Kdyby byla Morava, jako jsou Flandry (fotograf a sníh)

Publikováno 27. 05. 2012 v rubrice Kultura, Rozhovory « zpět « úvod

V předjaří letošního roku navštívil pracovně náš region fotograf Stefan Boness, který se zde účastní společného česko-německého projektu „Memento Moraviae“ (paměť Moravy). Jeho smyslem je vystopovat a fotograficky zachytit pozůstatky pozapomenutého německého a židovského živlu na Moravě. Mezi jinými zavítal také na Jesenicko, Odersko a do oblasti údolí Bystřice, takže nevynechal ani naši obec. Stefan Boness poskytl při této příležitosti Zpravodaji rozhovor.

Stefan Boness (*1963)

Nezávislý fotograf publikující v předních světových listech (Time, Newsweek, Guardian, Spiegel, Stern, Zeit, Le Point). Držitel ocenění v soutěži World Press Photo. Autor fotografických cyklů z různých koutů světa, mapujících odraz dějin v krajině. Zúčastnil se mnoha výstav doma i v zahraničí, své fotografie publikoval knižně. Žije v Berlíně a Manchesteru.

www.iponphoto.com

Stefane, pocházíš z Lübecku ve Šlesvicku-Holštýnsku. Mohl bys říct něco o té krajině a jejím „mementu“ či paměti nebo historické identitě? Mluvilo se u vás doma dolnoněmeckým nářečím?

Pocházím z Bad Schwartau, což je městečko před branami hanzovního města Lübecku blízko Baltského moře. Vztah k „velkému“ městu Lübecku je ambivalentní. Ačkoliv Schwartau náleží k východnímu Holštýnsku, jsou vazby na svobodné hanzovní město velmi intenzivní. To se zrcadlí také v logu největšího zaměstnavatele, výrobce marmelád „Schwartauer Werke” spadajícího do koncernu Oetker: Vidíme na něm sedm věží hanzovního města. Je v tom jistá ironie.

Okolní krajina je zformovaná koncovou morénou pevninského ledovce, což znamená, že nepřevládá plochá nížina, jak by se dalo předpokládat, nýbrž krajina s nízkými pahorky. V mládí určovaly mé zkušenosti Baltské moře a izolace kvůli tehdy blízké hranici NDR. Historická identita oblasti pro mě nebyla nijak zvlášť důležitá. Také „Plattdeutsch“ nehrálo žádnou roli, mluví jím většinou jen starší lidé na venkově. Spíše než tradice a identita bylo centrálním momentem zapojení do společenského vývoje Spolkové republiky.

Hodně cestuješ po světě. Co tě zaujalo na krajině Moravy?

Jsem velmi mnoho na cestách, velmi často také v Africe a Latinské Americe. V posledních letech se fotograficky zabývám především Belgií (krajiny s viditelnými i imaginárními stopami po první světové válce), Manchesterem v Anglii (městské krajiny s urbanistickým vývojem města, kde se zrodila průmyslová revoluce) a Tel Avivem (architektura Bauhausu), abych jmenoval jen některé. Mé dlouhodobé fotografické projekty mají většinou svou historickou složku. To je také důvodem, proč mě zajímá Morava. V projektu Memento Moraviae se společně s básníkem Radkem Malým vydáváme hledat českou, německou a židovskou identitu. To, že bývala v Česku etablovaná židovská a německá kultura, dnes není téměř znát a ani to není ukotveno v kolektivním vědomí. V podstatě se dodnes stále vzpomínají sudetští Němci a jejich požadavky (dodnes se vracející téma i ve Spolkové republice Německo). Taková zjednodušená perspektiva neskýtá prostor pro fascinaci a jedinečnost někdejšího tavicího kotlíku na Moravě. Naším záměrem je tu oblast zviditelnit. Ačkoliv geograficky velmi blízká, jeví se Morava z německé perspektivy mnohým daleko zasutá, takříkajíc „na kraji Evropy“. To byl skutečně také můj dojem z krajiny: všechno je opravdu daleko od center. Oblast se zemědělským charakterem nedokončila dosud cestu k evropské „modernitě“ a snad to ani nechce. Zarážející je, že se životní úroveň na venkově podle mě sotva zvýšila, nebo snad dokonce poklesla.

Studoval jsi politologii a myslím, že se to dá ve tvých cyklech vypozorovat. Nakolik tě jako fotografa ovlivňuje ten obor? Analyzuješ historii objektů před svým objektivem?

Jak už jsem naznačil, je historická a politická komponenta ve všech mých fotografických projektech velmi významná. Má práce je vždy také hledáním stop ve smyslu koncepční „landscape photography“, jak se té disciplině říká. Jinak řečeno, zaostřuji na realitu místa v současnosti, při vědomí jeho historického kontextu, ze kterého vyrůstá. Myšlenkou je odkrytí hlubších vrstev evropských dějin, což dílu propůjčí všeobecnou platnost. Nakonec jsou to však na první pohled věcně-dokumentaristické barevné fotografie, které mají v divákovi probudit sílu obraznosti.

