Německy se mi dobře píše

Publikováno 29. 11. 2012 v rubrice Kultura, Rozhovory « zpět « úvod

Nakladatelství Univerzity Palackého vydalo letos pozoruhodnou monografii editorů Veroniky Opletalové a Lukáše Motyčky Literární procházky německou Olomoucí/Literarische Wanderungen durch das deutsche Olmütz. Průvodce seznamuje čtenáře se zajímavými místy a okolnostmi, které se vážou k německým literátům a zajímavým osobnostem, zde žijícím. Ve dvaceti kapitolách k nejrůznějším tématům (např. Olomoucké vily, Spisovatelé mezi vojáky, Olomouc a židé, Olomoucké literární postavy) nacházíme řadu literárních ukázek, vztahujících se k městu, dále medailony jejich autorů a literárně-historické komentáře. Mimořádně bohaté jsou obrazové přílohy a kniha populárně-vědeckého charakteru je velmi přitažlivá pro široké čtenářské publikum. Jedná se o výsledek soustavné práce Centra pro výzkum německé moravské literatury na Katedře germanistiky UP. Jednoho z autorů, Veroniku Opletalovou, jsme požádali o rozhovor.

Veroniko, mohla bys přiblížit, jaký je tvůj vztah k Hlubočkám?

Narodila jsem se v Brně, ale vyrůstala jsem i v Hlubočkách, protože mě tam maminka posílala k dědečkovi a babičce. V jejich velké zahradě jsem, izolována od běžného života vesnice, trávila všechny prázdniny až do věku asi 13 let. Pak jsem tam bydlela tři roky během studií a dojížděla do Olomouce. Stále se tam vracím.

Přišla jsi v té době do kontaktu se zdejšími německými obyvateli? Zajímalo tě to tehdy?

Ne, ale k němčině jsem se přesto dostala. Měla jsem to štěstí, že babička byla téměř bilingvní právě díky tomu, že vyrůstala s německými dětmi. Byla ročník 1915 a němčinu pak dál rozvíjela na reálném gymnáziu. Když jsem byla větší, mohlo mi být 15 nebo 16 let, a němčinu jsem měla ve škole, mluvila se mnou babička dvoje prázdniny pouze německy. Když pak zemřela, jazyk mi zůstal a měla jsem k němu vztah až pietní. Začala jsem se mu víc věnovat i kvůli babičce.

Pracuješ jako asistentka na univerzitě. Má učitelské povolání ve vaší rodině tradici?

Bohužel, má. (smích) A to velkou, protože dědeček František Opletal působil v Hlubočkách jako učitel a babička Helena Opletalová, jeho manželka, tam učila na prvním stupni. Maminka je taky učitelka, teta Helena dlouholetá učitelka v mateřské škole v Hlubočkách.

Vystudovala jsi germanistiku a výtvarnou výchovu, zbývá ti na výtvarnou tvorbu čas?

V posledních třech letech mi nezbývá vůbec žádný čas, ale říkám si, že to není tak špatné, protože kreslení může člověk dělat na rozdíl od sportu nebo tance i později a přestávka neuškodí.

Autorkou pěti kreseb, které také tvoří přílohu knihy, je Jarmila Opletalová, tvoje maminka. Mohla bys říct, jak kresby vznikaly?

Přílohy tvoří několik kreseb, které vznikly z vícero důvodů. Máme tam pár portrétních kreseb, protože jsme nemohli získat práva k otištění archivních fotografií. Nemohli jsme se dopátrat instituce, která by nám dala souhlas k otištění podobizen známých osobností, jakou je např. Erik Jan Hanussen, a to pak může být nebezpečné. V jiných případech byly fotky tak nekvalitní, že se nedaly použít, ale byly z nich patrné rysy. Proto jsme poprosili mou maminku o vytvoření podobenek oněch osobností podle předlohy.

Dále tam byly dvě karikaturní ilustrace, které jsme původně do knihy vůbec nechtěli dávat. Byly určeny k prezentacím a přednáškám o zpracovávaného tématu, ale nakonec jsme je pro jejich historizující obsah použili.

Kniha se jmenuje Literární procházky… Nachodili jste toho při její přípravě hodně?

