Dva dědečkovy květy

Publikováno 29. 11. 2012 v rubrice Kultura, Rozhovory « zpět « úvod

Nebo přesněji: duo Dva, písničkář Jiří Dědeček a kapela Květy byli vedle dalších tří skupin hosty letošní „Muziky pro nezaujaté uši.“ Díky nasazení zkušeného hudebního dramaturga akce Vítězslava Nováka měli obyvatelé Hluboček a okolí možnost si během dvou sobotních večerů poslechnout hudbu mnoha žánrů v osobitém podání. Tři z hostů jsme požádali o krátký rozhovor.

Dva

Skupina DvaPřijeli jste kvůli koncertu „Nezaujatých uší“ do Hluboček předčasně rovnou z Berlína. Na jaké akci jste tam hráli a jaká byla odezva?

V Berlíně to byl malý festival Českého centra přímo v jejich foyer, kde se sešlo publikum namíchané věkově i jazykově. Odezva moc pěkná. S námi tam hrála ještě německá kapela, jejíž jméno jsem bohužel zapomněla, a Nauzea Orchestra z Čech.

Skupina DvaVaše texty se vyhýbají přirozeným jazykům a jsou tím zřejmě přístupnější pro mezinárodní obecenstvo. Loni tu hrálo Čankišou, vy jste dělali folk neexistujících národů. Lze to chápat jako nedůvěru ve sdělnost textu?

Nedůvěra ve sdělnost to není, naše texty taky mají konkrétní sdělení, ale člověk si při nich může představit cokoliv. My občas říkáme: jsi to, co slyšíš v našem textu.

Celkově byl pro nás ale hlavní důvod ten, že čeština se svým přízvukem na první slabice trochu omezuje, zatímco my si s tou řečí, melodií a přízvukem můžeme dělat co chceme.

Skupina DvaNázev vaší formace je velmi výstižný a vtipný. Ptají se vás v zahraničí na jeho význam? Byly ve hře i jiné varianty?

V zahraničí, ale kupodivu i ve slovansky mluvících zemích, nás většinou čtou jako „DýVýEj“, a i když slovo dva znají, tak jim to nedoklapne. Jiné varianty nebyly, vylosovali jsme si to na první pokus, když jsme si nevěděli rady, co Dva budeme, jestli Dva roboti, nebo Dva blbečci. Samotný „Dva“ nás nenapadlo. V tom nám pomohla knížka pohádek, číslo stránky, číslo řádku, věty a slova a tam: Dva.

Tento koncert byl vaším pětistým. Oč více se cítíte být „profíky“, než, řekněme, po padesátém vystoupení?

Necítíme se profíky nebo amatéry, ale máme to velký štěstí, že nás „Dva“ živí a my můžeme dělat jen to. A je fajn pocit, když o nás už dnes ví víc lidí a zorganizovat nám koncert není snad pro kluby propadák. Jinak se zas až tak moc nemění.

(Rozhovor proběhl po síti.)

Jiří Dědeček

Jiří DědečekPane Dědečku, vystupujete zde po 27 letech a říká se, že nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. Utkvělo vám z tehdejšího koncertu něco v paměti?

Vzpomínám si na to, že tady bylo strašně moc lidí; neobvykle mnoho. Na má vystoupení chodí dnes a chodilo i dříve okolo sta diváků. Dvě stě je hodně, čtyřicet je tak akorát. Tenkrát tady bylo snad pět set lidí. Tím pádem si pamatuju poměrně bouřlivou atmosféru, ale víc ne.

To dnes asi čekat nemůžeme.

To je právě ta jiná řeka.

Autogramiáda Jiřího DědečkaBudete hrát písně z té doby? Jak jste sestavoval dnešní repertoár?

Zachoval jsem se stejně jako vždycky a nic jsem nesestavoval. Nevím ještě, co budu hrát, nechám to na atmosféře. Určitě nějak zavzpomínám, zahraju nějakou starou písničku. Uvidím, jací se sejdou lidi a co se mi bude chtít hrát. Aby to zůstalo ještě trochu dobrodružství.

Uvedete nějaké své překlady z francouzštiny např. Viana, Brela, Brassense?

Nevylučuji to, můžou zaznít, ale vždycky to nechávám na náladě a vybírám si v tu chvíli.

Váš koncertní kalendář je dosti plný. Kdy píšete své texty, pohádky, básně, učebnice a podobně?

Jiří DědečekOno to tak vypadá. Když to rozpočítáte, vychází asi sedm vystoupení na měsíc. I to je dost, ale čas se v tom najít dá, a to zdaleka nejsou všechny povinnosti, které v životě mám. Vedu seminář tvůrčího psaní se studenty jednou týdně, mám nějaké povinnosti v PEN-klubu. Nejsem ten pořádkumilovný, praktický typ, který by potřeboval vymezený čas, sednul si na dvě hodiny na židli a psal. Když to na mě přijde, píšu kdykoliv a kdekoliv.

