„Nejsem žádná konzerva“ (interview s Pavlem Horníkem, operním světoběžníkem)

Publikováno 16. 07. 2012 v rubrice Kultura, Rozhovory « zpět « úvod

Na počátku 20. stol. se Hlubočky staly na několik sezon letoviskem slavného českého malíře a ilustrátora Adolfa Kašpara a jeho pozdější ženy Jitky Řepkové. Byli zde hosty u Kašparova bratra Aloise, učitele na německé škole ve Vsi, u kterého Adolf nabíral nové síly pro svou práci v Praze, ale ani přitom nepřestával tvořit.

Svědčí o tom řada kreseb a maleb z Hluboček a okolí (Nepřívazy, Jestřabí, Svatý Kopeček) z let 1903 až 1911, které lze spatřit v Památníku Adolfa Kašpara v Lošticích a v monografii o Adolfu Kašparovi od Josefa Václava Scheybala. Roku 1908 se v Hlubočkách narodila dcera Jitka Kašparová, což rodinu vedlo k hledání vhodnějšího a pohodlnějšího sídla, kterým se na doporučení malíře Stanislava Lolka staly Loštice, kde rodina nechala postavit nový dům.

Fotograf Pavel Horník (*1941), vnuk malíře Adolfa Kašpara, nás přijal ve svém pražském domě, jen pár kroků od Písecké brány, známé z Malostranských povídek, na dohled od Letohrádku královny Anny a Hradčan. Svého dědečka osobně nepoznal. Minuli se o sedm let a zná jej proto jen zprostředkovaně přes babičku, matku a z knihy J. Scheybala.

Fotograf Pavel Horník - vnuk malíře Adolfa KašparaPane Horníku, zajíždíte stejně jako Adolf Kašpar na Moravu?

Do Loštic jezdím každý rok, protože tam pořádají pravidelně výstavy. Teď mám nachystanou kolekci asi 60 kreseb starých pražských motivů. Jsou to mnohdy věci, které už vůbec neexistují, byly zbořeny apod. Jsou v tom skici a je to velmi zajímavé.

Fantastická věc byla, že se v Lošticích památník Adolfa Kašpara prosadil. Dům s pozemkem byly ve stavu totální likvidace, protože to patřilo podniku OP Prostějov. Ti by to byli zbořili. Když už nejezdil na léto do Hluboček, vyhlédli si pozemek v Lošticích. Babička tam pak koupila sad, který byl hodně dlouhý. Byla v něm besídka, máma na to moc ráda vzpomínala.

Malíř a ilustrátor Adolf KašparAtmosféra domu je fantastická. Proto jsme tam jako rodina věnovali spoustu věcí (nábytek, zařízení ateliéru, loutkové divadlo, se kterým jsme si hráli – to jsme jako děcka obrečeli, pak jsem koupil jiné divadlo, aby se mohlo hrát). Ten památníček už tu teď bude navždy.

Vy jste kunsthistorik?

Ne, germanista a geograf vzděláním.

No němčina! To jsem vám psal, že jsem šílenec na operu, jezdím za ní do světa, ve Vídni jsem 15krát do roka. Na německou kulturu jsem zatížený. Pořád jezdíme do divadla do Drážďan.

Věnuji se divadlům, jednak jejich architektuře, jednak samotným inscenacím, které si také fotograficky dokumentuji, dělám o tom různé seriály apod. Chtěl bych o tom jednou vydat knížku, takže je projíždím všechna.

Pouť na Svatém Kopečku (1909) -autor: Adolf KašparTeď jsem dělal seriál zámecká divadla v Evropě, což je velmi zajímavá tématika. Není jich až tak moc, my máme Litomyšl, Český Krumlov, Mnichovo Hradiště, Kačinu a to je vše. Nejvíc těchto divadel má ale Německo, relativně málo Francie, v Rakousku je divadlo v Schönbrunu a pak ve Weitře u česko-moravských hranic. V Německu bylo nejvíc knížectví a vévodství a každý si chtěl postavit divadlo, takže mají všude „Hoftheater“ (dvorní divadlo, pozn. red.). Hlavně ale se o to dědictví starají! Ludwigsburg u Stuttgartu, nádherné divadlo! Během let se mi podařilo to projezdit, nafotit si to. Taky sbírám divadelní pohlednice.

