soudu ČR tak znamená výrazný signál pro soudní praxi. Jak je tedy vidět, může mít rozhodnutí Ústavního soudu ČR zásadní dopad i do běžného života a  je jen dobře, že tento soud existuje a svým ústavním výkladem koriguje někdy příliš úzké chápání práva „klasickými” soudy, včetně toho nejvyššího.

Mgr. et Bc. Karel Šiška, MSc

Rubrika: O právu vážně i nevážně |  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (0)

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.