Co sušila Sušírna?

Publikováno 30. 07. 2012 v rubrice Z historie obce « zpět « úvod

Na půl cesty mezi Mrsklesy a Přáslavicemi, v údolí potoka Vrtůvka, se rozkládá samota označovaná na mapách jako Sušírna. Nabízí se otázka, co se zde sušívalo a dalo vzniknout tomu názvu? Ovoce? Tabák? Cynik snad přijde s vysvětlením o chudobě a nedostatku jídla a samotní obyvatelé usedlosti soudí, že to bylo seno. Původ toho jména je však třeba hledat jinde.

Sušírny a Sušárny v názvosloví

Sušírna po válceV Česku se tento místní název vyskytuje dvakrát: na katastru Přáslavic a u Sovolusk na Vysočině, kde v půlce 19. století figuruje jako Dörrhaus (něm. dürr – vyschlý, Haus – dům). Rovněž dvakrát je známo jméno Sušárna: u Březnice na Příbramsku a jako ulice ve Všenorech na Berounce. Ve vlastivědné literatuře pak lze narazit např. na místní trať (rolnický pozemek) Sušírna v Lazníčkách, nebo U sušírny v Bystrovanech a ve Velkém Újezdě.

Raný příklad konverze

Právě ve Velkém Újezdě se k tomuto pozemku váže historická událost, která nás přivedla na stopu původnímu účelu sušíren. Pan Josef Richter k tomu píše:

Bystrovany„O existenci sušárny ve Velkém Újezdě víme ze soupisu majetku obce z roku 1868, kde je uvedena i sušárna na potírání lnu v hodnotě 100 zl. Šlo o stavbu srubovou. Sušárny se stavěly daleko od zástavby kvůli možnosti požárů, které byly u takových sušáren časté. Dříve neplatilo jeden požár jeden dům, ale spíše jeden požár jedna obec, a ve Velkém Újezdě i k tomu, dokonce vícekrát, došlo.”

Sušenou a zároveň potíranou plodinou byl tedy len setý, jehož vědecký název Linum usitatissimum L. (nejužitnější, nejobvyklejší) svědčí o velkém významu oné kulturní plodiny. Potírání zde není hubením či potlačováním, nýbrž zbavováním dužniny, které se v pozdějších dobách provádělo v tzv. tírnách. Další podrobnosti uvádí J. Richter:

„Zdejší sušárna je ale známá spíše v souvislosti s epidemiemi nakažlivých nemocí. Pokyny krajského úřadu totiž vyžadovaly mimo jiné i zřizování izolovaných místností k ošetřování nemocných, a to rovněž pokud možno vzdálených od zdravého obyvatelstva. Protože tyto epidemie přicházely náhle a neočekávaně, nebylo možné cokoliv narychlo stavět či zřizovat, a proto se pro tyto účely použila sušárna, která byla okamžitě k dispozici, na obecním pozemku, daleko od obce a ve volném terénu, kde bylo možné i okamžité zřízení hřbitova pro nakažené zemřelé.

Sušírna na mapěUž vzhledem k ceně 100 zl za starou boudu nešlo o sušárnu ovoce, ale lnu, což vyžaduje daleko větší prostory. Malou boudu, jako jsou např. sušárny ovoce na Valašsku, by šlo sotva využít jako „nemocnice“ pro nakažené. Šlo tedy patrně o docela rozměrnou stavbu.

Jinak vím, že např. ve Staré vodě u Libavé, ale také v dalších obcích vojenského prostoru, bylo mnoho sušáren, ale to se jednalo o sušárny tabáku, který se tam také hojně pěstoval, i když dnes už se o tom mnoho neví. Kterási ta stavba tam stála ještě v šedesátých letech minulého století.“

Epizody malých dějin

Tímto se nejasnost kolem sušení vysvětlila, a tak se můžeme věnovat i zajímavé historii místa. Ještě před 1. sv. válkou se zde v jedné polovině stavení usadil František Spurný (1875–1960), panský kočí na velkobystřickém statku, pocházející ze Žerotína. Bylo mu to umožněno jistě proto, že zařízení již neplnilo svůj původní účel.

Díky rodinné kronice paní Ludmily Hrabalové, vnučky Fr. Spurného, zde můžeme učinit malou odbočku. Mezi jeho povinnosti patřilo přistavit každou neděli kočár u olomoucké vily bankéře Primavesi a odvézt dámy na mši na Svatý Kopeček.

