Cesta pramicí od Vltavy až na jeviště

Publikováno 11. 02. 2012 v rubrice Kultura, Rozhovory « zpět « úvod

Fotograf Ivan Šimáček (*1943) o sobě během rozhovoru opakovaně prohlásil, že je „strašně ukecanej“ a že tomu tak vždy nebývalo. Za své životní štěstí totiž považuje, že když ve dvaceti čtyřech letech nastupoval na olomouckou scénu jako fotograf, mohl především naslouchat řadě zajímavých lidí kolem divadla.

Pokusili jsme se zaznamenat tok jeho myšlenek a vzpomínek, které se týkaly nejen profesionální dráhy, ale také mnoha osobností, se kterými se setkal, a toho, co za bezmála sedmdesát let života pochopil a naučil se. Nechtěli jsme „umravňovat“ osobitý projev tohoto rodáka z Olomouce, který si za své útočiště zvolil Posluchov.

Pane Šimáčku, jak jste se dostal k fotografování? Měl jste nějaký vzor?

Ivan Šimáček na pramiciPřevážením přes Vltavu. Jako kluk jsem jezdil na prázdniny na Zbraslav, kde jsem měl strýčka a tetu, sestru maminčiny mámy. Strýc měl pramičku na které jsem sedal a chytal ryby, mohlo mi být deset roků. Na druhém břehu byla chatová osada Jarov a ženské odtamtud chodily na Zbraslav na nákup, protože tam žádný obchod nebyl. Musely chodit na okolo přes most, což byly tři kilometry.

Jednou mě nějaká babka požádala, jestli bych ji nepřevezl a pak už jsem převážel často. Dostával jsem za to korunu, dvě. Na konci prázdnin jsem byl najednou bohatý a přemýšlel jsem, co si koupit. Táta hodně fotil, měl Rolleiflex, ale ten mi nepůjčil. Tak jsem si koupil fotoaparát a tím to začalo. Vedle kreslení a malování jsem začal taky fotografovat.

Fotografie Ivan ŠimáčekTomu předcházelo, že jsme ve třetí třídě měli u nás doma slezinu s děckama ze školy a chtěli jsme se vyfotit. Vzal jsem tátovi foťák, film tam byl, a já cvakal a cvakal a nakonec jsem chtěl aparát otevřít, ale nešlo to a násilím jsem poškodil zámek. Film jsem vytáhl a my koukali a divili se, že na něm nic není. Skončilo to hrozně, protože za měsíc otec odjížděl do Řecka a na poslední chvíli se balil a foťák rozbitý!

V Domě dětí Na příkopech jsem si koupil Pionýra, stál nějakých osmdesát korun. Začal jsem s ním fotit děcka ve škole, školní výlety…

Zvětšovák a misky jsme doma měli, přečet’ jsem si o tom knížku (maminka pracovala v knihovně, literaturu mi donesla) a v koupelně jsem máchal fotky.

Takže jsem chtěl být převozníkem a skončil jako fotograf, protože jsem si za své první vydělané peníze pořídil aparát. Dnes se divím, že měli ty lidi ke mně důvěru, Vltava byla rozvodněná, proud silný a já vozil miminka, kočárky…

Kolik vám od té doby prošlo rukama aparátů?

Hodně, musel bych povzpomínat. Pionýr, pak dvouoká zrcadlovka Fokaflex, Směna, pak mi táta začal půjčovat Rolleiflexa, Kiev, Leica, Praktisix, německé Praktica, Pentagon six, Horizont, Minolta a další voloviny.

A nakonec jste přešel na digitální techniku, neodolal jste…

Ano, už to bylo běžné a já pořád fotil analogovým. Taky mě tlačily požadavky: chtěli to barevně, za dvě za tři hodiny. Když na to máte čas, sednete k počítači, je to bezvadný. Když jsem si ho kupoval bylo mi 64.

Ke staré technice se ani příležitostně nevracíte?

Ne, ne. Co jsem měl, zvětšovák atd. jsem rozdal nebo vyházel a mám tu akorát misky. Ale teď mě to kolikrát mrzí. Je to sice bezvadný na tom počítači, jenže když tam člověk strkal ruce a dával dva negativy přes sebe… Na počítači to jde taky, ale tady ho ani nemám, abych si hrál, což je nakonec dobře. To už bych se k ničemu jinýmu nedostal.

