Když zvoní idiofony

Publikováno 19. 04. 2011 v rubrice Kultura, Z historie obce « zpět « úvod

Před časem jsme zde psali o historii zvonů v Hlubočkách. Dnes se budeme věnovat tématu, které s vyzváněním zvonů souvisí – velikonočnímu klepání. Máme radost a je nám ctí, že můžeme čtenářům poskytnout autentickou vzpomínku hlubočského pamětníka tohoto vymizelého obyčeje.

I z Hluboček odlétávaly kostelní zvony do Říma a nahrazovali je klepači

KlapotkaNa tuto dobu jsme se jako kluci již těšili, že si budeme moci společně zaklepat. Nástroje klepačů byly různé velikosti a často podomácku vyrobené. Záleželo na kvalitě dřeva – na tvrdosti, aby klepač co nejvíce klepal. Pak to byly hrkače. Hrkač byl zubatý válec, zasazený do rámu s klikou, kterou se točilo. Dřevěná pravítka nebo destičky, které byly napružené přes tento zubatý válec při otáčení klikou vydávaly zvuk podle toho, jak byla pravítka sladěna.

Potom to byly řehtačky – vrkoče (klepání je někde nazýváno vrkáním; pozn.autor), se kterými se točilo před sebou nebo nad hlavou. Byly podobné hrkačům, jen místo kliky měly držadlo, kolem kterého se otáčelo při pohybu rukou.

Klepači se scházeli před kostelem, kde stával vysoký dřevěný kříž.Tam se provedla prezence a zkouška. Museli se naučit rytmus klepání. Klepalo se klap – pauza – klap – pauza a pak třikrát klap, klap, klap. Když někdo špatně klepal, tak se stalo, že ten za ním ho klepl do hlavy a často byla i boule. Klepači šli první, za nimi hrkači ve dvojstupu.

Klepalo se ráno v poledne a večer

První klepání bylo při obcházení kostela, pokračovalo se kolem návsi, kde bylo pozastavení u kříže vedle spořitelny při chodníku k Posluchovu (dnešní dům s věží, z kříže zbyl jen sokl; pozn. autor) a další u sošky Panny Marie, jež se nacházela ve štítové zdi domu č. 9, hospodářství Wanzner – Tkadleček ve výklenku za sklem. Tento dům byl později zbourán.

ValchaKdyž se obešla náves, pokračovali jedni po silnici k Hřebíkové a Nepřívazům se zastavením u kříže pod hřbitovem, který stál mezi nedávno pokácenými lípami, před potůčkem Trnávkou u Karhánkovy zahrady. Postavený byl roku 1914 na památku velké vody a byl úplně stejný, jako ten od spořitelny, který zřejmě také připomínal katastrofální povodeň roku 1914 (tomu by nasvědčovalo umístění při ústí rozvodňujících se potoků do Bystřice; pozn. autor). Kříž u Trnávky byl opakovaně poničen a jeho oprav se ujala rodina Štenclova, která litinový kříž nahradila bílým, mramorovým, jež byl také zničen. Dnes na místě nezbyl ani sokl s nivelizační značkou.

Druzí se vydali po silnici kolem školy a u hospody „u Pommera“ (dnes u Ervina, pozn. autor) se dělili. Část šla dál do Mariánského Údolí se zastavením u kříže, který stál při odbočce na hřiště vedle studny a měl železné oplocení (dnes již nestojí, ale na archivních snímcích je znatelný; pozn. autor), část šla do Dürrgründlu – Podlesí, se zastavením u lípy pod kopcem, na které byl umístěn zarámovaný svatý obrázek Panny Marie s Ježíškem (na tomto místě dnes péčí pana Hekeleho vznikají boží muka, jaká stávala v polích za vesnicí; pozn. autor).

Kříž v HřebíkovéKlepání bylo slyšet již z daleka, jelikož v obci klid rušil jen projíždějící vlak a štěkot psů. Na této cestě na nás již čekaly maminky se svými malými dětmi, které nás, starší sourozence, s řehtačkami aspoň kousek doprovázely. Po ukončení klepání, kdy zvony znovu začaly zvonit, se domy obcházely a vybíralo se za klepání. Peníze se rozdělovaly podle účasti klepačů.

