Státní hranice ve Zdiměři

Publikováno 13. 12. 2016 v rubrice Zajímavosti « zpět « úvod

Po zabrání „Sudet“ vedla tehdejší státní hranice asi dvě stě metrů pod našimi okny. Naše hájovna byla v Protektorátu Čechy a Morava a naši sousedé Hanákovi již bydleli za hranicí, jež vedla těsně podél plotu jejich dvora při obvodu lesa. Tatínek, coby místní hajný, musel být denně v lese, takže se často potkával s pohraničníky – financi. Byli to příslušníci německé armády, kteří neuměli česky, a domluva s nimi byla dost problematická. Po tatínkovi vždy vyzvídali, jestli neviděl někoho podezřelého, na koho by se mohli zaměřit. Častým denním stykem se rozpovídali a prozradili na sebe, že jsou synové vysokých důstojníků a že tuto službu jim zajistili vlivní otcové, aby nemuseli na frontu.

O tom, že to nebyli žádní lidumilové, svědčí případ pana Hanáka. Toho dobře znali, protože denně chodili podél hranice kolem jeho plotu. A tak jednou v neděli podle stop ve sněhu zjistili, že přešel státní hranici. Byl v kostele na Sv. Kopečku. Schováni za stromy na něj vykřikli těsně u branky: „Halt!“ Že byl v kostele, to věděli, ale potřebovali prověřit, jestli něco nepašuje. Pan Hanák, starý dobrák, se přiznal, že si koupil v Radíkově cigarety. Při šacování u něj našli sto „Zorek“ a protože potřebovali vykázat nějakou činnost, skončil „pašerák“ u soudu v Moravském Berouně s velkou pokutou.

Naše hájovna stála na samotě, a proto nám neušlo nic z okolního dění. Tak si například živě vzpomínám, jak pováleční „partyzáni“ v květnu roku 1945 vedli našeho nejbližšího souseda, pana Otto Rotha kolem našeho plotu a jak jej stavěli ke švestce, zřejmě s úmyslem jej zastřelit. Za chvíli si to rozmysleli a odešli. Avšak ne moc daleko. Srdce se mi svíralo. Byl to Němec, ale nic špatného nám neudělal. Byl v Moravii šéfem personálního oddělení a rozhodoval o tom, kdo zůstane pracovat v podniku a kdo půjde na frontu. Jeho smrtí zřejmě někdo potřeboval zahladit stopy svého nekalého konání za války.

Otto John

Dům pod liliovníkem (1948 ̶ 1955)

Bydlet na takovém místě je snem leckterého romantika. Panu Eduardu Köhlerovi (*1930) z Rudoltic na Šumpersku to bylo dopřáno. Radost z toho však neměl. Jeho osud, který zahrnuje též sedm let na Zdiměři, zaznamenal Vít Jucuk pro projekt „Post bellum“ a lze si jej poslechnout na stránce Paměti národa. Citujme úryvek z materiálu a pamětí pana Köhlera, jehož rodina do odsunu zařazena nebyla:

… Důvodem nejspíše bylo to, že v době plánovaných transportů byl otec ještě internován (v Šumperku, pozn. red.). V Rudolticích prý zůstalo více německých rodin a všichni jejich práceschopní členové pak pracovali v lese. Dál ale také obdělávali svá pole. „Začátkem června jsme ještě sázeli brambory. Jak to bylo dodělané, tak nás lifrovali zase k lesu na Lošov.“

K tomu došlo roku 1948. V roce 1947 totiž pozastavily USA příjem Němců z ruské do americké okupační zóny. V té době se podle soupisu obyvatel v Československu nacházelo sto osmdesát tisíc osob německé národnosti. Pro nereálnost jejich hromadného odsunu rozhodla československá vláda o přesídlení většího počtu Němců do vnitrozemí. Šedesát tisíc Němců tam bylo zařazeno na práce v zemědělství a hornictví. Hlubočtí pamětníci německé národnosti dodnes vzpomínají, že šachta nebo těžký průmysl bylo to jediné, kam směli nastoupit.

Následujících sedm let žila šestičlenná rodina Köhlerových v domě na samotě Zdiměř. Zatímco sourozenci ještě chodili do školy a babička zůstávala v domě, otec, matka i pamětník museli nastoupit v lese. Köhlerovi mluvili česky, ale se svými nejbližšími sousedy ve styku nebyli. Pan Otto John vzpomíná, že někdy s jejich dcerou chodil na vlak do Mariánského Údolí, kterým jezdili do školy. Několikrát žádala rodina o návrat do Rudoltic, ale bez úspěchu. Otec Eduarda Köhlera prý proto také dvakrát podal žádost o dodatečný odchod do Německa, ale ani ten jim nebyl umožněn. V roce 1953 členům rodiny vrátili československé občanství a teprve dva roky poté mohli opustit Zdiměř.

Od roku 1955 žije pan Köhler ve Vernířovicích, protože dům jeho rodiny připadl novým osídlencům a další byly strženy. V Hlubočkách ale dodnes žije jeho dcera. Stejný osud potkal také rodinu Ludvikovu z Rudoltic, která je dnes usazená na Hrubé Vodě.

S použitím materiálu Paměti národa, záznam Vít Jucuk.

Rubrika: Zajímavosti |  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (1)

  1. Karel Šiška (03.06.2017 - 6:27) odpovědět IP: 176.97.241.168

    Otto Roth byl 6. května zastřelen (zavražděn) “partyzánem” Jiřím Neplechem. Společně s ním Neplech ještě zastřelil dva vojáky Wehrmachtu.

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.