Zajímavé je, že dnes, kdy digitálem fotí skoro všichni, se někteří fotografové vracejí ke starým technikám jako je dírková kamera, nebo dokonce daguerrotypie.

Ivan Šimáček ukazuje vlastnoručně vyrobený fotoaparátNěkdo si dělal kamery sám jako Tichý, co ho teď objevili (Miroslav Tichý [1926–2011], amatérský fotograf a malíř – pozn. red.). Taky jsem to tak zkoušel, sestrojil jsem si dvě, sehnal jsem si rolkazety, ze dřeva jsem si udělal tělo. Tady dokonce ještě jednu mám (hledá ve skříni). Hodil se do toho objektiv z Praktisixa, který vykryl rozměr 6 x 9. Do druhýho jsem dával „širokáč“ z Praktiky a to vznikaly kulatý fotky, což bylo bezvadný. Vypadaly jak rybí oko. Tak jsem si hrál.

Tohle je herec Ustinov? (fotografie vystavená v knihovně)

(Peter Ustinov [1921–2004], britský herec, režisér, novinář; dvojnásobný držitel Oscara – pozn. red.). To jsem fotil v atelieru v Olomouci. To bylo krásné setkání, náhoda jak hrom!

Dodělával jsem fotky z představení a uvědomil si, že po činohře bude večer opera, kde hrála moje žena, a já budu doma muset hlídat syna. To bylo v roce 2001. Šel jsem se podívat na vrátnici na “ferman”  a tam stálo: „Večer uzavřené představení Univerzity Palackého Peter Ustinov“. Nemohl jsem tomu věřit, ale na sekretariátu mi řekli, že ho pozval Josef Jařab (anglista, první rektor UP po revoluci – pozn. red.), se kterým se znají, že bude hrát a povídat si se studenty. Nikdo jiný tam prý nesmí! Rychle jsem dodělal fotky a spěchal na představení. V první půli diskutoval anglicky se studenty a druhá půlka bylo divadlo jednoho herce.

Bylo mu už kolem osmdesáti, ale co tam předváděl, bylo neuvěřitelný! Představení skončilo, studenti odešli, já se vracel do ateliéru a za železnejma dveřma na chodbě stál zpocenej, zničenej Ustinov a nikde nikdo. A já mu říkám (anglicky neumím, on rusky ano): „Mr. Ustinov, chočetě kofě?“ On nato: „Da!“ A šli jsme do ateliéru, kde jsem ho fotil. Uviděl tam moje šutry a jeho syn je sochař. Pak taky tátovy obrazy, které se mu líbily, že byly erotický. Jařab mu pak fotky vezl do Švýcarska, kde bydlel, a zpátky mi přivezl tohle věnování.

Divadelní představení Markéta Lazarová (2011) - foto: Ivan ŠimáčekJak se vaše fotografická práce uplatnila? Míval jste také svoje výstavy?

Především ji používalo divadlo pro svou propagaci, pro tisk, vitrinky, herci chtěli fotky… Že jsem obesílal výstavy divadelní fotografie, už byla moje soukromá věc. S profesorem Krejčím (Jaroslav Krejčí [1929–2006], nestor české divadelní fotografie – pozn. red.) jsme se účastnili pravidelně celosvětového trienále v bývalé Jugoslávii v Novem Sadu. Vystavoval jsem taky v Divadle hudby, v galerii Podkova. Celkem jsem nafotil asi 1300 divadelních inscenací, když to všecko spočítám dohromady.

Divadelní fotografie Ivana ŠimáčkaNejvětší a krásný ocenění, kterýho si strašně vážím, se stalo v Uherským Hradišti, kde se taky konaly celostátní festivaly divadelní fotografie. Jiří Glogar v Olomouci inscenoval kus „Mindia“ od Gruzínce Taktakašviliho. Já jsem fotky hodil přes rastr, aby to dostalo šílený zrno, jak starý voprejskaný fresky. Fotil jsem si dokonce starý zdi a negativ jsem dával přes divadelní negativy a ještě jsem to barvil do krvava červeným tónovačem. Tu sérii dvaceti fotek jsem tam poslal.