Ty máte v časopise Harmonie jako obrazovou přílohu, že?

To je ale jen malý seriál. Teď dělám cyklus o helmerovských divadlech („Architekti iluzí“, ateliér Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, pozn. red.), což je velký seriál pro Hudební rozhledy, a tam budou všechna. Loni se mi podařilo spatřit to úplně poslední. Byli jsme se synem na Ukrajině a největší, nejnádhernější stojí v Oděse. Je hezčí, než státní opera v Praze. Další je pak v Černovici v Bukovině, odkud jsme přejeli do Rumunska do Jassy, a kromě toho mají ještě tři divadla od Helmera, další jsou v Maďarsku, v bývalé Jugoslávii (Záhřeb, Varaždín, Rijeka), v Rakousku (Klagenfurt, Baden bei Wien, ve Vídni jsou snad tři: Volkstheater, Ronacker, Raimundtheater), dále mají koncertní sály: Konzerthaus ve Vídni, Tonhalle v Curychu, Ravensburg, Wiesbaden, Aušpurk, Komische Oper. Celkem je jich 45.

Mlýn v Jestřabí - autor: Adolf KašparU nás jich máme pět: Státní opera, Liberec, Karlovy vary, Mladá Boleslav a v Jablonci je stejné divadlo jako v Giessenu. Někdy už to jenom trochu obměňovali, změnili schodiště… Byla to architektura 70. a 80. let až k moderní secesi let desátých 20. století. Tu architekturu já miluji, a když tam člověk může vidět i nějaké představení, to jsem moc rád.

V divadle se spojuje mnoho druhů umění: činohra – to je literární tvar, opera zase hudební tvar, architektura, výzdoba divadel, fresky, ornamenty je malířství, sochařina a všechno to spolu souvisí.

Gesamtkunstwerk

Ano, proto já tak miluju Wágnera. Jezdím každý rok do Bayreuthu. Babička byla jeho velká milovnice, dokonce chodila na konzervatoř k Antonínu Dvořákovi a dědeček taky miloval muziku; když chodil v Olomouci na učitelák, tak byl pořád v divadle. Měl moc rád „Prodanku“, což já taky, a proto za ní jezdím do ciziny. Mám zdokumentováno 30 uvedení v Rakousku, Německu a jiných zemích.

Kniha Josefa Scheybala o Adolfu KašparoviBabička rozená Řepková?

Ano, a jedna příbuzná z té rodiny, taky Řepková byla velmi známá klavíristka. Další hrál v Českém kvartetu – Otto Berger je taky z rodiny. Muzika v rodině prostě byla! Babička milovala Wagnera strašným způsobem a v Scheybalovi je o tom vsuvka v přílohách a citacích, že jedna z rodiny Prombergrů, našich příbuzných, byla manželkou ředitele Stavovského divadla Rudolfa Wiersinga (byla i zpěvačkou, zpívala ve Wagnerových operách, například Elsu v Lohengrinovi, za kterou od něj dostala krásný pohár se dvěma labutěma). Wiersing byl zároveň ředitelem divadla ve Vratislavi, což je dnes Polsko, ale přetrvalo to a často tam jezdím. To všechno se v rodině tradovalo.

Já sám jsem na Wagnera chodil od 12 let a přitom jsem to chápal a měl rád. Letos bude v Praze mezinárodní setkání společnosti Richarda Wagnera, spojené s představením Parsifala v Národním divadle. Já ale nejsem jako většina kolegů echt Wagnerián. Když řeknu, že jsem byl na Donizettim, reagují: „Na takovou sračku bych vůbec nešel!“ Přece ale nebudu číst pořád jen jednoho autora!