Jaká byla tvá cesta od politologie k fotografii?

Po studiu a následné spolupráci na jednom badatelském projektu jsem chtěl více do praxe. A protože jsem byl fotografií fascinován vždy, začal jsem zpočátku pracovat jako obrazový redaktor pro velké fotoagentury a nakladatelství. Byla to dobrá průprava pro pozdější práci nezávislého fotografa. Jedu vlastně po dvou kolejích zároveň. Na jedné straně fotografuji politiku se všemi jejími odstíny (přitom mé zázemí v politických vědách jistě hraje roli). Je mimořádně zajímavé zažívat bezprostředně vládnoucí garnituru a politickou praxi. Na druhé straně vyhledávám vždy znova dlouhodobé projekty, při kterých fotograficky do hloubky zpracovávám jedno vyhraněné téma. Ty jsou přímým protikladem mé každodenní práce.

Jsou fotografové, jejichž dílo tě podněcuje?

Jistěže, dokonce je jich spousta. Řekl bych nepřeberné množství, protože šíře záběru, témat a přístupů je u mě velká. Každé téma vyžaduje jiné provedení a inspirace se dá nalézt všude. Studovat kompozici a přístup se dá dokonce v muzeích starého umění. Je to nevyčerpatelný zdroj. A fotografie je moderní a aktuální, všude jsou výstavy fotek, blogy o fotografii, internetové prezentace atd. Z klasických médiích (časopisů) dnes fotožurnalismus bohužel téměř vymizel. Kvůli situaci na trhu je také stále těžší takto vydělávat peníze, ale to je jiné téma…

Tvé webové stránky se jmenují „IPON“, děláš judo, nebo karate?

Už léta se věnuji aikidu, což je moc krásné bojové umění z Japonska. Schopnosti, které při něm člověk trpělivostí a cvičením získá, pomáhají i v běžném životě. Když se nestíhají termíny, nebo i jindy, je snazší zachovat nadhled.

Před rokem 1989 se v Československu ideologicky operovalo se sudetoněmeckým revanšismem a i po převratu patří téma k folkloru české politické scény. Jak nahlížejí Němci na své krajany z Čech, Moravy a Slezska a jejich politickou reprezentaci?

To je obtížné a v každém případě zbytečné téma. Jakýkoliv revanšismus je absolutní většině německé společnosti cizí. Na opačné straně to nebude jiné. Obě země prošly svým politickým a kulturním vývojem, který vyústil ve společné rysy a také rozdílnosti. Tak je to všude na světě a nemělo by se to přeceňovat. Nadto se svět tolik propojil a dominují zcela jiná témata… Ti věčně včerejší s jejich často nesplnitelnými požadavky by se neměli brát příliš vážně. Prakticky už to nehraje skoro žádnou roli. Avšak společenské a kulturní aspekty v dějinách regionu jsou samozřejmě fascinující a pro mnohé zajímavé. To je právě ono hledání stop, kořenů, podstaty. Vyvstává potřeba je vypátrat.

Fotil jsi v Eritrei, Černobylu, Japonsku, Laosu… Jaké jsou tvé současné plány?

Vždy pracuji na vícero (knižních) projektech zároveň. Oba projekty „Hoyerswerda – skomírající město“ a „Manchester – město na rozcestí“ jsou zhruba dokončeny. Budu muset najít nakladatelství, která by je vydala, což dnes není snadné. Mimoto pracuji na knize o kultuře protestu ve Spolkové republice, jejíž téma zní „Wutbürger“ – rozezlení občané. To je něco úplně jiného – rozličnost přístupů je pro mě právě důležitá. Příběhů, které zaslouží být vyprávěny, je nepřeberně. Zmíněné projekty musím nejdříve dokončit. Nápadů mám mnoho a jen některé z nich se dají zvládnout. Jedním z nich by mohla být italská městská architektura fašistické éry.

Děkuji za rozhovor.

A co znamená to srovnání v titulku? Pro lepší představu, co práce fotografa obnáší, uveďme jednu historku ze Stefanova pracovního životopisu: Pro projekt „Flanders Fields“ potřeboval nasnímat zasněženou krajinu bitevních polí I. světové války, což je v zemi s oceánským klimatem jev vzácný a pomíjivý. Proto číhal v Berlíně na příznivou situaci u meteorologických serverů. Když nastala, konzultoval svůj plán ještě s Flandry a spěchal na letiště, aby sníh stihl, až za (a na) pár hodin napadne.

S Moravou to bylo trochu jinak. V plánovaném termínu příjezdu zde teplota po mírném průběhu zimy náhle klesla k –20 °C a sněhu byl přebytek. Stefan konzultoval svůj plán s Moraváky a uznal, že bude lepší počkat na jaro. Díky tomu jsme poznali přívětivější stránky sněhu, který dokresloval a krášlil krajinu.

  • Foto: Stefan Boness a autor
Rubrika: Kultura, Rozhovory |  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (1)

  1. Marek Bohuš (03.11.2012 - 0:44) odpovědět IP: 176.97.246.45

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.