Sochařka Radka Pavelová

Publikováno 08. 02. 2013 v rubrice Kultura, Rozhovory « zpět « úvod

Přijedete-li na nádraží Moravský Beroun za půlnočního úplňku a odříkáte u té správné výhybky kouzelnou formuli, můžete se vydat po zrušené železniční trati až do Dvorců, kde dříve koleje končily. Tam, na bývalém nádraží, nesídlí kouzelník Zababa, ale Radka a Ondřej Žákovi, kteří v čekárně, zavazadlové pokladně a výdejně jízdenek nejen bydlí, ale i pracují.

Přední český sklářský výtvarník Zdeněk Lhotský napsal o Radčině absolventské práci (mezitělních plastikách), že se jejich autorce podařilo to, co generace sklářů marně studují. Totiž skloubit zpracování skla s využítím jeho vlastností a nespoléhat na přirozený estetický účinek oné čiré hmoty. Své tvrzení doložil exponáty tehdy probíhající výstavy uměleckého skla v pražském Mánesu, která podle něj přetékala marností a samoúčelností.

Radka Žáková (roz. Pavelová) * 1982 www.radkapavelova.cz

Narodila ses v Bruntále a po studiích v Uherském Hradišti (výtvarné zpracování keramiky a porcelánu) a v Brně (Fakulta výtvarných umění VUT, Atelier sochařství, Prof. Jan Ambrůz) ses vrátila na drsný sever blízko svého rodiště. Proč?

Ze Dvorců jsem se nikdy ani neodstěhovala. Je pravda, že jsem zde několik let pobývala jen víkendově. Nastal ale čas, kdy jsem se musela rozhodnout, kde zapustím natrvalo kořeny. Volba byla opustit nadobro panelák, kde jsem bydlela s rodinou, a usadit se na nádraží, které mi tenkrát sloužilo jako dílna a taková „chalupa“.

Dvorce, dříve Dvorec/Hof, bývaly až do konce 2. sv. války městem. Dnes zde žije 1450 obyvatel, tzn. ani ne polovina předválečného stavu. Jak se žije na hlavním evropském rozvodí (abychom neřekli rovnou na konci světa)?

S rodinou se mi tu žije krásně. Máme svoje soukromí. Dvorce byly opravdu nádherné město. Nynější podoba je spíše žalostná, ale věřím, že se to časem zlepší. Někteří spoluobčané se mě občas ptají, jestli jsem přijela do Dvorců na návštěvu. Myslí si, že se sem jezdíme jen rekreovat. V centru dění se moc nepohybuji. Novinky se paradoxně dozvídám od přátel, kteří zde už několik let nebydlí. Mám ráda naše nádraží a právě ten drsný ráz zdejší krajiny.

Co říkáš, když se tě zeptají, čím jsi?

Odpovídám většinou podle toho, čemu se aktuálně věnuji. Naposledy se mě ptali na porodním sále. Řekla jsem, že jsem restaurátorka, sochařka, keramička. Uvádím všechna svá řemesla.

Jsou to povolání, o kterých jsi snila odmala?

Chtěla jsem se věnovat výtvarnému oboru. Navštěvovala jsem s oblibou „zušku“ (ZUŠ – základní umělecká škola, pozn. red.) tady ve Dvorcích, kde mě nejvíce zaujala práce s hlínou. Myslela jsem si, že hlína se dá využít jen na výrobu keramiky, proto jsem se na ni i přihlásila. Přitahovala mě plasticita tohoto materiálu a trojrozměrné pojetí. Učila mě Eva Kopřivová, u níž jsem se také připravovala na přijímací zkoušky do Uherského Hradiště na uměleckou průmyslovku. Výběru nelituji.

Má výtvarné umění ve vaší rodině tradici?

Nemá, ačkoliv mám zručné příbuzenstvo. Tatínek je moc šikovný. Pracoval jako instalatér, ale dokáže udělat ledacos. Byl a je mým technickým poradcem, byť jeho první věta vždy zní: „To nepude.“ Pak ale vše vyřeší a mockrát mi pomohl. Babička z maminčiny strany pekla na zakázku unikátní dorty. Ve všem mě však odmalička podporovala a pomáhala mi maminka. Byla u všech mých životních událostí.