Nenachodili jsme toho tolik, když se knížka koncipovala a vymýšlela, jako spíše během finálních příprav, kdy jsme sháněli obrazový materiál, kdy jsme dodělávali fotky. Koncepce byla do značné míry virtuální. Ta místa jsme znali, protože jsme v Olomouci s kolegou Motyčkou dlouho. Nebylo to tak, že bychom při vymýšlení kapitol všechno obcházeli. Připravili jsme si obsahy, trasy, vhodný obrazový materiál virtuálně a pak jsme chodili s fotografem, nebo navštěvovali archivy. Mnohem více jsme toho naseděli, než nachodili.

I člověk se zájmem o historii Olomouce objeví v průvodci nové, neznámé skutečnosti. Co bylo objevem pro tebe?

Bylo jich hodně. Velmi zajímavé byly různé spolky v Olomouci. Věděla jsem toho málo o zdejších antroposofech a zajímaví jsou také „šlarafové“ (mužský, celosvětově rozšířený, německojazyčný spolek pěstující přátelství, umění a humor; pozn. red.). Zajímavé bylo to, že jsme si s těmi lidmi dopisovali. Psali jsme si se současnou odnoží „šlarafů“ v Německu, kteří nám psali velmi zvláštním způsobem.

Nejzajímavější byla korespondence s autory a potomky autorů. Oslovovali jsme je, když jsme například sháněli obrazový materiál, a oni byli velmi vstřícní, poskytli fotky ze svých archivů a měli radost. Psali jsme Peteru Härtlingovi, Irmgard Josefine Richter (dcera nakladatele Kullila, který vydával mj. pohlednice Hluboček; pozn. red.) a mnoha dalším.

Tím jsi odpověděla na mou zamýšlenou otázku: Setkala ses s některým z německy píšících autorů se vztahem k Olomouci osobně?

Většinou šlo o korespondenci. V roce 2003 jsme tady měli konferenci „Erinnerungsraum Mähren“ (Morava jako místo vzpomínek). Tam jsem některé z nich viděla, ale knížka byla tehdy ještě v plenkách a já se nestarala o to, mají-li vztah k Olomouci. Byla to náhodná setkání. Kolega měl ale to štěstí, že se setkal se synem Franze Spundy, točil s ním i rozhovor pro rozhlas, a také je v kontaktu s manželkou zesnulého básníka Vlastimila Artura Poláka. Tady na stole máme ještě část jeho pozůstalosti, kterou jí budeme vracet, ale máme ji neskenovanou. Ten kontakt tady je a plynou z něj další zajímavé věci pro „Arbeitsstelle“ (Centrum pro výzkum německé moravské literatury; pozn. red.), i když se do knížky nevešly. Je v jednání, že bychom mohli jako univerzita dostat pozůstalost V. A. Poláka nebo Franze Spundy, což by byl velký úspěch.

Průvodce je zaměřen na široký okruh čtenářů, a má proto selektivní, zkratkovitou formu a mnohdy odlehčený tón. Jak těžké bylo, oprostit se od vědeckého stylu?

Já jsem toho nebyla skoro vůbec schopna, a proto také velkou část kapitol formuloval kolega. Dokáže přistoupit na hru onoho lehčího tónu. Vybalancovat hranici mezi odlehčeným tónem a banálností však není vůbec lehké a dost často jsme přemýšleli o stylizaci, protože jsme texty formulovali spolu. Navíc rukopis procházel stylistickými korekturami, aby byl jednotný, aby nepřecházel do striktně vědeckého tónu, či naopak. Doufám, že se nakonec podařilo skloubit vědecký obsah se čtenářskou atraktivitou. Nebylo to k našemu překvapení vůbec lehké. Měla jsem s tím problémy, a proto jsem finální autorkou jen několika kapitol. Více jsem přispěla rešeršemi a další prací.

Zaznamenali jste už ohlasy na svého „bedekra“? Díky jeho dvojjazyčnosti by se mohl uplatnit i v zahraničí, že?

Samozřejmě jsme všem osobnostem, které nám nějak pomohly, poskytly nebo prodaly obrazový materiál, tu knížku dali. Poslali jsme do zahraničí asi 40 publikací různým lidem a také institucím jako recenzní výtisky a ohlasy jsme měli docela pěkné. Adresáti nám děkovali a chválili knihu, byly to jejich první reakce. Teď čekáme reakce po jejím přečtení, jsme zvědaví, jaké ty podrobnější recenze budou.

