Makakové promlouvají díky komiksu

Publikováno 12. 05. 2011 v rubrice Rozhovory « zpět « úvod

Po mnoho měsíců čeřil hladinu veřejného mínění nejen na Olomoucku zpravodajský seriál o útěku dvojice makaků červenolících ze zoologické zahrady na Svatém Kopečku. Tato eskapáda dvou mladých samců, které byli mnozí obyvatelé Hluboček očitými svědky, se již dokonce dočkala literárního zpracování v podobě komiksu „Na shledanou v ZOO“ v podání kreslíře Jozefa „Danglára“ Gertliho a autora textu Radka Malého. Toho jsme při této příležitosti požádali o rozhovor.

Mgr. Radek Malý, Ph.D. (nar. 1977) vyučuje na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Věnuje se zde translatologii, literatuře pro děti a mládež, německé literatuře z českých zemí a literárnímu expresionismu. Vedle své pedagogické činnosti je činorodým autorem, který vydal několik sbírek básní, knihy pro děti, slabikář, učebnice českého jazyka, překlady německých básníků, rozhlasové drama ad. Mnohé tyto počiny byly nominovány na literární ceny (Magnesia Litera, Cena Jiřího Ortena, Cena Alfréda Radoka, Výroční cena Nadace Českého literárního fondu ad.), kde byly úspěšné stejně, jako u čtenářů. Texty R. Malého jsou tradičně doprovázeny ilustracemi našich výtvarníků, i když v případě komiksu je tomu trochu jinak a není to jen tím, že J.Gertli, známý ve světě komiksu jako Danglár, je Slovák.

Více se o autorovi dozvíte na jeho stránkách.

Před sto lety by slavný básník, jakým jsi, text tohoto charakteru zveřejnil jedině pod pseudonymem.

Tu myšlenku jsem zpočátku zvažoval, ale pak jsem si řekl, za co se vlastně stydět? Myslím si, že role básníka se vůbec hodně změnila. V dnešní době je to spíš úsměvná představa, takže i ten medailonek o autorovi v komiksovém sešitě je míněn konec konců ironicky a komiks sám může být vnímán jako úsměvný úkrok stranou v rámci mého psaní.

Jsi praktikující literát, jak se díváš na komiks jako literární teoretik?

Komiks Na shledanou v ZOOPřihlásil jsem se dokonce z toho důvodu na konferenci, která se týkala komiksu, abych se něco dozvěděl, když už jsem jeden napsal. Velmi mne zaujalo, jak lze o komiksu uvažovat, ale protože je v tomto žánru literární složka natolik potlačena, vnímám jej spíše přes obraz. Mne zajímá, jak si se slovy hrát, jak text komponovat, což v komiksu není tak úplně možné. Měl bych dodat, že jsem autorem slovesné části díla, ale i to bylo „z donucení“. Nebylo jasné, kdo bude kreslířem, a já měl vymyslet, o čem by mohl celý ten příběh být. Od začátku jsem ale předpokládal, že ilustrátor přetvoří textovou složku k obrazu svému, což se nakonec také z velké části podařilo.

Radek MalýZnamená to tedy, že nemůžeme očekávat další tvou aktivitu na tomto poli?

Tak to zas úplně není, protože tahle zkušenost mě posunula a nemůžu říct, že by mě to nebavilo. Mnohem přirozenější mi přijde vymýšlet komiks s ilustrátorem, který má už nějakou svou představu. Na začátku takový postup plánovaný byl. Ilustrátorem měl být olomoucký výtvarník Tomáš Kopřiva, jehož styl se pro tento žánr a pro potřeby zoologické zahrady ukázal jako ne dost expresivní. S ním jsme příběhy vymýšleli paralelně. Není to sice má ambice, ale kdyby byl zájem z jiné strany, tak bych se dalšímu komiksu nebránil.

Napadá mě, jestli si jako básník dokážeš představit komiks, jehož textová složka by byla ve verších jako třeba u Struwwelpetra od Heinricha Hoffmanna (jedna z prvních knih pro děti z roku 1845, byla přeložena do mnoha jazyků; česky: Ježipetr, nakl. Kalich 2004, pozn. autora).