Jak dlouho vaše rodina ve Dvorcích sídlí?

Prarodiče se sem přistěhovali těsně po válce z Tovačova, tatínek už se narodil v místní nemocnici. Maminka pochází z Jižní Moravy.

Studium oboru konzervace a restaurování keramiky byl pragmatický krok (stálý příjem, zakázky), nebo tě ta specializace zajímá?

Tento obor jsem studovala jen jeden rok. Během něj jsem se pak dostala na Vysokou školu. I přesto jsem se rozhodla dokončit první ročník vyšší odborné školy. Myslím, že se po absolvování tohoto oboru dá uživit jako zaměstnanec určitých muzeí nebo jako pedagog. Mne však lákala tvůrčí činnost. Pohrávám si stále spíše s myšlenkou výuky keramiky pro pár zájemců. Mám malou dílnu, hrnčířský kruh i keramickou pec. Bylo by to pro mne zpestření a možná i malý přivýdělek. Živila jsme se ale také restaurováním kamene.

Nemám licenci, proto jsem vždy pracovala v určitém kolektivu. Nejdříve v Olomouci a okolí a později na Opavsku s Tomášem Skalíkem. Je to můj výborný přítel, spolužák z FAVU. Je velmi aktivní: restauruje, učí, tvoří, podílí se na provozu dvou galerií v Opavě, je členem sdružení „Za Opavu“ a rekreačně hraje v kapele „Vyvalení Lulani“.

Měla jsme tu čest restaurovat na Terezské bráně v Olomouci, na Křížovém vrchu v Rudě, v Kroměříži, Šumperku, boží muka v Úvalně, ve Štáblovicích, v Andělské hoře. Byla to příjemná práce. Z celé náročné technologie mě asi nejvíce bavily plastické a barevné retuše (dotesání a dobarvení restaurovaného místa tak, aby ladilo s celkem, pozn. red.).

Laik si pod restaurováním keramiky představí rozbitý šálek, který je třeba slepit dohromady.

Já jsem také laik. Studovala jsme tento obor jen jeden rok. Na škole jsme také začínali tím, že jsme lepili právě ty rozbité šálky, teprve později jsme přešli třeba k pravěkým nádobám. Zábavnější pro mě byla spíše tvorba replik a kopií historických nádob a předmětů.

Figurální sochaři obvykle modelují postavy, jež se převedou do kovu či jiných materiálů. Ty to děláš trochu jinak, vlastně obráceně.

Mým hlavním vyjadřovacím prostředkem je tělesnost. Pracuji s tělem, s jeho otiskem, odlitkem. Zaznamenávám jeho podobu i prostřednictvím fotografií a videa. Zajímá mě prostor, ať už je to můj osobní prostor, nebo prostor mezi lidmi. Vycházím z reálného těla a pak přemýšlím, jakým způsobem jej obohatím, ozvláštním. Mám ráda minimalistickou formu, za kterou se skrývá celý složitý proces práce. Tělo je pro mne nástroj, který je po ruce. Jsme s ním všichni spjatí a já se ho snažím pojmout nějakým zajímavějším způsobem. Představit jej divákovi trošku z jiného úhlu pohledu.

Sochaři také obvykle používají k modelování svých děl ruce. Ty to umíš jinak, pomocí celého těla.

Ne že bych tělem modelovala, ale zapojím do díla vždy kontakt s tělem. I když modelovat pomocí celého těla zní dobře. Výsledné podoby jsou různé. Pracovala jsem se záznamem tlukotu srdce pomocí lékařského přístroje (EKG), nebo jsem nechala naskenovat 3D obraz lidské hlavy, odlila celou postavu, nebo nechala na tělo působit jiné materiály, které na něm zanechaly stopu. Většinou šlo o práci s tělem vlastním. Až v době, kdy jsem pracovala na diplomové práci, jsem začala spolupracovat s několika lidmi najednou. Čerpám i ze vzpomínek, ze záznamů akcí, které pak dále rozvíjím. Vycházím ze skutečnosti. To ale neznamená, že bych stylizované plastiky jiných výtvarníků odmítala.