V kapitole o divadelním a hudebním životě čteme postesknutí ředitele studijní knihovny  Willibalda Müllera nad „vulgární ekonomizací divadla a ztrátou klasických divadelních ideálů“. Jako bych to četl v posledních Divadelních novinách.

Vidíš to spíš pozitivně (není to tak špatné, když i tehdy…), nebo negativně (nikdy, ani tenkrát to nebylo lepší)?

Bude to znít asi strašně, když řeknu, že do Moravského divadla chodím minimálně taky proto, že mě od toho spousta lidí odrazovala. Byla jsem tam několikrát a bylo to takové střední. Spíše chodím do Tramtárie. Taky děláme ochotnické divadlo v rámci katedry germanistiky. (V. Opletalová inscenovala v němčině kus inspirovaný texty Friedricha Patera, který je v knize také představen; pozn. red.)

Dal by se průvodce chápat jako součást soudobého proudu oceňování literátů, kteří příliš významní nebyli? (např. antologie Ivana Wernische: Zapadlo slunce za dnem, který nebyl).

Nebylo to tak míněno. Kniha nevznikla proto, abychom hledali na nekvalitních autorech nějaké další zajímavé aspekty. Je pravda, že tam máme spoustu úryvků i od druhořadých autorů, a je pravda, že na nich něco oceňujeme. Je to hodnota pamětníka, který provádí městem, a je tím navozena jistá nostalgická rovina. Když je takových úryvků víc, i když nejsou až tak kvalitní, tak skládají mozaiku pohledů současníků. Svým způsobem je to pro nás i důležitější, než kvalita textu.

Máme tam i velmi kvalitní úryvky např. od Härtlinga, který je takový průvodce knihou a je to prvořadý, uznávaný současný autor.

Původní záměr byl, sepsat literárního průvodce po Moravě a Slezsku. Je po zpracování Olomouce něco takového v plánu?

Pochopili jsme, že udělat jednu knihu toulek německou literární Moravou asi nebude možné. Na jednu knížku je to příliš široká koncepce. Zvažujeme ale v podobném formátu udělat další regiony. Ten formát jsme si ohmatali, zjistili, jak jej graficky zpracovat, prokládat text literárními úryvky apod.

Tady na stěně máme mapu s tradičními regiony na Moravě. Zvažujeme třeba Krnovsko. Nevíme ani, zda budeme dělat všechny, protože nechceme např. brát Brno Masarykově univerzitě, brněnské germanistice.

Před nějakými 12 lety vznikl projekt shromažďování všech možných topografických údajů vztahujících se k Moravě: kdo kde žil, kde se narodil, studoval, umřel, ale hlavně jaká díla a jaké úryvky se vztahovaly ke kterým místům. Plnili jsme databanku po jednotlivých regionech a teď ji máme k dispozici a můžeme zaostřit na další region a konsekventněji jej zpracovávat.

Získali jsme zkušenost, už se nebojíme ty osobnosti oslovovat. Zpočátku jsem totiž cítila jistý ostych, psát legendě německé literatury. Šlo by to všechno dnes asi rychleji.

Nedávno se mi jedna paní přiznala, že měla němčinu na gymnáziu, ale má raději franštinu, protože němčina je tvrdá. Na taková tvrzení namítám, že angličtina je šikmá a španělština chlupatá. Jistě se s tím taky setkáváš. Jak v těch situacích reaguješ?

Co se týče vnímání jazyka, osobně proti těm pocitům nic nemám a nemohu nic namítat. Vedle němčiny a výtvarky jsem studovala ještě italskou filologii, a co se týče zvuku, mám italštinu raději než němčinu. Na obhajobu němčiny ale mohu říct, že pro argumentaci, když se člověk dostane na určitou úroveň, je mnohem pohodlnější než angličtina, italština a jiné jazyky. Je nám dost blízká a jsem moc ráda, že jsem se k němčině dostala, že jsem pronikla do německého odborného diskursu, který je velmi pečlivý. Hledá-li člověk odborné knížky, je většinou schopen si vybrat a může se spolehnout, že budou kvalitní. Německy se mi dobře píše, dobře se německy argumentuje.

Profiluješ se spíše jako lingvistka.