Komiks Na shledanou v ZOONa zmiňované konferenci jsem se dozvěděl zajímavou věc v příspěvku, který nesl název „Boj o bublinu“. I v českém komiksu byl původně doprovod veršovaný, právě podle německé tradice, protože verš se považoval za něco umělecky hodnotnějšího. Existovala dokonce fáze, kdy v komiksových bublinách byly veršované pasáže. Nakonec ale zvítězila komiksová bublina, jak ji známe dnes. Nemyslím, že by to v současnosti bylo k něčemu dobré, aby se v komiksu objevovaly verše. Nepovažoval bych to za příliš ústrojné, i když historické opodstatnění to má. Něco jiného jsou verše k obrázkům, což je ovšem speciální žánr, který do komiksu nespadá. I bez veršů a přes jeho přetrvávající řazení k nižší kultuře je to dnes naprosto svébytná umělecká forma vyjádření.

Zvířata jsou pro autora knížek pro děti jistě vděčné téma. Jsou druhy, které máš raději než ostatní? Jak ovlivnilo komiks, že prchly právě opice?

Opice jsou samozřejmě vděčné, protože jsou podobné člověku. S tím opičením se po člověku a naopak se dalo dobře pracovat. Mým oblíbeným zvířetem je třeba chameleon, v básničkách pro děti jsou pochopitelně žádoucí také zvířata domácí.

Jsi čtenářem komiksů? Pokud ano, které tě zaujaly natolik, že bys je mohl doporučit?

Za čtenáře komiksu se rozhodně nepovažuji. Dostal jsem se k němu většinou na základě filmového zpracování, kdy jsem si vypůjčil díla Konstantine (podle komiksu Hellblazer Alana Moorea, pozn. autora) nebo Sin city, ale musím říct, že ty filmy byly tak věrným zpracováním, že jsem tam neměl mnoho ke čtení. Není to četba, které bych rozuměl, nenašel jsem k ní vřelý vztah. Jinak jsem bývalým čtenářem komiksů pro děti.

Art Spiegelmann získal za svůj komiks Maus Pulitzerovu cenu (prestižní americké žurnalistické a umělecké ocenění; A.S. je získal roku 1992 jako vůbec první autor komiksu, pozn. autora), jaké byly tvé ambice s makaky?

ZOO na Sv. Kopečku - tříděníAno, na ten jsem zapomněl. Maus mě nadchnul a myslím si, že v tomto případě se opravdu podařilo vyprávět přímo román v obrazech. Takové komiksy jako je třeba Maus jsem četl a obdivuji je. Mé ambice v případě komiksu o makacích nebyly jiné, než dostát požadavkům zadavatele, tzn. manažera zoologické zahrady v Olomouci na Kopečku, který chtěl tímto způsobem propagovat zahradu. Snažil jsem se nicméně, aby text, pokud měl komunikovat na více úrovních, tzn. slovem i obrazem, jak pro velké tak pro malé, obsahoval i nějaké hlubší vrstvy, než jen primární pobavení.

Na knize Šmalcova abeceda (nakl. Baobab 2005) jste spolupracovali s výtvarníkem Petrem Šmalcem ze sousední Velké Bystřice. Jak vzniká obrazová a textová část takové knihy? Jak se to liší od komiksu?

Komiks Na shledanou v ZOOTo byl naprosto zvláštní případ, kdy obrázky už byly hotové a hlavního autora Petra Šmalce napadlo k nim přidat nějaké básničky. Na těch jsme pracovali tři, takže nebylo úplně jednoduché najít jednotný styl a pro každý obraz vymyslet text. Napsal jsem jich do knížky asi dvě třetiny a myslím, že je dobře, že zde text sloužil obrazu. Redaktoři potom vybírali z několika verzí. Práce je to samozřejmě úplně jiná, dost obtížné je to v tom, že člověk se musí držet toho, co je na obrázku. Na druhou stranu mi ale pár čtenářů potvrdilo, že měli pocit, že obrázky jsou namalovány podle básniček, což by pro mne mohlo být důkazem, že takový text obstojí jako samostatný literární útvar.

Jinak je to ale něco, čím se zabývám docela často a bavilo by mě to i do budoucna. Myslím například  básně k obrazům starých mistrů, nebo modernistickým obrazům. Existuje knížka básní s názvem Obrazárna, jejímž autorem je Josef Brukner, na které se mi líbí, jak je dětem prostřednictvím poezie přibližován svět výtvarného umění.

Předpokládám, že makačí japonština v bublinách je autentická. Angažovali jste japanistu?

Japonštinu jsem tam navrhnul jako jakési intelektuální osvěžení, protože Japonsko je původní vlastí tohoto druhu makaků a propojení japonské budhistické filosofie s jednoduchostí příběhu opičích výrostků mi přišlo nápadité. Texty jsem si ověřoval jen na internetu a očekával jsem, že si redaktor nějakého japanistu přizve, ale k mému překvapení se tam japonštiny objevilo ještě víc, protože ilustrátor Jozef Danglár některé prvky o něco posílil. Pravděpodobně nikdo úplně neví, co ta japonština v našich textech vlastně znamená. Můžeme se nadít lecjakých překvapení.