Kopeček od Jestřabí - autor: Adolf KašparTakže na gymplu jsem trávil každý večer v divadle taky na činohře, na což teď už nemám tolik času. Trávím hodiny úpravou fotek na počítači, při těch možnostech, které máte ve Photoshopu. Dlouho jsem se bránil digitalizaci, ale řeknu vám, že jsem tomu propad. Je to pohodlíčko. Ve srovnání s analogem, kdy jsem fotil koncert, pak v noci domů, ráno vyvolat film, počkat si na náhledy… Kdepak! Udělám si všechno podle sebe, ale hlavně mám jistotu, že to sám dotáhnu k nejlepšímu výsledku.

Využíval jste dřív služeb laboratoře?

Ne, všechno jsem si dělal sám přímo tady v baráku, kde jsem měl velkou laboratoř. Začínal jsem brzo i s barevnou fotkou, když to bylo v počátcích. Byl jsem navyklý si dělat všechno sám a nevadilo mi to. Pouštěl jsem si muziku, opery a šlo to. Měl jsem velkou výhodu, že jsem fotografoval kulturní tématiku, tzn. divadlo, koncerty, malířství, osobnosti okolo umění. Samozřejmě, že jsem dělal i průmyslovou fotografii – technika mě taky baví a hrozně! Snažil jsem se v technické fotografii hledat výtvarno. Nadávali mi, když jsem byl ve fabrice a uviděl jsem nějakou pec, jak z ní šlehají plameny. Všeho jsem nechal a fotil si to jakoby pro sebe. Pak ale byli rádi, když jsem takovou fotku použil na titulní stránku, na přebal, na podklad plamene se výtvarně zajímavě vložilo písmo.

Dříve se nedalo spoléhat na to, že se výsledek dorazí v počítači, vše muselo být dotažené, všechno muselo sedět, nasvícení atd. Když jsem fotil nějaký operní dům a stál tam autobus, tak jsem musel počkat, až odjede. Dneska se to vymázne a je to vyřízené. A to v člověku zůstalo z dřívějších dob, což mi připomíná jak pečlivý byl dědeček, který si dělal skici. Odjel na měsíc někam do vesničky a teprve po návratu to dával dohromady. Dnes by se podíval do počítače a udělal by to podle toho, nikam by nejezdil. Ta sebekázeň u něj byla úžasná. Strašně mi vadilo, že nepracoval pro divadlo. Bylo to způsobeno tím, že měl velkou pokoru před dílem.

Karel Hillar, šéf činohry Národního divadla, ho chtěl získat pro spolupráci, jsou o tom dochovány dopisy: „Vážený mistře, chtěl bych, abyste udělal Jiráskovu Lucernu, výpravu k divadelnímu představení.“ Dědeček odepsal, že se na to necítí, že kolegové jsou lepší. Dneska by někdo řekl, že udělá ne jednu, ale všechna představení za týden!

Jitka Kašparová v Hlubočku - autor Adolf Kašpar

Dalo by se říct, že byl workoholik?

Ano, ale byl, protože musel. Dostal se do určitého soukolí: protože když srovnáte jeho volnou tvorbu z mladých let, vzniklou pod dojmem pobytu v Paříži, Mnichově nebo Itálii, tak vidíte deset různých technik. Je to pokaždé jiné. Ale tím jak si udělal jméno, tak to po něm všichni chtěli a on jim to nemohl odmítnout, protože to byli věhlasní lidé. Nemohl říct Raisovi, že to nebude dělat, takže dělal a dělal.

To znamená, že úspěch určuje styl a tempo.

Samozřejmě, když mu Jirásek řekl: „Tak jsem dopsal román, víš, a počítám s tebou, že mi k tomu uděláš obrázky,“ co měl dělat? Proto padla volná tvorba a maloval jenom maminku a babičku, které s ním chodily a které jsou na každém obrázku jednou v Lošticích, jindy na Slovensku nebo v Hlubočkách apod. Lidi si myslí, že byl konzervativní, ale nebyl. Jen se dostal do soukolí.

