Divadlo, zvané také ochotnické, podle ochoty čili chutě, tzn. divadlo dělané s chutí a láskou (amatér znamená milovník) mělo v Hlubočkách tradici, jejíž kořeny lze sledovat již před válkou. Nositelé té tradice, která patrně vycházela také z folklorních taškařic a spektáklů, ji předávali dalším pokolením.
Jedním z aktivních hlubočských ochotníků byl i pozdější předseda MNV (dnes bychom řekli starosta, pozn. red.) pan Iljič Simper. Z jeho vzpomínek jsme připravili toto vyprávění.
Poválečné začátky
Po svém návratu z východní fronty a nástupu do zaměstnání v Moravii jsem začal ve volných chvílích rozvíjet svou zálibu v ochotnickém divadle. Odbory v závodě vytvářely pro tuto činnost podmínky. Jako první jsem absolvoval roli hraběte ve hře „Sirotkovy sny“ v roce 1946. Netrvalo dlouho a stejný režisér (p. Vybíral st.) mě obsadil do další role zamilovaného mládence ve hře „Muzikant z české vesnice“.
Souběžně se začala také rozvíjet činnost estrádního charakteru, při níž pak působila i převážná část členů divadelního souboru. K těmto aktivitám přicházeli postupně další noví členové, často velmi dobrých divadelních kvalit, což umožnilo nastudování i velmi náročných divadelních her, zpěvoher, estrádní pořady nevyjímaje. Úroveň představení byla skutečně na potřebné výši a mnohé hry byly třeba čtyřikrát naprosto vyprodány a opakovány.
Hned v úvodu je třeba poznamenat, že jsme pro svou činnost neměli žádný kulturní dům a všemu sloužila jen závodní jídelna Moravie s malým jevištěm, které tam zůstalo po Němcích. To vyžadovalo velkou obětavost a nadšení účinkujících, protože jsme před každým představením museli z místnosti vyklidit jídelní stoly a uspořádat řady židlí pro diváky. Po představení jsme vše uvedli do původního stavu, aby zaměstnanci druhý den ráno měli kde posnídat. Pozdější přístavba vedlejšího společenského sálu sice vytvořila lepší podmínky pro pořádání plesů a různých shromáždění, pro divadelní a estrádní dění se však nic nezměnilo a naše obtížné podmínky přetrvávaly.
Konec divadla
Přes veškeré úsilí se závodní klub zlepšení nedočkal ani v nejbližších letech, až došlo z výrobních důvodů v závodě k zániku jeviště a tím i k ukončení činnosti divadelního a estrádního souboru. Jeho znovuoživení nenastalo ani se zahájením výstavby kulturního domu mimo prostory závodu. Tvůrčí členové obou souborů se proto rozešli se svou zálibou do okolních obcí a města Olomouce, neboť i vedení závodního klubu se dostalo do rukou formálních funkcionářů. Hřebík do rakve kultury v obou závodech Moravie a v obci pak zatloukla Sametová revoluce roku 1989, jejíž mluvčí z OF označili dění v zájmových seskupeních ZK ROH (Závodní klub Revolučního odborového hnutí, pozn. red.) nesmyslně jako komunistické působení.
Náš repertoár
V dobách vzestupu přicházelo do souboru tolik zájemců, že zaměstnat je, znamenalo nacvičovat tři divadelní hry současně. Výběr náročných her si někdy vyžádal i hostování profesionálního herce nebo režiséra z olomouckého divadla Oldřicha Stibora, s nimiž se spolupracovalo velmi dobře. Z nejúspěšnějších her, v nichž jsem účinkoval uvádím:
- „Paní Mariánka, matka pluku“ (1953, hráno desetkrát, vždy vyprodáno). Hrál jsem roli šikovatele Sekáčka s p. Stašovou v hlavní roli.
- Zpěvohra Podskalák od Karla Hašlera. Vystupoval jsem jako první milovník v roli Václava. Úspěšnost uvedení v roce 1954 byla stejná jako u první hry.
- „Mordová rokle“ (v roli partyzána) byla pozitivně ovlivněna poradenskou patronátní spoluprací olomoucké herečky Slávky Budínové.
- „M. D. Rettigová“ byla sehrána roku 1955; v ní mi svěřena role Dr. Güllicha.
- „Ženský zákon“ znamenal pro mě úlohu Jana.
- „Naši furianti“ mi přinesli roli vysloužilého vojáka, který se uchází o místo ponocného.
- Čechovův „Medvěd“ byl velmi náročnou jednoaktovkou pro dva, která vyžadovala mimořádně dokonalou souhru. Partnerkou mi byla slečna Hudečková.