Máš už na to dílo nějaké ohlasy?

Ohlasů zatím mnoho není, protože ještě nedošlo k oficiálnímu uvedení, tisková konference se teprve chystá. Kamarádi, kteří to četli, moc nechtěli věřit, že jsem to napsal a že jsem schopen takové dávky literární hrubosti a akčního humoru, který není vždy něžný. Ten je zde navíc ještě zesílen značně expresivní kresbou. Ale vesměs jsou všichni nadšeni, že něco takového jako komiks o uprchlých opicích vzniklo.

Lidé mají ve zvyku posuzovat zvířata antropocentricky, jako by byla lidmi. Říká se, že jsou krvelačná, úskočná, mazaná apod.Co to znamená pro psaní básní o zvířatech?

Je samozřejmě důležité na tohle myslet obzvláště při psaní pro děti, protože ty s tím vyrůstají. Vnímají zvířata přesně tím způsobem, jako v bajce – třeba liška pro ně zůstane chytrou kmotrou. Potřebují, aby se zvířata projevovala jako lidé. Zacházet s motivem zvířat v poesii pro děti nějak biologicky správně, to by šlo myslím těžko.

Co komiks (ne)umožňuje oproti klasickým knihám pro děti?

Myslím si, že umožňuje mnohem rychlejší vtažení do děje. Proto zřejmě padla volba na tento žánr. Je to svého druhu snadné čtení, člověk není odrazen záplavou vět, textu je tam pomálu, děj musí mít spád a to je v dnešní době klesající čtenářské gramotnosti určitě důležité a komiks je z tohoto pohledu progresivní žánr.

Co neumožňuje? Například to, nač jsem narazil i při práci na libretu opery a narážím opakovaně při tvorbě jakéhokoli příběhu. To je, že si hraji se slovy, vymýšlím různé slovní hříčky, dvojsmysly, které ale nemají žádné opodstatnění v žánru, který potřebuje dějový spád. Zde je třeba jednoznačně se držet příběhu a nějaké odbočování na základě slovních nápadů  je de facto nepřípustné, protože děj nikam neposune. Je třeba vážit každé slovo.

Že pracuješ na libretu, je pro mě novinka.

Podílím se na libretu dětské opery Čarokraj pro Národní divadlo v Praze. Opera vzniká na motivy knížky Geralda Durella Mluvící balík, já jsem tam zodpovědný za veršované pasáže.

Tedy opět zvířata?

Zvířata, ale mytologická, vymyšlená, jako jsou bazilišci, vlkodlaci a podobně. Režírovat to budou bratři Formanové, autorem hudby je Marko Ivanovič.

S Formany už jsi myslím spolupracoval.

Ano, Matěj Forman ilustroval slabikář, pro který jsem psal básničky.

Dočetl jsem se, že makak rhesus má velké rudé sedací mozoly. Na Moravě se něčemu takovému říká „zicflajš“ (z něm. Sitzfleisch, doslova sedací maso, přeneseně výdrž, pozn. autora). Spisovatelé se prý bez něj neobejdou, co básníci?

Makak červenolícíTady je to myslím jiné. Možná i z toho důvodu jsem rád, že dostávám příležitost se literárně projevovat i jinak, než jen v poezii pro dospělé, to znamená v té, kterou bych tak jako tak psal sám pro sebe. Je shoda okolností, že to pak někdo chce číst a někdo to vydá. Zicflajš je rozhodně třeba při psaní pro děti, kde se knížka musí přepracovávat na základě poznámek redaktorů, a taky při překladech. Umím si ale představit i básníka, který tohle ke své tvorbě vůbec nepotřebuje.

Dětské poezie jsi napsal už hodně, takže by pro tvé děti vystačila. Přesto: jaké básníky jsi jim ještě pořizoval?

Vlastní děti, které ještě chodí do školky, poezií neinfikuji. Myslím, že je na to příliš brzy. Opatřil jsem jim ale Špalíček Františka Hrubína. Hodně mě zaujala knížka ilustrátorky Daisy Mrázkové s názvem Písně mravenčí chůvy (nakl. Baobab 2009), ale ta je pro větší děti, nebo možná jenom pro dospělé, ale i tak je to krásná knížka.

Pokoušíš se i o jiné druhy umění, než literaturu?