Ilustrace Adolfa Kašpara ke knize Babička od Boženy NěmcovéVlastně to celé pokračuje. Starám se o jeho odkaz. Tady mám katalogy výstav. Mají zájem menší města jako např. Karlovy Vary nebo loni Lomnice nad Popelkou a všichni by chtěli Babičku, kterou má ale Památník národního písemnictví, takže je trochu problém s půjčováním. Když ještě existovala farmaceutická firma Zentiva, tak jsem udělal výstavu jen z našich rodinných věcí. Bylo toho 80 nebo 90 prací. Snažím se, protože je to taková trochu zapomenutá věc.

A jak vy jste vlastně přišel k mému dědečkovi?

Pohlednice: V Hlubočku - autor Adolf KašparPořadí bylo následující: nejdříve pohlednice s reprodukcí Adolfa Kašpara s názvem „V Hlubočku“. Lámal jsem si hlavu, co tady dělal a jestli neexistuje více jeho děl od nás. Pak vysílali na Vltavě pořad olomouckého studia Českého rozhlasu o tom, že Kašpar jezdíval do Hluboček na letní byt. Vydal jsem se proto do Památníku v Lošticích, kde jsem nalezl už originály z Hluboček. Od průvodkyně jsem se dozvěděl o vás a nakonec si půjčil monografii od Scheybala, kde je vysvětleno, že do Hluboček jezdil za bratrem Aloisem. Víte něco bližšího o Aloisovi, jestli zůstal v Hlubočkách, nebo šel na jinou školu?Motiv z Hlubočku - autor: Adolf Kašpar

Nikam jinam nešel, zůstal v Hlubočkách, kde umřel. Je ovšem problém, že se o Aloisovi už nic nedovím, protože maminka nežije a já jsem neudělal to, abych si věci zapsal nebo natočil. Taková archivace je moc důležitá.

Celé je to umocněno téměř kompletní výměnou obyvatelstva po válce, takže to je pro Hlubočky dnes objevná věc.

Přesně tak. V Lošticích se to ví a jsou na to patřičně hrdí, protože tam bydlel tolik let. V Šumperku a Mohelnici byly výstavy ještě za hlubokého komunismu. Totiž to jeho dílo bylo populární za Nejedlého. Nejedlý miloval Jiráska, takže se to vydávalo „vostošest“.

Pamětní deska Adolfa Kašpara v Praze na KampěNa Rusavě točil režisér Václav Filip pásmo dokumentárních filmů, které se jmenovalo „Potomci slavných“. Dílů bylo asi 30 a týkalo se to skladatelů, malířů, básníků, herců. Jeden byl o dědečkovi a ten se točil v Lošticích, v Olomouci, na Rusavě, všude. Musí to být v archivu, dokonce to pak vyšlo i knižně. Taky jsme točili u Karlova mostu, jak stojí Bruncvík. Je tam na domě dědečkova pamětní deska, protože v něm dlouho bydleli.

V Hlubočkách jste byl?

Manželé KašparoviJednou ano, ale vůbec už si na to nepamatuju. Musím tam zajet – vždyť z Loštic je to kousek. Chtěl bych si to nafotit, aby mi někdo řekl, který to je dům.

Do Olomouce jsem se loni chystal, když tam dávali Prodanku na náměstí. Říkal mi to režisér Tarant, abych přijel, že ji pořád honím v cizině, a teď ji dávají u nás. Nejčastěji se opravdu uvádí v německých zemích. To je jejich národní opera! Je to mnohdy srandovní slyšet v německém podání. Jednou to dávali v Gars am Kamp v Rakousku na hradní zřícenině, a to tak, že dialogy byly v němčině a zpěv v češtině.

O Michalu Tarantovi byla řeč také nedávno při interview Zpravodaje s fotografem Ivanem Šimáčkem.

Scénograf Šimáček, toho znám! Dvacet let jsem fotil externě pro Národní divadlo, protože mi jednou volali – to byl rok 1975 –, že prý Slovenské národné divadlo si nechává každou inscenaci fotit barevně a oni by chtěli taky. „Jak to, že to mají Slováci, a my ne!“ Scénograf, legendární pan profesor Svoboda, si prý vybral za fotografy mě a Miloně Novotného. Já souhlasil, Novotný ne, protože požadovali velké barevné fotografie, na což bylo potřeba větší nebo střední formát, a on se zaměřoval na menší.

