Před časem jsme otiskli předválečný snímek velkobystřické kapely v Hřebíkové. Dnes přinášíme fotografii jiného hudebního uskupení, které spolu s mandolínovým souborem, pěveckým spolkem a dalšími hudebními tělesy, vytvářelo kulturní život obce.
Složení: kapelník Rudolf Tögel (housle), saxofonista Tögel (druhý z leva – bratr kapelníka, otec p. Daumové z Hřebíkové), bubeník Schwarz (o přestávkách doprovázel program klauniádami a artistickými čísly, strýc p. M. Schwarze), kytarista O. Fatter.
Na zdi nad hlavami hudebníků visí znak, který představuje stylizovanou lyru, zdobenou dvěma labutěmi a ověnčenou vavřínovými snítkami. Čteme na něm nápis „Lied hoch!“, což znamená „ať žije píseň“. Symbolicky a úsměvně dotváří dobový kontext přežívajícího 19. století, v jakém první jazzové skupiny na venkově vznikaly.
K tomuto bandu se váže veselá historka, jež je dokladem dávno zašlých časů, kdy náhorní planina Libavska žila běžným civilním životem.
Na svatbu do Jestřabí
Kapelu si jednou pozvali do Jestřabí (Habicht) na svatbu. Když tam muzikanti dorazili, ukázalo se, že rodina ženicha zároveň objednala živou hudbu z Olomouce. Hlubočtí proto přišli o zakázku, ale protože už byli na místě, trvali na vyplacení sjednané odměny. S penězi v kapse se pak vydali na zpáteční cestu přes Nepřívaz (Epperswagen), kde se zastavili v obecním hostinci, aby spláchli prach cesty a zapili dobrý obchod. Hostinskému, se kterým se znali, protože v jeho hospodě občas hrávali, svůj zážitek povyprávěli.
Mezitím v Jestřabí se svatebčanům věc uležela v hlavě, a řekli si, že když už zaplatili dvě kapely, tak je chtějí obě i slyšet. Vyslali proto za muzikanty družbu, aby je přivedl zpět. Když ten míjel hospodu v Nepřívazi, ptal se hostinského na Tögelovu jazzovou kapelu. Ten však už zápletku znal a muzikanty ukrytými v zadním sále byl naveden, aby řekl, že kapela je jistě dávno zpátky v Hlubočkách. Dolů do vsi už se poslovi jít nechtělo, protože ani nebylo jisté, jestli by hráče přiměl k opakování výletu. Proto se otočil a s nepořízenou se vrátil na oslavu.
Někdo má radši jazz
Jiná historka se udála na plese, konaném v Hřebíkové v továrním hostinci, který provozoval pan Kluger. Zábava probíhala současně ve dvou sálech, zvlášť pro úředníky a zvlášť pro dělníky tak, aby se spolu nepotkávali. V každém sále hrála živá hudba, pro honoraci orchestr z Olomouce, pro dělníky místní jazzband (po válce bylo v jednom ze sálů zřízeno kino). Protože však záchodky byly jen jedny, chodila k nim nóbl společnost kolem sálu s jazzem a rytmus ji sem přitahoval.
Nakonec se s kapelníkem Tögelem dohodli, že se po skončení zábavy kapela přesune a dostane zaplaceno za další hodinu hraní. Po uplynutí hodiny začali muzikanti balit fidlátka, ale publikum chtělo dále poslouchat, takže se dohodla další hodina. Kolik těch hodin nakonec bylo, není známo. Jisté ale je, že si toho večera hlubočtí muzikanti dobře vydělali.
- Vyprávění Rudolfa Klose, jehož strýc O. Fatter v kapele hrál na kytaru, zaznamenal Marek Bohuš.
- foto: archivy Rudolfa Klose a Miroslava Ulrycha
Marek Bohuš