Kluci v Hřebíkové také klepali třikrát denně. Scházeli se vždy u kříže před lávkou přes Bystřici vedoucí k nádraží, pod vedením Františka Rely a Františka Dreiseitla. Po modlitbě a umytí v potoce se šlo klepat (vodě se připisuje fyzická i duchovní síla ve všech náboženstvích světa, obřadná koupel pro zdraví ve vodním toku se u nás provozovala na Velký pátek; pozn. autor).

Procházelo se též kolem hasičské zbrojnice, zahradnického domku, závodní kuchyně s několika byty k domu pana Floriana Güntnera (dnes p.Plesníková a Prnkovi), který dával klepačům vždy největší obnos. Po skončení klepání si kluci vybrané peníze rozdělovali pod křížem na rozcestí u Eruptivy s malým pohoštěním (není od věci připomenout, že s těmito nástroji se nesmělo ani do kostela, ani k modlitbě u kříže, jak ilustruje soudobá fotografie z Benešovska; pozn. autor).

(Vzpomínka Rudolfa Klose)

Benešovsko - modlitba u křížkuHistorie klapacích nástrojů

Pavel Kurfürst, ve své knize Hudební nástroje, přibližuje vedle instrumentů klasických, také nástroje méně známé, nebo takové, které bychom si s hudbou vůbec nespojovali. V kapitole „velikonoční obřadní idiofony“ se věnuje vývoji různých „rachotítek“, jejichž historie je velmi poutavá. Idiofon (z řeckého idios: vlastní) je hudební nástroj, který vydává tóny a zvuky chvěním sebe sama, nikoliv chvěním membrány, struny nebo vzduchového sloupce. Tato skupina nástrojů je velice stará, hráli na ně lidé již v pravěku.

Z Kurfürstova textu vybíráme a citujeme:

Loukov pod Hostýnem 1890„Téměř v celé katolické Evropě byl až do 20. stol. rozšířen velikonoční obyčej, chodit v pašijových dnech, kdy v kostelech nezvoní od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty, dům od domu a různými klapačkami a řehtačkami oznamovat poledne a klekání. Zavazování či podvazování zvonů je většinou zdůvodňováno tím, že po dobu smutku velikonočního týdne „zvony odletěly do Říma“, nebo že umlčení zvonů symbolicky znázorňuje mlčení apoštolů v době utrpení, ukřižování a zmrtvýchvstání Krista.

Valcha a klapotka na jižní MoravěTento zvyk nahrazování zvonů lomozením a rachocením byl poprvé kodifikován na konci osmého století v rituální knize římské církve. Někteří badatelé spatřují původ zvyku ve způsobu svolávání k bohoslužbě v dobách raného křesťanství.”

Podle Kurfürsta se rozlišuje pět typů těchto nástrojů:

1. Klapotka, klapačka, klapetka, klepač, kačar – dřevěná klepací deska s jedním nebo více kladivy je pravděpodobně nejstarší nástroj velikonočního rituálu. Pokud není osa s rameny umístěna přesně v polovině delší osy desky, vzniknou dvě nestejně rezonující části, které proto při úderech vydávají dva různé tóny.

Hrkač ze sbírek Vlastivědného muzea v Olomouci2. Řehtačka, hrkávka, hrkačka, hrkač, hrkotka, brkačka, vrkačka, vrkač, vrzkáč, vržďák, rechotka, rechotník, rapačka, rapkáč, rapotáč, řehotka, krzačka, křistačka, skřipač, ščekotka – rotující klepací deska, tvořená dřevěnou pružinou, jejíž konec naráží na soustavu nepohyblivých kladiv, představovanou bočními plochami ozubení pláště dřevěného válce. Jde o mladší nástroj velikonočního rituálu.

Nejstarší zachovaný evropský exemplář pochází ze 14. století a je uložen v pyrenejském klášteře Escaladieu v jižní Francii. Literární i ikonografické prameny dokládají, že od počátku 17. století byly na našem území řehtačky atributem „bláznů“ při maškarních průvodech, že sloužily také jako signální nástroje ponocných a hasičů a že je používali hlídači vinic na plašení ptáků a naháněči zvěře při honech.

Valcha z Vlastivědného muzea v Olomouci3. Valcha, kačar, kachna, kocour je přenosnou kombinací klapotek a řehtaček ve větším provedení, takže k jejich „pohonu“ je třeba otáčet klikou.