A Michal Tarant ještě studoval a dělal asistenta režie v Národním, kde organizoval to fotografování. Tehdy se pro inscenace dělaly dokonce fotografické zkoušky, jako by se točil film! Já si mohl nechat něco i dosvítit, protože filmy byly málo citlivé, nebylo to jednoduché.

Poslední lokalita: Scheybal píše, že Kašpar navštívil Morávku v Beskydech.

Pamětní deska Adolfa Kašpara v LošticíchTam babička pak bydlela! Když dědeček v roce 1934 zemřel, měli Rusavu. V Praze už vůbec nebyli, babička to prodala, a aby byli z něčeho živi, tak se řeklo, že postaví penzion na Starých Hamrech. Návrhy dělal táta, který byl sice inženýr strojař, ale odkoukal švýcarský styl. Byl to penzion asi o 20 pokojích, kde měla babička svůj byt, a my tam jezdili na léto. Bydleli jsme ve Frýdku, do Prahy jsme se přestěhovali až v roce 1945. Já jsem jako dítě vyrůstal od roku 1941 do roku 1945 ve Frýdku na Hlavní. Pamatuji si, jak jsme utíkali do sklepa, když byly nálety na Ostravu. Na Hlavní třídě byl obchod s látkami, jmenoval se „Kapek“, a já se ptal táty, co mají napsáno na fasádě. Stálo tam: „Kapek, ten má hodně látek, koberců a záclon.“ Narozený jsem v Zábřehu, takže jsem vlastně Ostravak (s krátkým a; smích)

Tak to jsme narození ve stejné porodnici…

Penzion nám v restituci vrátili zpátky a někdo to koupil. Jmenuje se to hotel „Ostravačka“ a každý to tam zná. Je to vidět ze silnice. Táta byl takový sportovec, že jezdil z Frýdku až na Staré Hamry na kole, což bylo 25 km a končilo to prašnou cestou.

Štěstí je, že vás nezatopila voda přehrady Šance-Řečice.

Motiv z Nepřívaz - autor: Adolf Kašpar

Vzali nám kus zahrady. Pamatuju si, jak jsem dělal o prázdninách figuranta geometrům, kteří to vyměřovali, abych si vydělal nějakou kačku. Naši se tam přestěhovali, táta dostal zaměstnání v železárnách v Lískovci u Frýdku. Svět je totiž strašně malý, tak jako se setkávám s váma, tak se potkám v opeře v Sydney, kde jsem byl na Její pastorkyni, nebo v Kapském městě, kde dávali Lišku Bystroušku v češtině s uvaděčkou, která se mě ptala, odkud jsem. A já říkám, že z Čech. Na to ona: „Ich bin aus Reichenberg“ (Já jsem z Liberce, pozn. red.), kde já mám zase chalupu. Odsunuli ji, když jí bylo pět let.

Taky mám vzpomínky na Český Těšín, kde jsme měli dobré přátele. Ten pán byl sběratel dědečkových obrázků a jeho dcera prof. Turková je taky milovnice umění. Samozřejmě v Olomouci máme spoustu lidí z příbuzenstva, protože Prombergrovic byla rozvětvená rodina.

V Olomouci si dědeček s Lolkem a s dalšími malíři odsloužili světovou válku. Ze začátku maloval oficíry, pak restauroval chrám Panny Marie Sněžné.

Za války taky dělal asistenta Dušanu Jurkovičovi.

Tu Jurkovičovu architekturu já miluju. Mám strašně rád i moderní stavění První republiky. Tady visí na stěně akvarel vojenský tábor na Maguře a pak se dostali ještě dál do Haliče.

Své stopy zanechal Kašpar rovněž v zámku Kreuzensteinu u Vídně.

Ano, s Hanušem Schwaigrem tam malovali vnitřní výzdobu zámku hraběte Wilczeka, ostravského uhlobarona. Pochopitelně je to naše povinná zastávka na cestě do Vídně.