Byl tam náš ředitel a zrovna v tý době dělal táta pro divadlo v Hradišti scénu a s ředitelem Vítkem na tu výstavu šli. Při procházení výstavou se zastavil u těch fotek a říká: „Ježíši, to je nádherný! Co to je?“ A Vítek mu říká: „To je Mindia u nás, to dělal Ivan.“ (Oldřich Šimáček *1919, malíř a legendární scénograf, činný v Národním divadle v Praze a v Moravském divadle Olomouc, kde je po něm pojmenována umělecká galerie; otec I. Š. – pozn. red.)

Věnoval jste se vedle divadelní i jiným žánrům fotografie jako krajině apod.?

Vytesané kameny na zahradě u Ivana ŠimáčkaDost jsem v tý době maloval a od roku 1982 taky tesal do kamene, takže jsem fotil krajinu jen jako dokumentaci při cestování, ale na výstavy, to ne. Hodně soch jsem sekal v ateliéru, na jednom konci jsem vyvolával filmy a na druhým jsem bušil do šutru.

Hodně času taky zabralo sezení, protože s lidma od divadla jsme tehdy spolu žili a často se scházeli právě u mě v ateliéru nebo v ateliéru Jarky Davídkové u Sarkandrovy kaple.

Ivan Šimáček a Miroslav HorníčekTam vznikla po premiéře pěkná fotografie s Miroslavem Horníčkem, který v Olomouci režíroval svou hru „Můj strýček cowboy“ s Fr. Řehákem. Na stěně visel plakát s Werichovým portrétem a Horníček mě vyzval, abych je s „Janem“ a Řehákem vyfotil. Ráno pak hlásili, že Werich zemřel…Takže to byla poslední fotka Horníčka s Werichem, i když na plakátu.

Kde jste míval ateliér?

Nejkrásnější, nejlepší ateliér jsem měl v Havlíčkově ulici za Drápalem, jak je dneska večerka, celý ten obchod byl můj ateliér. Tam jsem byl skoro dvacet let, od roku 1972 až do r. 1991.

Divadelní fotografie Ivana ŠimáčkaPoslední byl v hodolanském divadle v bývalý šéfovně operetní scény v úplně prázdným divadle: vybydlený hlediště, sklad nábytku; dneska by se to neuživilo.

Chodil jste tam na „Hořící žirafy“ Davida Drábka?

No ježiš! To bylo skvělý. Mám tady náhodou negativy z jednoho představení. (David Drábek *1970, dramatik a režisér; provozoval v Hodolanech alternativní scénu „Hořící dům“, kde inscenoval své hry – pozn. red.)

Po svém otci jste druhá generace, která se ve vašem rodu zabývá profesně uměním. Nebo jich bylo více?

Olejomalba - autor: Ivan ŠimáčekDěda maloval, byl vyučenej malíř pokojů, ale dělal taky obrázky podle pohlednic. Babiččina mladší sestra byla taky u divadla. (Měli o dost staršího bráchu, který se o ně staral, protože rodiče brzo zemřeli. A ten byl přes fotbal dobrej kamarád s Baťou a s Vlastou Burianem; ve Vídni se oženil s českou služtičkou a pak se odstěhovali na Valašsko do Vítové u Fryštáku. Ten strejda Drmla byl kamnář, začal za Baťu hrát fotbal, a když nepřišel na utkání, tak přijelo ze Zlína auto a Baťa ho naháněl po lese, protože strejda byl na houbách.)

Obrazy a plastiky Ivana ŠimáčkaTa sestra se jmenovala Maria Müller, protože ji adoptovali němečtí manželé z Terezína. Stala se z ní slavná zpěvačka, mezzosopranistka. Zpívala pak v Berlíně, Mnichově i v Metropolitní opeře. Taky měla problémy, protože zpívala za Němců. My jsme na ni s tátou přišli dost pozdě, protože se s babičkou nestýkaly, naposledy ve třicátých letech v Terezíně. Našli jsme ji i s fotkou v publikaci „Sto let berlínské opery“ a začali jsme se zajímat o její osudy. Mohla být ročník 1900.

