Jak rozhodují české soudy? Někdy všelijak.

Publikováno 07. 06. 2008 v rubrice O právu vážně i nevážně « zpět « úvod

Mezi právníky je známé rčení, podle kterého se k soudu chodí pro rozsudek, nikoli pro spravedlnost. Přesto však asi každý alespoň trochu očekává, že rozhodnutí soudu bude nejen po právní stránce správné, ale i spravedlivé. Nakonec kde už jinde, než u soudu, by se člověk měl spravedlnosti dovolat.

To, že tomu tak ale bohužel vždy být nemusí, si můžeme ukázat na jednom rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který máme možnost porovnat s daleko starším rozhodnutím soudu německého.

Jak rozhodují české soudyObě kauzy, ačkoli je dělí téměř sto let, jsou ve své podstatě totožné a z právního hlediska nikterak složité. Nejprve tedy ten starší příběh z Německa. Začátkem minulého století jednoho  parného dne si jeden dělník zašel do jednoho německého hostince na jedno pivo. Možná těch pivo bylo víc, možné také ne, o tom soudní spis mlčí, ale jedno je jisté - zatímco si po těžké šichtě vychutnával své pivo, ztratil se mu z věšáku jeho zbrusu nový kabát.

A protože podle německého práva v takovém případě za odložené věci odpovídá provozovatel hostince (obdobně je tomu dnes i v českém právu), domáhal se tento host náhrady škody způsobené odcizením kabátu právě po provozovateli restaurace.

Ten se však u soudu bránil poněkud nestandardním způsobem, když začal tvrdit, že ve skutečnosti není vlastníkem licence nutné k provozování hostince a tudíž nemůže odpovídat jako jeho provozovatel. Jinými slovy - z toho, že podniká „na černo”, dovozoval, že na něj nelze vztahovat odpovědnost provozovatele hostince, protože jím ve skutečnosti díky chybějící licenci není a nikdy ani nebyl. Německý soud však náhradu škody hostovi přiznal, neboť logicky dovodil, že tento zákazník nemohl vědět o tom, že filuta hostinský nemá licenci nutnou k provozování hostince.

A nyní naše rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v Brně z roku 2000

V jedné pražské herně se jednomu zákazníkovi konečně podařilo jednou vyhrát na hracím automatu asi šedesát tisíc korun. Dotyčný zákazník se pochopitelně z výhry radoval, avšak jen do chvíle, kdy mu majitel zmíněnou výhru odmítl vyplatit. Zákazník se ale své výhry vzdát jen tak nechtěl, takže vše skončilo u soudu a postupem času dokonce až u toho nejvyššího.

Provozovatel herny se během soudního řízení bránil obdobně kuriózně, jako před sto lety německý hostinský u soudu německého. Tvrdil, že výhru není povinen vyplatit, neboť jí bylo dosaženo na automatu, který ve skutečnosti nebyl schválen příslušným úřadem. Několik dní před oním dnem, kdy došlo k výhře, se totiž v herně stalo to, že se jeden z automatů pokazil. Provozovatel herny jej tedy nechal odvézt do opravny a na jeho místo postavil „provizorně” automat jiný, u kterého však nepožádal o jeho schválení příslušný úřad.

A zákazník měl tu smůlu, že výhry dosáhl právě na tom neschváleném. Soud vyplacení výhry nakonec zákazníkovi nepřiznal a ztotožnil se s tvrzením provozovatele herny, že výhry bylo dosaženo na úředně neschváleném hracím přístroji a tudíž nevznikl právní nárok na její vyplacení. 

To, že zákazník neměl šanci poznat, zda jde o schválený či neschválený automat (obdobně jako v předchozím případě německý pivař nemohl tušit, zda hostinský má nebo nemá platnou licenci) a že provozovatel herny své zákazníky vlastně oklamal, když na místo původního automatu postavil a umožnil hru na hracím přístroji, který schválený nebyl, soud jaksi v potaz již nevzal…

Zkusme odhlédnout od obou skutkových dějů (ztráta kabátu, výhra na automatu), protože to není důležité. Podstatné a společné pro oba skutečné příběhy ze života je to, že se někdo snažil vyhnout své odpovědnosti tím, že začal poukazovat na své protiprávní chování (provozování hostince bez licence, provozování neschváleného hracího přístroje), ačkoli do té doby vystupoval tak, jakoby vše bylo naprosto v pořádku (tj. byl provozovatelem hostince, používal schválené hrací přístroje). Zatímco jeden soud takovou „výmluvu” nepřijal, druhý na ní své rozhodnutí postavil.

Jak je tedy vidět, může být rozhodnutí soudů v obdobné věci zcela odlišné. A jaké poučení na závěr? Inu asi dle nátury. Skeptik by vše uzavřel tím, že se nevyplatí chodit do hospody na pivo nebo hrát na automatech, optimista by snad podotkl, že i u nás existují některá soudní rozhodnutí, která můžeme označit nejen z právního hlediska za správná, ale i za spravedlivá.

Z čistě právního hlediska je rozhodnutí českého soudu zcela v pořádku, avšak na rozdíl od toho starého rozhodnutí v něm příliš spravedlnosti nenalézám.

Mgr. et Bc. Karel Šiška, MSc

Rubrika: O právu vážně i nevážně |  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (1)

  1. Halaška (15.08.2011 - 12:52) odpovědět IP: 217.168.212.175

    Zajímavý článek a rozhodnutí českého soudu mě nijak ani nepřekvapuje. Kdy právo a některá rozhodnutí soudů v této republice mi přijde spíše na škodu, nebo velice prapodivné. Sám ač nemám záznam v trestním rejstříku přesto bývám u soudů tak jednou dvakrát do roka (spíše jednou poněvadž jim to dnes hrozně trvá) a nad výroky a našich soudů zůstává rozum stát. Předpokládá se, že soudci jsou znalí věci, ale že mají i rozum, který také používají. Kde je teda chyba?
    Uvedu jednu zajímavou zkušenost, co se mi stala. Obsílka mi nebyla řádně doručena. Tudíž jsem se k soudu nedostavil. Přesto jsem byl nevím jak u soudu omluven! Náhle mi přišlo rozhodnutí, na které jsem samozřejmě podal odvolání. V kterém stálo: Soud pochybil tím, že řádně nedoručil obsílku. Zřejmě se jedná o nedopatření.
    A co se dělo u soudu ani nebudu povídat jen škoda že namám na pořádného právníka neboť by chtělo, aby i na soudu někdo dohlížel!

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.