Rodina Kašparů pochází z Bludova, což je pomezí německého jazyka, Alois Kašpar učil na německé škole, oba bratři absolvovali německý učitelský ústav. Jaký byl jejich vztah k češství a němectví?

Rodiče Adolfa a Aloise Kašparových mluvili česky. Že se pak oba synové naučili německy, bylo v té době zcela automatické. Na jazyky se zaměřovala maminka, která milovala francouzštinu, dělala angličtinu, italštinu, pochopitelně německy taky uměla.

Táta Hrobka Adolfa Kašpara na Vyšehraděbyl z české sklářské rodiny, která si ale našla práci v Oranienburgu u Berlína, takže měl německé školy a rád používal německá slovíčka, kterých je ostatně čeština plná. A máma, ta dbala na moravský dialekt, vždyť je tam narozená: Hlubočky, okr. Olomouc, to měla i v občance. My jsme se jí jako kluci s bráchou ošklivě smáli: „Prosím tě, Hlubočky, taková díra!“ Spolu s babičkou obě mluvily spisovně, s čímž my kluci měli potíže, protože ze školy jsme nasákli obecnou češtinou. Tam se na to nedbalo.

Pomník Adolfu Kašparovi pobíž Železné Rudy, kde náhle zemřel na mrtvici 29. června 1934

Potomci vynikajících osobností to nemívají lehké. Jsou s nimi srovnáváni. Jaké to bylo ve vašem případě?

To není můj případ. Většinou nikdo neví, že jsem potomek slavného malíře. Dělal jsem fotografii, tedy něco úplně jiného, a vyčítala mi to hlavně maminka, která říkala: „Ty holt nejsi tak precizní a spolehlivý, jako byl tvůj dědeček.“

Ale fotograf přece musí být úžasně precizní.

No ne, ona myslela, že v tom nemám pořádek: „Zas nemůžeš najít ty negativy? To by se dědečkovi nestalo!“ A skutečně, on hodně fotil a měl to pěkně seřazené. To jsem vážně takový nebyl. Táta mi to vyčítal taky, protože byl precizní: „Ty nemáš ten správnej sicflajš,“ říkal. Já byl po babičce, s tou jsme si nejlíp rozuměli. Byla bohémská a taky přes to divadlo.

Dědeček mi ale pomáhal vždycky, to musím přiznat. Uvedu příklad: Tady visí na stěně obrázek, je to skladatel Josef Suk s věnováním, a maminka vždycky vzpomínala, jak Suk, Jirásek a další chodili k nám do rodiny a houpali ji na kolenou. Babička se potkala u dědečkova hrobu na Vyšehradě s paní Sukovou, manželkou nedávno zemřelého virtuosa Josefa Suka, a povídali si o dětech. Po nějaké době jsem dostal za úkol vyfotit Suka. Přišel jsem za ním, on se zamyslel a říká: „Počkejte, manželka mi říkala, že mluvila s vaší maminkou…“ A byli jsme doma! On je vnuk od Suka, já od Kašpara. Měli jsme pak fantastický vztah, mnohokrát jsem ho fotil.

Viděl jste dětskou operu Čarokraj? (Viz rozhovor Zpravodaje s Radkem Malým, autorem libreta)

Viděl a je to dobré. Já nejsem žádná konzerva. Naopak, hlavně po stránce scénografie jsem úžasně progresivní. Ano, byl jsem konzervativní, ale řeknu vám, že mě poznávání naučilo, že jsem byl tolikrát v zahraničí a zpočátku jsem se taky mnohdy vyděsil. Pak jsem o tom ale přemýšlel a vadit mi to přestalo. Naopak, když vidím dnes klasickou inscenaci, tak si říkám: Snad budou aspoň dobře zpívat.

Zpočátku se mi na Čarokraj ani nechtělo jít, ale pro děti to je výborný základ. Kdyby měli jít rovnou na Wagnera, tak utečou.