Dřív jsem se pokoušel fotografovat, učil jsem se hře na akordeon, ale v současné době na to není prostor, takže si s literaturou úplně vystačím.

Některé básně z tvého pera jsou makarónské (tzn. mísí se v nich dva či více jazyků, pozn. autora). Do jaké míry je to výsledek tvého překladatelství?

Je to možné. Kořeny bych ale viděl v německých náhrobcích, které jsem vídal už jako dítě a moc jsem tomu nerozuměl, proč jsou v Olomouci, kde jsem vyrůstal, ve Slavoníně a na Nových Sadech německé hřbitovy. Tak jsem byl s německou minulostí Olomouce konfrontován už tehdy. Stejné to bylo při vycházkách z Radíkova do Posluchova, kde příchozí vítá kříž s dvojjazyčným nápisem. Jsem ale samozřejmě zvyklý pracovat s německou literaturou, takže do mých textů možná nějaké citáty prosakují.

Teď jsi mi částečně odpověděl na otázku, kterou jsem chtěl položit a tou je téma Sudet ve tvé tvorbě.

Sudety, to je pro českou literaturu velké téma, které ještě není zcela využito. Například v severních Čechách se jím intenzivně zabývá Radek Fridrich, který byl sám překvapen, že tady máme Sudety vlastně za humny, že už tady začínaly. K tomu ještě můžeme přičíst Sudety vnitřní. Za co jiného považovat kdysi německá předměstí Olomouce? I Olomouc samotná bylo v jádru německé město. Nemůžeme se tomu vyhnout, chceme-li znát současnost, musíme poznat minulost. Pro mě to byl objev až v dospělém věku a myslím si, že je potřeba to připomínat.

S berlínským fotografem Stefanem Bonessem máme takový projekt, na který nám přispěli z Česko-německého fondu budoucnosti. Nese název Memento Moravia. Chtěli bychom chtěli zdokumentovat jeho nezaujatým objektivem německo-židovskou minulost Moravy. Některá místa, jež jsme zvyklí nějakým způsobem vidět a jsme s nimi i citově spřaženi, bude on fotografovat pohledem dneška a nebudou ho tolik zajímat příběhy minulosti, jako spíše jejich dnešní stav. Já bych k tomu rád napsal nějaké texty.

Jako rozený Olomoučan jsi Hlubočky těžko mohl minout. Na tvé webové stránce jsem našel snímek německy psané pamětní desky tzv. Kabilkova kříže v Posluchově. Co si s krajinou u Hluboček a okolo Bystřice spojuješ?

Mám tu krajinu velmi rád, ale je pravda, že si s ní spojuji jakési temno. Pro mě je vždy zvláštní zážitek sejít z náhorní planiny u Posluchova do Mariánského Údolí. Jaký je tam obrovský rozdíl v atmosféře v jednotlivých hospodách. V Posluchově je to příjemná výletní hospoda, ale nádražní krčma v Mariánském Údolí je jakési poslední útočiště zvláštních existencí. Jinak si to spojuji s cyklistikou a běžkováním jako snad všichni Olomoučané. Rozhodně nezapomenu na železniční nádraží v Hrubé Vodě, obrovské nádraží v malé vísce. Pak jsem se dozvěděl, že tam byl velký hotel a že se tam jezdilo jako do letoviska. Takové věci by se měly vědět.

Nebo Domašov, kde jsou ještě vidět německé nápisy na skladu u nádraží. Cítím tam vytrženost z kořenů, jak člověk jede vlakem přes Velkou Bystřici, kde ještě kulturně „funguje“ Haná, a najednou přijde radikální zlom a je vidět, že tam lidé mají co dělat, aby se s tím krajem mohli nějak ztotožnit. Nevím, jak je to s místními, jak ti to vnímají, já osobně tam silně cítím vykořeněnost. Je to vidět na lidech, kteří jsou často rádi, že odtamtud odejdou. Už sám název Hlubočky mluví sám za sebe.

Myslím, že ve filmu Nuda v Brně figurují Hlubočky, že hlavní hrdina je z Hluboček. Rozhodně je to synonymum posledního zapadákova. Ale nevnímám to negativně, mám tu krajinu rád, možná je to spojeno s objektivním pocitem chladu údolí Bystřice.

Dědeček, který byl od Štěpánova, mi vyprávěl, jak byl v Domašově na handlu, což je dnes neznámá věc, pracoval na statku jako čeledín a naučil se tam cizí jazyk. A tato výměna byla oboustranná.