Ještě bakalářskou práci jsem psala na literární téma, ale koncem studia už jsem se věnovala spíše lingvistice a sémiotice. Zároveň jsem však byla oslovena, abych pracovala v Centru pro výzkum německé moravské literatury a já to přijala. Jsou to dva světy, pomáhala jsem rešeršovat, člověk tak získal spoustu informací o literárním dění v Olomouci, a vedle toho se starám teoreticky o lingvistiku. Bývalo by bylo lepší, kdybych to propojila, víc řešila teorii regionální literatury apod., ale stalo se to tak. Jsou to dva světy, nůžky se otevírají, ty světy se vzdalují, ale je to obohacující.

Jeden ze členů továrnické rodiny Machanků (Ignác Karl  *1825  † 1903) byl literárně i jinak kulturně činný. Do průvodce se nedostal, ale má své heslo v lexikonu německých autorů z Moravy, který vaše Centrum pro výzkum německé moravské literatury také vydalo. Vybavuješ si ještě jiné vazby k našemu regionu?

Svatý Kopeček a Otto František Babler a taky svatokopecké hry, spojené s olomouckou básnickou školou, takže o Kopečku byla hodně řeč, ale další lokality si nevybavuji.

Mnozí z autorů jsou v běžných zdrojích nedohledatelní, jiní jsou známi v odlišných souvislostech (např. Erik Jan Hanussen - osobní Hitlerův jasnovidec).

Ano, ten pocházel ze známé židovské prostějovské rodiny Steinschneiderů a v Olomouci pobýval jako voják za 1. světové války.  Nebo Arthur Seyss-Inquart, který později neslavně proslul jako pohlavár v nacistickém Rakousku. V Olomouci absolvoval několik ročníků střední školy.

Úsměvná je historka o Edmundu Husserlovi, světoznámém filosofovi, který však nebyl právě slavným studentem. Když hrozilo, že nesloží maturitu, připravil se tak dokonale, že ředitel gymnázia jeho excelentní výkon komentoval slovy: „Pane školní rado, Husserl byl naším nejhorším žákem.“

Husserl pocházel z Prostějova, kde mu profesor Blecha z olomoucké katedry filosofie zařídil v Muzeu Prostějovska výstavní síň. Říká tomu „Husserlova světnička“ a je to právě rok od jejího otevření. Překládala jsem do němčiny výstavní panely. Husserlův rodný dům už nestojí (byl součástí židovského ghetta, které bylo zničeno v osmdesátých letech; pozn. red.). V Olomouci jen studoval na gymnáziu a pak zde byl krátce jako dobrovolník za 1. světové války.

Na čem pracuješ teď?

(Smích) Na disertaci.

Děkuji za rozhovor.

Kniha je k dostání v prodejně odborné literatury univerzitního vydavatelství v Tereziánské zbrojnici na Biskupském náměstí.

Rubrika: Kultura, Rozhovory |  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (2)

  1. Jarmila Nikolau (08.09.2016 - 22:47) odpovědět IP: 84.75.198.85

    Dobry den pani Opletalova,
    obracim se na Vas, protoze se zminujete o vasi babicce Helene Opletalove z Hlubocek, Ja jsem se setkala v roce 1968/69 s Helenkou Opletalovou z Hlubocek, jenze ta je rocnik zhruba 1945-8, jiz nevim. Myslm, ze byla ucitelkou v materske skole, kazdopadne byla v roce 1968 v Londyne. Nevite neco o ni, asi bude mit jine jmeno, jestli se provdala. Rada bych se ji ozvala a nevim kde se vyskytuje. Kdybyste ji nahodou znala, prosim napiste mi jeji adresu nebo Telefon.
    Dekuji moc a srdecne Vas zdravim
    Jarmila Nikolau

    1. Veronika Opletalová (12.09.2016 - 13:18) odpovědět IP: 62.156.187.245

      Milá paní Nikolau,
      Helena Opletalová, o které píšete, je moje teta. Příjmení nezměnila a stále v Hlubočkách bydlí (ulice Dukelských hrdinů), její telefonní číslo naleznete zde: https://seznam.1188.cz/?what=Franti%C5%A1ek+Opletal+Ing.&where= . Určitě bude ráda, když se jí ozvete.
      S pozdravem
      Veronika Opletalová

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.