- „Lucerna“ Aloise Jiráska byla uvedena u příležitosti otevření letního přírodního divadla v Mariánském Údolí. Vystupoval jsem v roli mlynáře.
- Čapkova „Matka“ byla v hlavní roli obsazena pohostinsky profesionální herečkou Annou Pekárkovou z olomouckého divadla. Hrál jsem roli syna Kornela.
- V polské hře „Svátek pana ředitele“ v režii p. Hühnela jsem ztvárnil hlavní roli pohostinsky se souborem ve Velké Bystřici.
Rovněž pohostinsky v Bystřici jsem sehrál roli panoše v pohádce „Princezna Zlatovláska“ s p. Mojmírem Hořínkem. Mimo uvedené hry jsem často a bez přípravy suploval za některé nečekaně nepřítomné herce.
Určitou dobu jsem se pokoušel o psaní vlastních divadelních her. Na našem jevišti se objevila má první hra, pohádka „Zlý Sahur“. Druhou jsem psal na objednávku vojenského souboru z Olomouce na základě vyprávění slovenského vojáka z východu. Jmenovala se „Živý mezi mrtvými“ a olomoučtí vojáci ji sehráli v ústředním soutěžním kole vojenských souborů.
Mnoho času jsem věnoval programům pro děti. Náročné bylo konferenční uspořádání dětských karnevalů, předvánočních a velikonočních pořadů, různých soutěží atd.
Moje estrádní vystupování bylo z pohledu amatéra velmi bohaté a vyvíjelo se souběžně s náročnou činností v divadelním souboru. V estrádách jsem vystupoval v celé řadě různých rolí ať už jako konferenciér pořadů, nebo sólista ve scénkách, zpěvák či lidový vypravěč. Dva týdny jsem na Máchově jezeře vystupoval dokonce jako kouzelník. Musel jsem zastoupit kouzelníka Jedličku, který náhle onemocněl a do své role mě za čtrnáct dnů zasvětil.
Estrády
Estrády jsem vymýšlel (scény, jednoaktovky) a pak v nich jako herec i účinkoval. V převážné většině vystoupení s námi účinkoval i taneční orchestr Slávka Zapletala a jeho hudební sólisté. Pořady jsme také přizpůsobovali různým tématům (např. proti požárům – „Hasíme smíchem“), a také bývaly kriticky zaměřené na nedostatky v místě vystupování („Harmonium“, „Muška 14“, atd.). Evidenci o jednotlivých vystoupeních jsem si nevedl, bylo jich ale určitě přes sto. Z nejvýznamnějších vybírám:
Nepřetržitých dvacet let pořádání silvestrovských celovečerních pořadů v Mariánském Údolí.
Při předávání státních vyznamenání Moravii ve formě Rudých praporů ministerstva, nebo vlády (bylo jich celkem 32) jsme každý druhý čtvrtletní program zajišťovali vlastními silami. Vystoupení byla často kritická, přímá a adresná. Vyslechli si je mnohdy i vysocí státní a političtí funkcionáři okresu, kraje, ministerstva, vlády nebo ústředních orgánů ROH. První čtyři řady diváků při Rudých praporech byly obsazeny vždy především uvedenými funkcionáři, mezi nimiž a herci někdy vznikaly i závažné dohry po představení. Chvályhodné bylo, že podnikový ředitel stál přitom vždy osobně na naší straně, protože naše kritika byla opodstatněná.
Časté byly výjezdy estrádního souboru do různých míst kraje nebo i republiky. Byli jsme zváni k programovým vystoupením při různých oslavách v obcích a městech (zahájení lázeňské sezony v Teplicích n.B., dva týdny hraní v rekreačních střediscích u Máchova jezera, vystoupení v Trnavě a Hlohovci na Slovensku).
Vrcholem ochotničení bylo asi uspořádání mezicechových večerů s tancem. Soutěžilo celkem šest estrádních cechových souborů (slévárna, lisovna se smaltovnou, spotřební zboží, letecká výroba, údržba a nástrojárna). Každý soubor připravil hodinový program a během jednoho večera se předvedly vždy dva. Taneční zábavu následně obstaral orchestr Slávka Zapletala. Diváci z vystupujících provozů zcela zaplnili sál a v průběhu vystoupení podporovali (zejména své) účinkující. Útlum estrád přišel později s útlumem divadla.
Podle vzpomínek Iljiče Simpera upravil Marek Bohuš
Foto: archiv Jarmily Možíšové