Ve svém textu o hospodě Barandov, dříve Na hořejší, zmiňuješ tudy probíhající jazykovou a krajinnou hranici. Dalo by se říct, že podobné pomezí probíhá i v tobě jako bohemistovi a germanistovi?

To nevím… je to dané třeba i tím, že vedu dvojjazyčné manželství, vychováváme děti česky a německy. Němčina se mi stala jazykem všedního života, což je zvláštní pocit. Už jsem se s tím vyrovnal, ale necítím to jako nějakou jasnou hranici. Spíš mě mrzí, že v němčině nejsem schopen vyjádřit úplně všechno, že někdy dělám banální chyby právě proto, že se stala jazykem všedním, že už mě nebaví nad tím jazykem přemýšlet. A opravdu mě mrzí, že se jím nedokážu projevovat literárně. Psát v němčině mi není dáno.

Nedávno jsem se čirou náhodou dozvěděl, že jsi také sběratel – folklorista a že tvá erbenovská aktivita nevyústila v knižní vydání jen proto, že tě předběhl Adam Votruba, kterému jsi svůj materiál poskytl (nakladatelství Plot vydalo dva svazky současné folklorní poezie dětí: Namažeme školu špekem, 2009 a Kecy v kleci, 2010).

To nebylo z mé hlavy. Byl to nápad ilustrátorky Galiny Miklínové (ilustrovala knihu R.M. František z kaštanu, Anežka ze slunečnic, nakl. Meander 2006, pozn. autora),  která přišla s vizí, že bychom mohli posbírat takovéto říkanky a že by to mohla ilustrovat. Spočívalo to v tom, že jsem povzpomínal na pár věcí a pak jsme obeslali své kamarády, ať přispějí svými vzpomínkami. Myslím, že je moc dobře, že to dělá odborník, folklorista – etnolog, u něj je to v pravých rukou. Je to velmi cenný a dosud málo objevený materiál. Já folklorně-sběratelské ambice nemám.

Děkuji za rozhovor.

Marek Bohuš, foto: autor

V zoo se stmívá. Mží, lvům zvlhla hříva.
Dni do víček se drolí siena.
Pořád máš pocit, že se někdo dívá
a usmívá se. Chechtá. Hyena.

U jesliček se choulí čtyři lamy.
Zmatený tukan tmu si prohlíží,
tu českou, která dělá, že jsme sami.
Ze zvyku sem tam klovne do mříží.

Pak plameňáci. V tmě se ztrácí taky.
A noktáriem násobená tma
vrhá se na svět − výběh pro makaky,
jenž vede − za plot − do nenávratna.

(dosud nepublikováno)

Název makak se rozšířil (asi francouzským prostřednictvím) z portugalštiny, kam se dostal z jazyka Bantuů na atlantickém pobřeží Afriky. V lingalštině „makako“ znamená opice.

Ač si makak s červenými líci vydobyl svými útěky slávu, přece jí nedosáhl tolik, jako jeho příbuzný makak rhesus, dříve makak ásámský nebo rhesus asamský, který své jméno získal náhodou podle thráckého, příslovečně bohatého krále Rhésa, jenž přišel na pomoc Trójanům v jejich válce s Řeky.

Tato opička, využívaná k medicínským pokusům, dala vzniknout pojmu Rh faktor, neboli Rhesus faktor, jež je významným krevním typem, rozlišujícím krev. Jeho objeviteli se stali roku 1940 Karl Landsteiner a Alexander Wiener.

To už je konec listopadu
a já bych myslel na září
dýně mi hnijou kdesi vzadu
v zahradě, bez těl, bez tváří

a já jsem toho tolik nestih
Kde mi teď burčák nalejí?
V neděli advent práskne pěstí
do stolu věncem z IKEI

V Hlubočkách pod vlak žena vběhne
bude mít − i on − vypito
Za měsíc jiná v chlívě slehne
glória glo glo bolí to

Mohlo by vás také zajímat:

 

Rubrika: Rozhovory |  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (1)

  1. Marek Bohuš (05.03.2012 - 13:05) odpovědět IP: 158.194.56.139

    Ve středu 29. února byla v olomoucké galerii Mona Lisa zahájena výstava Jozefa Gertliho Danglára, který je autorem komiksu “Nashledanou v ZOO”. K vidění jsou portréty známých historických postav v osobitém podání tohoto ilustrátora a komiksového autora ze Slovenska (T. G. Masaryk, B. Obama, M. R. Štefánik, L. Štůr, E. Bondy ad.) Vedle obrazů jsou vystaveny také knihy s jeho ilustracemi a komiksy včetně toho makačího.

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.