Pěkná příhoda se váže k tátovi, když chodil ještě na měšťanku. Alfons Mucha přijel do Prahy a přišel se podívat do hodiny kreslení, protože byli kamarádi s učitelem Křivánkem. Můj táta líčí, jak něco kreslili, Mucha k němu přišel, pohladil ho po hlavě a řekl: „Chlapče z tebe bude malíř.“

Olejomalba - autor: Ivan ŠimáčekV Šimáčkově ulici v Praze (nazvané ne podle nás, ale podle nakladatele Fr. Šimáčka), kde prarodiče bydleli, měl naproti byt malíř Nechleba (Vratislav Nechleba [1885–1965], známý portrétista, je zachycen mj. ve filmu Smrt krásných srnců – pozn. red.). Táta chodil s jeho synem do školy. Hráli si v ateliéru pod stolem a Nechleba maloval, takže táta to měl od mala odkoukaný, vůni barev… S odstupem času si člověk uvědomí, jak osud člověka je řízenej, jakej je prostor pro variabilitu, máme možnost se rozhodnout pro ty tři cesty. Do Říma stejně dojdeme, ať se dáme jakoukoli z nich. Do určitý míry jsme k něčemu předurčení a je jenom na nás a určitejch okolnostech a naší intuici. Já jsem se nikdy pro nic nerozhodoval programově, vždycky jsem čekal až do poslední chvíle, kdy to člověka dotlačí nějakým směrem.

Loni prvního září jsme měli s tátou společnou výstavu v divadle. On vystavil svoje obrazy, já zase sochy.

Syn Ivan se věnoval herectví a nechal toho. Je to pěkné povolání, ale rachota, nechtěl bych to dělat.

Hrál jste sám někdy divadlo?

Ano. A tak rád bych si ještě zahrál divadlo! Nějakou roličku. Ale problém by bylo dojíždění večer z Posluchova. S režisérem Michalem Tarantem se velmi blížíme v pohledu na svět, takže by v tom nebyl problém.

Vytesané kameny u moře ja motiv pro pozvánku na divadelní představeníIvan Balaďa v Olomouci režíroval Shakespeara – „Marná lásky snaha“, což je hrozně dlouhá hra, trvala tři hodiny. Lámal mě, abych hrál posla smrti na samém konci hry, že to budou čtyři věty. Nakonec mě udolal a já se učil ty věty nazpaměť. Přišly generálky, které já fotil v kostýmu, a jak se blížil konec hry, tak jsem odnesl foťáky na bok a pronesl své věty. Premiéra pak začínala v sedm, můj výstup byl v devět padesát a v devět přišel „pajtlovák“. Byl jsem úplně vedle, ale po dvou rumech, které do mě nalili, jsem to odehrál. Na repríze vše v pořádku. Kdyby moh’ člověk umírat dvakrát, tak napodruhé to bude beze strachu.

Do jaké míry lze vnímat děj hry a zároveň se soustředit na práci fotografa?

Divadelní představení Markéta Lazarová (2011) - foto: Ivan ŠimáčekVýhoda byla ta, že jsem s divadlem žil. Byl jsem tam od rána do večera. Chodil jsem na zkoušky, kde už jsem fotil herce v civilu. Proto jsem už tu věc před samotným fotografováním viděl pětkrát, šestkrát. Znal jsem je nazpaměť, věděl co přijde a utíkal jsem s teleobjektivem na balkon. Hrály se ale tehdá taky věci, které mě nezajímaly.

V divadelním klubu jsme s kamarády kdysi hodnotili představení a nebyli jsme spokojení. Jedna baletka od vedlejšího stolu se otočila a říká: „Pane Šimáček, vy už jste toho viděli moc, vám už se nic nemůže líbit.“ A je to pravda.

Vlevo s fotoaparátem Karel Plíhal - foto: Ivan ŠimáčekInspiroval vás nějaký kolega fotograf?

Ani, ne. (přemýšlí) Jestli mě někdo vzrušoval, tak to byl Koudelka, co dělal pro Krejču v Divadle na Zábradlí. Ten byl vynikající, ten mě asi inspiroval. (Josef Koudelka *1938, světový český fotograf, slavné jsou mj. jeho snímky invaze z roku 1968; Otomar Krejča [1921–2009], herec a režisér, zakladatel slavného Divadla za branou – pozn. red.)