Ve válečném roce 1917 došlo v Sušírně k pozoruhodnému úkazu. Komínem vletěl do místnosti kulový blesk a rozbořil kachlová kamna. Nikomu neublížil, ale spolu s kamny rozbil hrnec slepičí polévky, což byla v tomto bídném roce, kdy se prý obilí dalo sklízet jen srpem a v teplém kabátě, malá tragédie.

František Spurný v sušírně (1949)Samota byla dobře známa mnoha Olomoučanům, kteří směřovali o letních nedělích do oderských hvozdů za odpočinkem a lesními plody. František Spurný ml. (*1908), obuvník, včelař a vazač knih v jedné osobě, totiž v humně a na dvoře provozoval úschovnu jízdních kol pro výletníky ze širokého okolí. Šiky bicyklů, které okupovaly celý pozemek, působily hlavně na děti impozantním dojmem.

Poslední zajímavost se vztahuje k vytyčování protektorátní hranice, která probíhala asi pět set metrů od domu. Jeden ze Spurných prý v noci provizorní dřevěné kolíky přemístil o kus dál, aby mu hranice nekomplikovala hospodaření. Příjmení na to měl a asi i odvahu.

Nejstarší snímek sušírny od VrtůvkyLen a velké dějiny

Vraťme se však ke zpracování lnu, který patří k nejstarším kulturním plodinám, známým snad již v sedmém tisíciletí, doloženým v pátém až čtvrtém tisíciletí př. n. l. ve starověkém Egyptě. Dnes se v ČR len nepěstuje, ale od 16. století byly lnářství a plátenictví významným hospodářským odvětvím. Na konci 18. století tvořily příze a plátno více než polovinu českého exportu.

Proto bylo pro Habsburskou monarchii velkou ranou, když Marie Terezie ve Válkách o dědictví rakouské (1740–1748) přišla o Slezsko, kde byly manufaktury silně zastoupeny. Početné armády byly mimochodem jistě ceněným odběratelem nejen sukna, ale i plátna.

Důsledkem válek byla snaha o nahrazení ztrát vybudováním nových manufaktur na posunuté hranici, jakou bylo např. Staré Bělidlo, známé z Babičky. Ruční výroba textilu byla prvním odvětvím, které prudce zasáhl nástup strojové výroby. S vynálezem spřádacího stroje prošlo lnářství ve 30.–40. letech 19. století hlubokou krizí. Ruční zpracování lnu a konopí pro potřeby obchodu rychle vytlačila tovární výroba. Pro soukromou potřebu se však len a konopí ručně zpracovávaly místy až do poloviny století dvacátého.

DLen setýrhlen, pazderna, trdlice čili trocha technologie

Zjednodušený technologický postup vzniku plátna zná zřejmě každý z Milerovy episody „Krtek a kalhotky“. Skutečnost byla poněkud složitější a její, byť i stručný, popis je předmětem obsáhlých textů.

Sušárny lnu a konopí se nazývaly pazderny, někdy sušky. Název pazderna je odvozen od pazdeří vznikajícího během základního zpracování lnu a konopí. Z důvodu vysokého požárního rizika v průběhu sušení a zpracování stávaly pazderny v zahradě mimo ostatní stavby usedlosti nebo dokonce až za vesnicí. Pazderny mohly být v majetku obce nebo bohatších rolníků.

Vnitřní vybavení pazderen tvořila velká zděná pec, na které se len nebo konopí sušilo. Sušení na peci předcházela sklizeň, po které následovalo rosení nebo máčení rostlin. V pazderně vysušené stonky ručně zbavené paliček se semeny pomocí železného hřebene zvaného drhlen následně procházely opakovaným lámáním trdlicí a třením, při kterém se oddělovala lýko a dužina od dřevnaté části stonku. K tomuto často docházelo při umělém osvětlení, zvyšujícím právě riziko vzniku požáru. Výše uvedeným postupem získaná lněná nebo konopná vlákna procházela dalším zpracováním až po výrobu lněných výrobků, zatímco lněné semeno bylo lisováno v olejnách.

