Na Zdiměři od jara do zimy

Publikováno 13. 12. 2016 v rubrice Zajímavosti « zpět « úvod

Při časovém rozvrhu dne nás vůbec nezajímal zimní a letní čas – pokud jsem nemusel vstávat do školy. Ke všem činnostem jsme maximálně využívali denního světla, takže jsme chodili spát „se slepicemi“. Nejdůležitější a nejtěžší práce (se dřevem, obstarávání vody) jsme si odbývali hned od rána, ještě svěží. Také dopoledne se udělalo práce nejvíc. Po obědě se vykonávala práce fyzicky méně náročná, jako shánění píce pro dobytek nebo podestýlky na ustájení. Obojí jsme sváželi trakařem z míst různě vzdálených. Mezi práce odpočinkové, ale také poměrně dost časté, patřilo broušení nářadí, hlavně pil, které se velice zúročilo při následné práci.

Každodenní starostí byla péče o dobytek, který nám poskytoval hlavní zdroj obživy. Nejdůležitější byla kráva. Mimo mléka jsme měli k dispozici máslo, podmáslí, kýšku a tvaroh. Tato pestrost nám šetřila těžko donášené potraviny. Její chov však vyplňoval značnou část dne. Pro pravidelné krmení bylo nutno sehnat píci z míst někdy i dost vzdálených (až 500 metrů k travnatým lesním mýtinám). Za ideálního stavu jsme vyváděli krávu na pastvu. Při snaze být maximálními samozásobiteli jsme chovali ještě prasata, kozu, slepice, případně husy. Chovem jednoho či dvou prasat jsme si zajistili celoroční spotřebu sádla, špeku, případně uzeného masa. To byly potraviny pro skladování bez nutnosti vlastnit ledničku. Ostatně, i kdybychom ji měli, hájovna byla bez přívodu elektřiny. Kozu jsme chovali hlavně pro lepší kvalitu vepřového masa. Její chov byl méně náročný, protože byla většinou venku na pastvě uvázaná na řetízku u kůlu. Slepice se potulovaly nejen po dvoře, ale hlavně v lese, kde sbíraly různý hmyz. Pro jejich ochranu jsme chovali minimálně dva kohouty, kteří byli schopni zamezit odnesení slepice jestřábem. Přesto se dost slepic tímto způsobem poztrácelo, takže jejich počet byl většinou neznámý. Husy jsme chovali nepravidelně. Nezapomenutelná atmosféra vznikala při drhnutí peří, kdy při „sousedské“ výpomoci rodiny Hanákovy, byla vždy dobrá nálada. Slovo sousedské jsem uvedl v uvozovkách záměrně, protože Hanákovi jako sousedé bydleli od nás dobrých 500 metrů. Z brček tatínek nadělal peroutky pro více rodin.

Jídelníček jsme měli trochu zpestřený konzumací lesní zvěře (získávané hlavně mysliveckým právem, tzn. srdce, lízák čili jazyk, játra, ledvinky a plíce, jež náležely střelci) a ptactva (holubi). Úplnou nutností bylo chování koček (většinou čtyřbarevných) a loveckého psa. To byl můj první nejvěrnější kamarád a zůstal jím i nadále při provozování myslivosti v pozdějším věku. Živě si vzpomínám, jak pes Lesan – německý krátkosrstý ohař - mě bránil před fingovaným výpraskem ohnutím přes koleno tak, že tatínkovi chytil ruku do zubů a vrčením bránil v jejím pohybu. A to s tatínkem chodil denně do lesa a bez vodítka.

Krmivo pro chov domácího zvířectva jsme si většinou obstarávali sami. K hájence patřilo menší pole nepravidelného tvaru mezi cestou a žlebem, vedoucím ke korábu a dál údolím Posluchovského potoka. Na něm jsme pěstovali ječmen pro slepice, ale hlavně brambory, které měly mnohostranné použití. Práci na poli jsme zajišťovali ochotnými sedláky, kterým jsme zase na oplátku pomáhali při různých sezónních pracích (mlácení, vyorávání brambor).

Práce s koňmi

Tímto způsobem jsem si oblíbil hlavně práci s koňmi. Nejdříve coby nosič opratí, ale později i jako samostatný sedlák. Nejraději jsem sbíral hrabačkou klásky po žních nebo jezdil na válci. Poprvé jsem seděl a v zápřahu jel na koni pana Silvestra Křetínského z Radíkova. Kůň se jmenoval Gosudar (rus. vládce, pozn. red.) a pan Křetínský byl na něj náležitě hrdý nejen pro jeho jméno. Úplně samostatně jsem jezdil s koňmi pana Nováka z Posluchova. S těmi jsem např. svážel i obilí v žebřiňáku k mlácení, kdy velmi záleželo na ukládání snopů včetně konečného „zapózování“ (zafixování nákladu dlouhou tyčí). Potom následovalo podmítání dvouradličným pluhem, který se po nasazení do brázdy téměř nemusel ani držet. Vrcholem po celoroční práci byla zimní projížďka na saních, kdy se široko daleko rozléhaly jen rolničky koní cválajících cestou necestou. Obilí se kosilo ručně kosou s plachetkou pro sběr pokosu a položení do řady. Při sušení se pokosy obracely dlouhou tyčí a suché se ve snopech odvážely do stodoly k mlácení cepy. Slámu jsme používali k podestýlce prasat, částečně i krávy (mimo hrabanky).

Brambory jsme kopali ručně tzv. kraplem (zašpičatělá koňská podkova na násadě) a postupně je odváželi na trakaři do sklepa. Poslední krapl na chalupě budí pozornost dosud. Při samozásobitelské snaze jsme sušili i bylinky na čaj (podběl, jitrocel, lipový květ, jahodník, březové listí,…) a sbírali houby. Ty jsme většinou sušili, ale václavky nebo ryzce máti zavařovala do sladkokyselého nálevu.

Ing. Otto John

Rubrika: Zajímavosti |  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (0)

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.