Do té doby se fotilo od portálu – teleobjektivama – a já jsem najednou začal chodit mezi hercema. Ale zvykli si na to. A říkali potom: Tys dneska málo chodil, tobě se to nelíbí? To je to tak blbý? Někdy člověk opravdu lezl hercům až na ksicht. Podle fotek říkali: Šimáčkovi se to nelíbilo a měli pravdu. Jestliže ta hra nebyla pro mne inspirující… Z hovna bič neupleteš.

Bohdana znám taky přes divadelní fotku, ačkoliv on dělá fůru jinejch věcí. Potkávali jsme se na festivalech. Bohdan mě navedl na to, dělat knížky ze zvětšenin tak, že se velké formáty vážou jako knihy. (Bohdan Holomíček *1943, divadelní a dokumentární fotograf, který zachytil prostředí disentu před rokem 1989 – pozn. red.).

Jindřicha Štreita za fotky kdysi zatkli a odsoudili. Máte nějakou podobnou zkušenost? V katalogu k výstavě „Skleník – kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989“ jste zmiňován v souvislosti se samizdatem.

To byly akce mojí první ženy, já jsem se s tím svezl. Měl jsem nějaké věci uskladněné v divadle, to byl rok 1980. StB mě sebrala přímo z jeviště. Dávali Steinbecka, „O myších a lidech“, a já měl okolo sebe ležet jako obvykle víc foťáků. Volá na mě inspicientka – a v portálu dva chlapi v kožeňácích. Domovní prohlídka, výslech. Bylo to kvůli knězi Františku Liznovi, který se vrátil z kriminálu, nedal jim pokoj a zas ho soudili. My jsme na soudě demonstrativně protestovali a po pár dnech nás všechny brali.

Ivan Šimáček v Bulharsku na plážiV divadle byl udavač, protože šli hned najisto tam, kde byly u mě písemnosti uložené. Táňa Lazorčáková (divadelní historička na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií UP – pozn. red.) sbírala materiály a žádala ode mě souhlas k bádání v archivu v Hradci. Ten jsem jí dal, ale chtěl jsem kopii, protože jsem byl zvědavej, co si o sobě přečtu. Bylo toho na půl stránky… zklamání: „Šimáček: protistátní živel, doporučujeme zabavit pas, hodlá emigrovat, nehodí se ani k verbovce“ (získání pro spolupráci s StB – pozn. red.).

A uvažoval jste někdy o emigraci?

Ivan Šimáček mezi svými fotografiemiMoje rozhodování v roce 1968 bylo veliký. To je krásná story! Potkali jsme se s kamarádem Mílou na Žďákovským mostě a s nějakým Krajcem, což byl synek z bohaté rodiny z Teplic v Čechách. Jeho táta měl fabriku na niklování, zinkování, chromování… Udělal si československý patent na pokovení železa zinkem a my jsme roku 1967 založili družstvo pod hlavičkou fotbalistů Slavie Praha. Sehnali jsme úžasný kšeft – Žďákovský most, kterej jsme metalizovali zinkem. Viseli jsme na lanech s pistolema a pískovali, zinkovali jsme tu konstrukci. V době, kdy měsíční plat byl 1.800,- korun, my vydělávali jedenáct tisíc!

Na jaře 1968 bylo v Praze u Hybernů sympozium o ochraně materiálů, my se tam šli podívat jako parta a seznámili jsme se se zástupcem americké firmy „Metalex“ s pobočkou v Británii. Z naší práce byl úplně ohromenej (já jsem ji taky dokumentoval na fotkách) a hned po dokončení nás chtěl angažovat, že budem metalizovat Duhovej most nad Niagarou. Pozval nás do Anglie na stáž a zaučení a do toho přišel ten Srpen, který nás zastihl nepřipravený. Míla ale okamžitě začal korespondovat a domluvil, že v říjnu tam můžem začít pracovat (v exilu se z něj stal nakonec majitel továrničky na pokovení lodních cisteren). Aby to nebylo nápadný, tak jsme každej odjeli do jiný země. Já chtěl poznat Francii a tam jsem pochopil tu jazykovou bariéru, že bych fotku nemoh’ dělat. Zároveň jsem měl nabídku místa fotografa v Olomouci. A já se měl rozhodovat!