Tvým profesorem v Brně byl Jan Ambrůz. Víš, že měl tady za kopcem v Moravském Berouně před lety výstavu?

Vím, i když jsem tam tenkrát bohužel nebyla. Navíc jsem ani nevěděla, že nějaký profesor Ambrůz vůbec existuje. Kurátorkou byla Anna Zonová, která tam pořádala zajímavé výstavy. Mrzí mě, že jsem o to přišla, vystavovali tam dobří výtvarníci. Byla jsem ještě moc mladá.

Jan Ambrůz, to je také socha v krajině a cit pro krajinu samu. Založil občanské sdružení „Jinakrajina“ v Šarovech u Zlína, které se snaží navrátit jí lidské měřítko. Ovlivnilo tě tohle? Byla jsi tam někdy?

Byla jsem tam. Jan Ambrůz tam bydlí a sem tam nás vzal jako studenty ateliéru s sebou. Vedl nás k tomu, že socha může být součástí přírody, do podoby krajiny se však nemusí vůbec radikálně zasahovat. Každopádně sdružení podporuji, i když se aktivně těchto akcí neúčastním.

Máš spolužáky ze studií, o kterých jsme už pro jejich díla mohli slyšet?

Již zmiňovaný Tomáš Skalík. A určitě si teď po studiích dobře vede na výtvarné scéně i Pavla Kačírková.

Mohla bys jmenovat výtvarníky, kteří jsou ti svým stylem tvorby blízcí?

Mám ráda Adrienu Šimotovou a Evu Kmentovou, jejichž práce jsou mi stále nejbližší. Dále třeba Dalibora Chatrného, např. jeho kresby obouruč.

Máš malou dceru a mateřství se ve tvém portfoliu projevilo. Nakolik je pro tebe inspirující teď, když se věnuješ Rozárce a na tvorbu čas nezbývá?

Snažím se alespoň něco málo dělat a tak pracuji aktuálně se zážitky a myšlenkami, které mi mateřství přináší. Nemůžu se pouštět do nějakých velkých sochařských realizací, takže se to projevuje v podobě fotografií. Během těhotenství jsem nafotila sérii fotek.

Věnovala jsem se typicky ženskému řemeslu, háčkování. Uháčkovala jsme si na břicho kruh, který jsem podle růstu každý měsíc zvětšovala a obháčkovávala jej další odlišnou barvou. Týkalo se to i ňader. Poslední fotografie patřila mojí Rozárce v uháčkovaném „koši“ v náručí.

Posledním objektem mezi projekty na tvých webových stránkách jsou prsní tampony pro kojící matky.

Ano, ty zaskočily i mého muže, který měl pochybnosti, jestli to není věc až příliš intimní, jestli lze s něčím takovým předstoupit před veřejnost. Pro některé lidi je to už na hranici nebo i za ní, protože jsou konfrontováni s nahým tělem, objeví se tam přirozeně orgány běžně skryté. A takové je to i s těmi tampony.

Je to něco přirozeného a běžného, a navíc je to samo o sobě čisté a jednoduché pojetí. Už ten oblý tvar a bílá na bílé jen s malými rozdíly v odstínech skvrn od mateřského mléka. Je to záznam jednoho měsíce kojení.

Pozoruhodné myslím je, že madoně nebo alegorii dobročinnosti, kojící starého muže ve vězení, to „projde“, ale v civilním kontextu je to pořád tabu, které narazí. Někdo by si snad mohl myslet, že je to z tvé strany provokace.

Potřebu provokovat určitě nemám. Tyhle věci inspirované těhotenstvím a mateřstvím chápu i ve smyslu památky nejen pro sebe, ale i pro dceru.

Jeden literární kritik nedávno vyvolal nesouhlasné reakce, když přišel s charakteristikou ženského a mužského psaní. Jak je to v sochařství? Některé materiály asi hrubou sílu přece jen vyžadují. Dalo by se říct, že se ženy sochařky vydávají jinými cestami, že více modelují, odlévají, ohlazují a méně sekají dlátem a řežou motorovou pilou?