Lnářství a plátenictví v příjmeních

Sušírna od PřáslavicDůležitost tohoto textilního odvětví dokládají také mnohá příjmení odvozená z řemesel spjatých s lnářstvím a plátenictvím. Nejblíže má k sušárně příjmení Pazdera či Pazderka, německy Dörrich (viz Dörrhaus), který měl zařízení na starost. Dalšími jsou např. Špiner (přadlák), Weber – (T)kadlec, Bleicher, Plojhar – Bělič, Mandler – Mandlík, Ferber, Falber – Barvíř, Scherer – postřihač. Wolker Jiří, stejně jako Walker Johnnie nemají nic společného s chůzí, zato však s valchářstvím, čímž bychom se však částečně dostali ke zpracování vlny.

Za zmínku stojí skutečnost, že místní název Sušírna leckdo (např. dopravní podnik) svévolně přejmenovává na Sušárnu, což lze snad vysvětlit tím, že v jazykovém korpusu je výskyt slova sušárna o dva řády vyšší.

Město Libavá

Kvetoucí lenFerdinand Bahner píše o našem tématu ve svých dějinách Města Libavé. Pěstování lnu bylo v horských oblastech odedávna pevně zakořeněno. Potřeba plátna a lněného oleje nutila hospodáře podstupovat namáhavý proces pěstování a zpracování této plodiny. Sklizené stonky se zpracovávaly v sušárnách, které patřily čtyřem až šesti sedlákům.

Ve Městě Libavé byly tři, všechny umístěné ze známých důvodů na kraji obce. Skládaly se ze dvou místností: sušárny samotné a pazderny. V sušárně se na laťových roštech materiál sušil při teplotě 60 °C pomocí vzduchu z topeniště, umístěného vně místnosti. V druhé místnosti se křehké stonky drtily mezi třemi rýhovanými dřevěnými válci, jež byly poháněny žentourem. Následně se odstraňovalo pazdeří pomocí ruční trdlice.

Na zemi se s pazdeřím vršila také krátká vlákna – koudel, kterážto směs sloužila jako podestýlka pro dobytek. (Johann Theimer uvádí, že se používala také na zateplení zdí vystavených chladným větrům, nebo jako palivo v sušírně.)

Očištěná vlákna se kladla na jílovitá humna, aby nabyla opět vlhkosti. Takový surový len se dále prodával. Vlivem rostoucí produkce a potřeby standardizace, jak by se dnes řeklo, bylo roku 1904 založeno družstvo a zbudována centrální sušárna na parní pohon. Roku 1925 mělo již 242 členů, „lamaček“ bylo 40 a pracovaly jen v zimě na přivýdělek.

První krize přišla po 1. sv. válce, kdy byl dovezen len z Ruska a cena přes noc spadla na polovinu. Po zavedení zušlechťovacího zařízení na výrobu koudele došlo opět k rozvoji, který ukončila druhá, tentokrát všeobecná krize roku 1930 – len se stal neprodejným. Další energeticky náročné technické inovace si vynutily pořízení lokomobilu roku 1938.

Varhošť

Sušírna ve VarhoštiJeště zajímavější jsou pro nás záznamy Adolfa Baiera o Varhošti. Před 1. sv. válkou se v Oderských vrších ještě len pěstoval ve značné míře, avšak ve dvacátých letech stále více ustupoval a pole modře kvetoucích kvítků se stávala vzácnější. Ve Varhošti tuto skutečnost připomíná pomístní název jedněch luk „Bleich“ tzn. Bělidla (srovnej s olomouckou čtvrtí Bělidla/Bleich). Po ruční sklizni a vymlácení semen z kapslí se stonky prodávaly nákupčím z Moravského Berouna a Města Libavé.

Malou část úrody si ještě po 1. sv. válce ponechávali pěstitelé pro vlastní potřebu. Stejně jako v okolních vesnicích stála i ve Varhošti sušárna. Roku 1926 byly zbourány poslední zbytky jejích zdí kvůli stavbě silnice do Velkého Újezda. Tím zmizelo přístřeší pro podezřelé živly, kteří znejisťovali okolí. Podle sdělení starších obyvatel sestávala budova ze tří částí: sušárny, krytého žentouru a pazderny. Na zdi k pazderně se nacházela velká pec, zděná z lomového kamene s otevřeným ohništěm.

Čistá vlákna se doma předla za pomoci kolovratu, čímž vznikala příze. Po první válce, kdy byl nedostatek ošacení i potravin, chodily ženy s přízí přes Hrubou Vodu do Jívové, kde si nechávaly tkát plátno. Po třech až čtyřech týdnech práce na ručních stavech si hotové plátno mohly vyzvednout. Netřeba dodávat, jaký sportovní výkon to s nemalým nákladem na zádech představovalo.