Fotil jste taky na vojně? Mohl jste?

Vytesané kameny - autor: Ivan Šimáček

Měl jsem za povinnost! Komůrka krásná! Zašívárna u chemicko–radiačního průzkumu, vojnu jsem měl nádhernou! Trpěl jsem, protože jsem byl čerstvě ženatej, za pár měsíců v roce 1964 se mně narodil Ivan. Hned jak jsem nastoupil, tak prý: „Šimáček – fotograf!“ Někdo z důstojníků mě tam znal, nevím odkud. Šel jeden s takovou velkou sekerou po nádvoří a říká: „K…., Šimáčku! Co ty tady děláš?“

Ale fotky z vojny nemám, spoustu věcí jsem vyházel, mám v tom hroznej bordel. Negativy mám v garáži, divadelní fotky zůstaly v divadle, ty jsem vůbec netahal. Mám tu ale svou divadelní fotku, jak sedím na pramičce, která stojí na praktikáblech nad orchestřištěm. Hrálo to ve „Stříbrném větru“. Ačkoliv měl jsem svázanou knihu divadelních fotek, ale v hnutí mysli jsem ji věnoval univerzitě. Hodně jsem toho rozdal.

Na „Výstavě pro nezaujaté oči“ v Mariánském Údolí jste se loni prezentoval ne fotkami, ale malbou a plastikou.

Ivan Šimáček - Výstava pro nezaujaté oči v Mar. ÚdolíK tomu jsem se dostal v Bulharsku, kam jezdilo hodně lidí z divadla. Měli jsme na pobřeží nedaleko Sozopolu tábor a trávili tam celé léto. Přijel třeba Ivan Balaďa, který chystal pro divadlo „Médeu“, a říkal: „Nafotíme katalog na Médeu na těch skalách u moře.“ Hrdinku představovala Miňa Hradská.

Točili jsme tam animované filmy s kameny, které běhaly, pak se změnily v muže a ženu. Začnou hořet, zmizej a stojí tam nahej chlap a nahá ženská a odkráčej spolu do moře, potopí se a zmizej v něm.

Když jsme jednou už odjížděli, všim’ jsem si menšího balvanu na pobřeží a přivezl si ho domů. Od té doby jsem dělal sochy. Některé jsem si přivez’, jiné tam zůstaly.

Olej s uhlemJako kluk jsem chodil s Ivanem Theimerem do výtvarky ke Stiborovi do armádního domu (Miloslav Stibor [1927–2011], fotograf a pedagog – pozn. red.). Protože já jsem původně chtěl malovat. Oslovili mě Gaugin a van Gogh, impresionismus a Stibor na „Lidušce“ v Olomouci neučil fotografii, ale normální výtvarku. To bylo na konci padesátých let. Dělal jsem pak zkoušky nejdřív na Umprum, ale nevzali mě, a tak jsem šel na fotku a plánoval taky kameru. Jenže jsem se ve dvaceti oženil…

S Theimerem jsme se pak viděli až po revoluci, když dělal v Olomouci Arionovu kašnu.

Na vernisáži „nezaujatých očí“ jste mluvil o vašich filmech.

V roce 1981 jsme natočili film na Podlesí, kde jsme měli divadelní chalupu, s RNDr. Leošem Burešem, který dělal botanický výzkum Velké kotliny v Jeseníkách a zároveň správce naší divadelní chaty. Jezdil na saních tažených koněm a já jsem věděl, že to je motiv pro film. Začal jsem vymýšlet scénář, koupil jsem kameru a natočili jsme film „Návraty“ o pouti člověka.

Leoš, v husarské uniformě z divadla, táhne batoh se spoustou věcí, boří se, led se pod ním prolomí, on vyndává a odhazuje věci, až mu tam zbude jen malá skříněčka, o které nevíme, co v ní je. Nakonec umírá tak, že je vybělený na sněhové pláni (točil jsem to ze žebříku), ozvou se rolničky, zpoza kopce vyjedou sáně, on nejdřív volá o pomoc a pak vidí, že to není záchrana, že na něj najíždějí, najednou je ale sám ve smokingu na kozlíku a vzápětí leží smoking ve sněhu už bez těla.