Zahrnuje výuka tvůrčího psaní i zpívanou poezii?

Podle toho, jak si to škola zadá. Míval jsem na Literární akademii seminář, který se jmenoval základy textařské práce, ale teď mám tvůrčí psaní prozaické. Zabývám se krátkou povídkou a fejetonem.

Dokážete dnes odhadnout, co z vaší tvorby přetrvá?

To člověk samozřejmě nikdy neví, ale vzhledem k tomu, že příští rok už budu hrát čtyřicet let, tak určitou představu mám a vím, že např. píseň „Vysočany-Libeň“ už je uváděna jako lidová. Volali mi z OSA (Ochranný svaz autorský, pozn. red.), že cikánská kapela Točkolotoč ji uvádí jako českou lidovou. To víte, čím je to jednodušší a chytlavější, tím to má větší šanci na přežití. Alespoň u mě to tak je.

Video: Jiří Dědeček - U nás v kuchyni


Záznam z koncertu na Muzice pro nezaujaté uši (derniéra výstavy 24. 11. 2012 v Mariánském Údolí, autor: Vladimír Pospíšil)

Květy

Šéfredaktor Marek Bohuš při rozhovoru s kapelou KvětyPřijíždíte do Mariánského Údolí z Brna, kde máte Mariánské údolí taky. Tam jste nejspíš ještě nehráli.

Ne, nehráli. Je to ale moc pěkné místo, kam se dá chodit na procházky a v létě koupat, dokud se nepřemnoží sinice. Chodívám tam i teď na podzim. Je to jedno z mála míst, kde se v Brně člověk může ocitnout v přírodě. Ta shoda názvu mi přišla zajímavá.

Před týdnem tady hrálo duo DVA, které je známo spoluprací s divadlem DNO. Vy pro tohle divadlo hrajete taky, takže se jistě znáte.

Kapela KvětyHrál jsem dva roky v jednom představení divadla DNO, které se jmenovalo „Svět podle Fagi“. To divadlo spoluzakládali Honza a Bára Kratochvílovi z kapely DVA, takže ho znají lépe než já. Oni v něm byli už před deseti lety, proto by k tomu měli více co říct. Pro mě to byla zajímavá zkušenost; hlavně zábava a krok do úplně jiného světa než je rocková hudba.

Kdo je podle vás Fagi?

(Divadlo Dno s tímto představení hostovalo na letošním festivalu divadelní Flora; Martin E. Kyšperský pro představení složil hudbu, kterou Květy roku 2010 nahrály jako album „V čajové konvici“; pozn. red.)

Komix FagiFagi je komiksová postava, to znamená, že je dvojrozměrná a čím déle se člověk zabývá jejími činy a příběhy, tím ji má raději, ačkoliv na první pohled je to samolibá, sobecká slečna, která se chová v situacích z hlediska morálky vždycky nejhůř, jak to jen jde.

Z vašich webových stránek plyne, že komiks a výtvarno obecně je vám blízké.

Kapela KvětyJako hudebníků se nás výtvarno týká jednak v médiích, jako jsou webové stránky nebo plakáty. Chceme, aby měly nějakou tvář. Na čem nám opravdu hodně záleží, je obal desky. To je totiž důvod, proč si ji nestáhnout, ale pořídit si ji a mít z ní radost, mít pěknou věc. Mít artefakt, byť by člověk pak hudbu samotnou poslouchal z MP3.

Máte prý rádi rozhlasové hry…

Od svého věrného fanouška dostaly Květy na dernieře designovanou ptačí budkuTo je suprová výplň do auta. Tam, kde byste i při nejtvrdším nářezu usnul, rozhlasovka vás při řízení udrží v pozornosti. Z tohohle záchranného mechanismu vzešlo, že to máme rádi. Na cesty si nabalíme spoustu rozhlasovek a máme pak i společné téma. Nedávno jsme poslouchali „Jméno růže“ a to jsou iniciační zážitky. Nebo jsme cestou do Holandska slyšeli „Měsíční noc“ od Stanislava Lema. Ten pocit noci si budu pamatovat do konce života. Myslím si, že i metalisti, co trhají na pódiu hlavy kuřatům, poslouchají v autě medvídka Pú.

Vaše nové album se jmenuje Bílé včely. Kde lítají bílé včely?

Ve snech. Zdál se mi sen se zápletkou, kdy „bílé včely“ byl virus, přeměňující lidské buňky na rostlinné. Tomuhle příběhu je věnován booklet k CD. Ta deska ale (s výjimkou jedné jediné písně) není o snech.

(Odpovídal frontman kapely Martin E. Kyšperský za podpory bubeníka Alše Pilgra.)

Za rozhovory poděkoval Marek Bohuš.

Rubrika: Kultura, Rozhovory |  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (0)

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.