Bleiche ve Varhošti haslichtZachovalo se nářeční rčení „Heit geber of da Geb, zu dan Webern“, což znamená: Dnes jdem do Jívové za tkalci. V dnešní němčině by znělo: Heute gehen wir nach Giebau, zu den Webern. Když byla příze jemně spředená, sloužilo plátno na ručníky, povlečení nebo dokonce spodní prádlo. Byla-li hrubá, nadělaly se pytle na obilí a brambory, nebo i hrubé kalhoty. S dovozem levné bavlny a zaváděním mechanických stavů ztratilo pěstování lnu opodstatnění. Košile z bavlny byly jemnější a pokrmy se lněným olejem už lidem také nechutnaly.

Velká Střelná a Hrubá Voda

Jak píše Johann Hoffmann, byly ve Velké Střelné čtyři obecní a tři soukromé sušárny, zvané Brechhaus (doslova dům k lámání) nebo Dürrhaus (dům k sušení; pozn. red.). Horní sušárna stála již na začátku 18. století a sloužila do roku 1908. Po sv. válce byla obcí přebudována na obytné účely a pronajímána osmi partajím (č. p. 160). Dolní sušárna disponovala krytým žentourem v přízemí, na který navazovala pazderna v patře. Sloužila do roku 1920, kdy se pěstitelé přičlenili k družstvu ve Městě Libavá nebo prodávali surovinu dál jiným nákupčím. Také dolní sušárnu obec po sv. válce adaptovala na bydlení pro tři rodiny (č. p. 292). Jako správci sušáren (Dörrer) jsou známi Franz Dörrich, Emanuel Polzer a Augustin Schenk.

Bělidla příze a plátna byla ve Velké Střelné tři (Bräuerberg, am alten Haus, Boresbach). Zaznamenána jsou ještě na mapě obce z roku 1830, poté zanikla.

Zakončeme naši túru po okolí na Hrubé Vodě, kde v č. p. 43 provozoval kdysi bělidlo pan Johann Menzel (1802–1886). Aby ho odlišili od mnoha jmenovců, říkali mu „Bleich Hannes” čili „Honza Bělič“. Bělidlo spočívalo v prostém kropicím zařízení na pruhu louky podél Bystřice, zbytek práce vykonaly sluneční paprsky, které tkaninu zbavily tmavohnědé barvy.

Mimoto stavěl pan Menzel milíře a dřevěné uhlí prodával železárnám v Hlubočkách.

Literatura:

  • Richter, Josef: Kulturní památky Velkého Újezda I. 2000
  • Domes Karel: Velký Újezd a okolí v minulosti a přítomnosti. Ostrava, 1974
  • Kalábková, P. a kol.: Přáslavice. 2006
  • Čerňanský, Martin: Sušení přadných rostlin – sušárny, pazderny, konopice. (http)
  • Bahner, Ferdinand: Stadt Liebau und seine Geschichte 1260–1946. (Flachsanbau s. 161–165)
  • Baier, Adolf: Haslicht, 1977 (Flachsanbau vor 60–70 Jahren in Haslicht an der Oderquelle. s. 77–80)
  • Hoffmann, Johann: „Gross-Waltersdorf. Aus der Geschichte des Schiefer-dorfes im Odergebirge“, Wolfratshausen, 1965 (s. 212–215)
  • Theimer, Johann: „Heimatbuch für den Bezirk Bärn einschließlich der Nachbargemeinden des Bezirkes.“ Bärn: Emil Hykel, Neudruck, 1979
  • Giernoth, J.W.: Die schöne Heimat der Oder. Gesenke, Odergebirge, Kuhländchen. Mnichov, 1962
  • Kronika p. Ludmily Hrabalové
  • foto: archiv Ludmily Hrabalové, Elle L., autor
Rubrika: Z historie obce |  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (1)

  1. Marek Bohuš (09.08.2012 - 0:05) odpovědět IP: 176.97.246.45

    Článek byl doplněn o cenný snímek (zřejmě bývalé) sušírny u Nepřívazi z třicátých let 20. století J.W. Giernotha. Podle popisku vlevo u sušírny ústí chodník od Hrubé Vody.

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.