Film Návraty:

Krátký film Návraty (1981) o pouti člověka životem. Námět a kamera: Ivan Šimáček, hraje Leoš Bureš.

Když jsem to promítal Janu Kačerovi, který u nás režíroval, tak říkal: „Já ti to namluvím a vymyslím k tomu i text.“ (Je u toho jen hudba).

Jednou v divadle zaskakoval zvukař na vrátnici jako noční vrátný. Zazvoní telefon a ozve se Miloš Forman, že shání paní Novobilskou, že bude točit film a chtěl by ji obsadit do role staré císařovny v Amadeovi (objevil ji v databázi herců v Praze). Jestli by přijela, aby proběhly kamerové zkoušky. Nakonec trval telefonát o Americe a všem možným dvě hodiny. Jenže paní Novobilská to odmítla, že tady má kočky a maminku, takže se nemůže nikam přemísťovat. Snad ještě žije ve Starém městě u Bruntálu.

Není asi náhoda, že jste se rozhodl usadit tady v Posluchově.

Obrazy s motivem Posluchova - autor: Ivan ŠimáčekKdyž se podíváš naproti na tu louku, to je Kamil Lhoták. Tam ta bouda, ty koně, to šprlení při pohledu od silnice zespoda to je lhotákovskej obrázek, jak má ty letiště s barelama, vlaječkama atd. Za normálního osvětlení to není nic, ale jenom začne zapadat slunce, přijdou tmavý mraky a udělá se tam průrva, najednou krajina ožije, začne vyzařovat, co v ní je zakletý, v hlíně, to všecko mluví.

Posledních dvacet let hodně cestuju. Zamiloval jsem se do Říma a Istanbulu (proto čtu celého Orhana Pamuka). Z každý dlaždičky tam na tebe něco mluví a to se děje i tady. Všechno se zaznamenává jako vrypy a gramofonové desce, a když je člověk citlivej a snaží se to vnímat, tak to vnímá a uslyší. Kolik hlasů je teď kolem nás? To jsou tisíce nebo miliony hlasů lidí, který volaj’, a kdybych měl jejich číslo, tak je uslyším. Starý hrady, kostely, ulice, dláždění, to všechno má v sobě zaznamenanej ten čas, kdy to všechno vzniklo, a je jen na nás jestli to budeme vnímat, nebo nebudeme vnímat.

Na týhle planetě jsme všichni, živí nebo mrtví. Pro mě dědeček nebo babička nikdy neumřeli, protože i dřív jsem je třeba taky rok neviděl. Pro mě jsou furt v tý Praze. Neil Armstrong řekl, že na poloviční vzdálenosti Země a Měsíce se maže, kdo je živý a kdo mrtvý. Jsme tam všeci, ať živí nebo mrtví.

Ivan Šimáček (vpravo) ukazuje Marku Bohušovi svou sbírku fotografiíPíšu teď svoje vzpomínky na základě toho tureckého autora Pamuka. Mám krásně barevný, širokoúhlý sny, mystický, katastrofický: Morava celá pod vodou od Drahanský vysočiny a my stojíme u kostela a okolo plavou prkna a dveře, ve vichřici jsme běželi alejí na Kopeček (zažil jsem jednou doznívající uragán, kdy lítají střechy).

S odstupem už dnes nevím, co jsem zažil a co byl sen.

  • Za rozhovor poděkovali Marek Bohuš a Petr Plíska.
  • V Posluchově, 27. ledna 2012

Příloha: Rozhovor s Ivanem Šimáčkem v Českém rozhlase Olomouc

Zdroj: Český rozhlas Olomouc, pořad Taneční pro pokročilé (28. 3. 2012)

Rubrika: Kultura, Rozhovory | Téma:  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (1)

  1. Helena Ester (11.03.2012 - 23:40) odpovědět IP: 78.102.39.100

    Ivan Šimáček je mimořádná osobnost. Už pár desetiletí ho pozoruju a vždycky mám ze setkání s ním radost a to i přes to, že naše témata nejsou vždy radostná.
    KONEČNĚ s ním někdo udělal parádní rozhovor, který si určitě uložím a ještě znova přečtu.
    Díky. Helen Ester Sedláčková

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.