Je to tak, i když jsou silné ženy, osobnosti, které naopak mají rády tu tvrdou práci. Já čím jsem starší, tím víc upouštím od toho, že bych se hrnula do dřevařských a kamenických sympozií. Je to fyzicky hodně náročné. Říkám to teď, ale kdyby přišla nabídka, třeba bych neváhala. Na většinu sympozií, kterých jsem se zúčastnila, ráda vzpomínám. Hlavně když se sejde ten správný kolektiv lidí.

Myslím, že rozdíly v potřebné síle jsou vidět. Vím to z vlastní zkušenosti při restaurování kamene. Přece jen je ty sochy potřeba rozebrat, přepravit, dát dohromady a poté zase zpět usadit. Rozdíly vnímám i v tvůrčí činnosti – v odlišném pohledu muže a ženy na svět.

Jaký materiál bys vedle keramiky, betonu, skla a dřeva ještě ráda vyzkoušela?

Možná bych ještě zkusila kov, i když na mne prozatím působí chladně. Tělo je totiž křehké, zranitelné a tento materiál by tyto vlastnosti nepodtrhl. Snad by to bylo možné u menších věcí, např. „chůze“, kterou jsem dělala ze skla. Je to vlastně linie. To si dokážu představit, ale hmotu ne. Byla by to těžkopádná socha. Moc ráda bych dál pokračovala ve skle.

Někteří dnešní výtvarníci vůbec nepřijdou do kontaktu s materiálem, vymyslí „jen“ koncepci. Jak se díváš na potřebu vlastní rukodělnosti?

Když si nechám konečnou podobu díla někde udělat, hodně lidí si myslí, že jsem na ní nepracovala, což je omyl. Nemám na mysli nápad samotný, ale než se od něj dojde k realizaci ve skle, je to velká dřina. Navíc všichni doma jistě nevlastní tavící pec atd. Někteří skláři se vlastně živí tím, že realizují návrhy výtvarníků.

Bydlíte ve zrušeném nádraží v bývalých Sudetech, neobchází tu něco jako duch Aloise Nebela?

Párkrát už mě napadlo, co se tady všechno dělo. Lidé se mě i ptají, jestli se tu na konci vesnice nebojím. Beru to naopak jako velké štěstí, bydlet na nádraží. Mnoho lidí musí shánět prostor k bydlení, natož pak k tvorbě. Téměř všechny mé práce vznikaly tady na nádraží. Také jsme dříve fungovali jako místo setkávání mladých lidí, kteří na to dnes s nostalgií vzpomínají. Chtěli bychom tady s manželem určitě uspořádat nějaká výtvarně, hudebně a divadelně zaměřená sympozia.

Měli jsme tu jednou v létě i divadelní tábor, jehož tématem bylo právě nádraží a vše spjaté s ním. K žánru horor se účastníci akce nechali např. inspirovat naším sklepem. Na závěr pobytu hráli veřejné představení pro Dvorce. Myslím, že se jim u nás líbilo.

Přicházejí k nám milovníci železnice. Také díky nim jsme se toho o historii téhle budovy hodně dozvěděli. Rádi bychom zachovali její co nejautentičtější ráz.

Nakonec jste se s Ondřejem seznámili na restaurátorské škole…

Ano, na restaurátorské škole v Brně. Já jako keramik, on jako dřevák, tak jsme říkali klukům studujícím restaurování nábytku. On ze zámku v Litomyšli, já z nádraží ve Dvorcích. Příjmením Žák, teď nádraŽák.

Z Dvorců pocházelo několik slavných tvůrců (malíř Ferdinand Krumpholz, dirigent a šéf vídeňské opery Wilhelm Jahn, kunsthistorik Emil Jan Laufer, organolog a hudebník Antonín Schindler). Nemáš ambice vyrovnat ten genderový nepoměr?

Nemám. Jsem ve Dvorcích, protože tady máme nádraží, klid a tak by to mělo i zůstat. Neženu se nikam vysoko.