4. Trakař, tragař, tragač, samokol je většinou také kombinací klapotky a řehtačky; jeho ozubené či palcové kolo je upevněno na společné ose s kolečkem trakaře. Často byla na korpusu trakaře umístěna dřevěná figurína Jidáše. Chlapec s takto vybaveným trakařem byl pak jako Jidáš pronásledován ostatními.

5. Věžní řehtačky jsou ještě větších rozměrů než valchy a trakaře. Často jsou vybaveny mohutným rezonátorem ve tvaru truhly. Byly (a mnohde dosud jsou) trvale umístěné ve věžích kostelů vedle zvonů, které o Velikonocích nahrazovaly. U nás jsou známy např. z chrámu sv. Bartoloměje v Pelhřimově, odkud putovaly do Muzea Vysočiny ve stejném městě (nebo z kostela v Chřibské u Děčína).“

Jidáš ve folkloru

“Na našem území je místy obyčej velikonočního klepání a řehtání udržován dodnes. Podle českých literárních pramenů bylo nejpozději v šestnáctém století velikonoční rytmické řehtání a klapání doprovázeno popěvky o nevěrném Jidáši a zrádných židech, kteří ukřižovali Krista Pána. Ty byly někdy v sedmnáctém století doplněny o tzv. pálení Jidáše, které bylo později (v průběhu osmnáctého století) přeměněno na „honění Jidáše“. Pravděpodobně tehdy se z původního náboženského obřadu vyvinula dětská zábava, která se stala výlučnou záležitostí chlapců.”

„Poledne zvoníme, Jidáša honíme; cos Jidáši, cos hočinil, žes svýho Mistra židům prozradil. Voni ho jali, ukřižovali, na Veliké pátek do hrobu ho dali, na Bíló soboto porado drželi“

(z Líšně)

Jidáš na trakaři“O starobylosti obyčeje svědčí i to, že ještě na počátku dvacátého století děti v některých jihoruských židovských náboženských obcích o svátku Purím provozovaly podobný zvyk. Na památku záchrany Izraelitů v asyrsko-perské diaspoře za pomoci Ester a Mardochea v době vlády krále Xerxe I. (Ahasvera) honily s řehtačkami a klapotkami chlapce, který představoval Ahasverova ministra a úhlavního nepřítele Židů, Agagita Hamana.”

Jiřina Langhammerová uvádí, že na Zelený čtvrtek se také pojídalo obřadní pečivo, zvané „jidáši, jidášky“, což byly malé bochníčky, točenice nebo pletence z těsta.

Točenice měly připomínat hada – zrádce, pletence zase provaz, na kterém se Jidáš oběsil. Stejná autorka připomíná, že oblibu hluku a rámusení ve vypjatých momentech tradičního zvykosloví lze vysvětlit jejím starým původem v magii, kde motiv hlomozu byl prostředkem k odpuzování zlých sil.

Zpracováno podle:

  • Vzpomínky Rudolfa Klose
  • Pavel Kurfürst: Hudební nástroje. Praha: Togga, 2002.
  • Jiřina Langhammerová: Lidové zvyky – Výroční obyčeje z Čech a Moravy. Praha: NLN, 2004.
  • Alexandr Buchner: Hudební nástroje národů. Praha: Artia, 1969.
  • Autor děkuje Vlastivědnému muzeu v Olomouci za poskytnutí fotografií hrkačů z jeho sbírek.
  • Foto: reprodukce z uvedených zdrojů, Vlastivědné muzeu v Olomouci, autor
Rubrika: Kultura, Z historie obce | Téma:  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (2)

  1. Josef Hrbek (21.04.2011 - 20:00) odpovědět IP: 88.146.150.236

    Tato exkurze do minulosti je zpracovaná na jedničku s hvězdičkou, děkuji!!!

    Škoda jen, že se tyto lidové zvyky v Hlubočcích, Hrubé Vodě, Posluchově a Mariánském Údolí neudržely… :-(

    Josef Hrbek

  2. Marcela Plháková (21.04.2011 - 21:33) odpovědět IP: 88.146.150.200

    Opravdu velice pěkné připomenutí historie velikonočního klepání. :-)

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.