Jakou roli hraje odloučenost od kulturních center? Má to i své klady?

Pro výtvarníka s vysokými ambicemi to má své nevýhody, protože se tolik nestýká s kolegy, neprobírá s nimi tvorbu, nenavštěvuje výstavy. Je méně v kontaktu s výtvarným uměním. Člověk, který ale dělá svoje věci sám doma a do center za uměním se vydává občas, může být také spokojený. Vyberu si výstavy, které mě zajímají, a jedu se na ně podívat. Hlavní je asi tvořit a je jedno, kde se člověk nachází.

Projeví se prostředí, kde žiješ, nějak ve tvých sochách?

Určitě ano, protože tělo, se kterým pracuji, se pohybuje v nějakém prostředí, přijímá vjemy, má zážitky. Je to věc nejen přímé tělesnosti, ale i vědomí. Například plán našeho dětského pokoje, jehož půdorys v měřítku 1:1 jsem uháčkovala, souvisí se vzpomínkami na dětství a na mého bratra, který už nežije. Navíc pokoj už také dávno není, tato práce má proto pro mne velkou cenu. Mám taky ráda věci určené pro konkrétní místo. Jsem tady na tom konci na nádraží ráda a inspiruje mě to k věcem, které dělám.

Zde ve Dvorcích máš sochu ve veřejném prostoru. Jak k tomu došlo?

Je to má maturitní práce. Jde o pomník pro mého bratra, který je umístěn na zdejším hřbitově. Jediné, co jsem pro něj ještě mohla udělat. Jsem ale ráda, že jsem na realizaci měla tenkrát sílu.

Kde můžeme tvá díla v současnosti vidět?

Teď mám „Mezitělní skleněné plastiky“ ve výstavním prostoru „Havlíčkova Plaza Art Affair“ který provozuje Dvorak sec contemporary v Praze. Jedná se o přehlídku současného umění. Naposledy jsem vystavovala v Praze v roce 2010. Byla to výstava Zdeňka Lhotského. Já a mexičanka Rebeca Huerta Viga jsme byly jeho hosty. Zahajovali jsme tak první výstavu v nově zrekonstruované Malostranské besedě.

Děkuji za rozhovor.

Marek Bohuš

Rubrika: Kultura, Rozhovory |  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (1)

  1. Ulrych Miroslav (15.07.2013 - 19:30) odpovědět IP: 176.97.242.77

    Marku náhodou jsem narazil na Tvůj článek, který mne zaujal, protože jsem ve Dvorcích prožil celé mládí a asi 5 let 100 m od nádraží v malém statku, který je již zbouraný a na jeho místě jsou již jen kopřivy. Pavelovou rodinu si pamatuji. Její babička měla u náměstí výbornou cukrárnu. Se sochařkou Radkou jsem se u nádraží setkal, když jsem si nádraží nedávno fotil. Ještě jsem se divil, že tak mladí lidé bydli tak odloučeně. Teď je mi to jasné. Dal jsem tehdá fota na Mapy.cz. Podle článku je Radka sympatická paní a držím jí palce ať se ji vše daří, a jsem rád, že pokračuje (i když si to nějak nepřipouští) v řadě dvoreckých občanů, kteří toto bývalé městečko zviditelňují. Jen tak na okraj, Antonína Schindlera jsem také osobně znal a tak trochu s ním i spolupracoval. Jinak těch rodáků je podstatně víc. Např. Dr. Jan Krumholz-námořní lékař I. třídy a také osobní lékař knížete Karla, Dr. Wilhelm August Hartel-rytíř a dvorní rada, jako ministr školství jmenoval T.G. Masaryka univerzitním profesorem, což mu bylo 12. let upíráno. Má zasluhu na tom, že lékařské povolání mohou dělat i ženy, zpracoval traké řeckou abecedu podle které se také učilo. Karel Polzer c.k. dvorní pokryvač, jeho zásluhou byla řada vídeňských budov pokryta dvoreckou břidlicí. Těším se na nějaký další zajimavý článek.

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.