Všichni si o mně myslí, že když chodím na opery, tak jsem konzervativní člověk, což není vůbec pravda a nesouvisí to. Myslím, že je to tím, že jsme tady byli tolik let zavření. Češi jsou v podstatě konzervativní národ. Vím, že dědeček, máma, babička, bratr, nikdo by tyhle věci nepřijali. Viděl jsem „Prodanku“ v Lipsku. Jeník je rocker, jezdí na Harleyi a „Věrné milování“ zpívají tak, že Mařenka sedí na tandemu. Furiant a skočná jsou vynechané, místo toho je disko a odehrává se to na dálničním odpočívadle. Esmeralda je striptérka, která se dělníkům, kteří tam pracují, svlíkne. Jsou to voloviny a taky neříkám, že to byla dobrá inscenace, ale žasnul jsem nad reakcí německého publika. Bylo to odpolední představení tzn. pro důchodce, ale nadšeně tleskali a vůbec jim to nevadilo. Fakt je, že oni tleskají hlavně tomu Smetanovi, ale jsou přístupnější a tolerantnější.

Vůbec Němci byli vždy hodně pokrokoví, vezměte si Bauhaus v Dessau, v činohře Max Reinhardt… Dessau, to je zvláštní město, kde mají obrovské moderní divadlo, které bylo postaveno těsně před válkou, a Hitler z toho chtěl dělat jakoby druhý Bayreuth. Dostal jsem se k tomu tak, že můj táta byl zaměstnaný u české firmy, která dělala pro to divadlo technické vybavení, jevištní techniku. Doma měl z té doby fotky, mě to zajímalo, bylo to v NDR nedaleko Lipska, takže jsem tam vyrazil a musel jsem ovšem taky do Bauhausu. Milovníky téhle školy se pak stali můj synovec (Jan Horník) i syn (Petr Horník), které jsem tam taky vzal. Oba fotí. Myslím, že Honza po mě převezme starost o dědečkův odkaz, protože má k umění silný vztah. Sám na sobě pozoruju vliv prostředí, jak jsem vyrůstal obklopen uměním.

Mně se smějou, že jsem byl konzerva, protože jsem četl Jiráska, 42 dílů, celé řady knih. Četl jsem to a historie mě bavila.

Obligátní dotaz: Jak jste se dostal k fotografii?

Zase to byl vliv rodiny. Vždycky jsem obdivoval negativy a obrázky od dědečka, který strašně moc fotil. Měl malý francouzský aparátek na malé skleněné desky 6 x 9, které si dokonce sám vyvolával. Můj táta taky hodně fotografoval, měl Rolleiflex 6 x 6, krásný aparát. A já jsem najednou cítil potřebu, když jsem chodil do divadla, že bych si to potřeboval vyfotit pro sebe. Na gymplu jsme měli školní divadlo v Helichovce, já jsem taky hrál, ale bylo to špatné, nepamatoval jsem si ani větu. Šel jsem od toho, ale začal jsem to školní divadlo fotit, což mě strašně bavilo, a už jsem byl v tom.

Tenkrát byla problematická doba – maturoval jsem v 56. roce. Ta doba byla strašná! Maturoval jsem ve svazácké košili, protože ředitel řekl: „Kdo nepřijde ve svazácké košili, maturitu neudělá.“ Když jsem chodil do školy, ptala se učitelka: „Horník, jak to, že nejseš v Pionýru?“ Mě nenapadlo nic moudřejšího, než říct: „Prosím, rodiče si to nepřejou.“ Museli pak kvůli mně do školy a zase to zachránil dědeček, protože ta kantorka učila děják, milovala Němcovou a milovala Babičku, a když se dozvěděla, že ji ilustroval, tak to spláchla, i když to byla šílená soudružka, stoprocentně přesvědčená.

Odmaturoval jsem a chtěl jsem na kunsthistorii na filosofickou fakultu, nebo něco s divadlem, ale to bylo absolutně vyloučené. Musel to být technický směr, tak se vybralo, že půjdu na vysokou ekonomickou. Pohovory jsem udělal, jenže přišlo rozhodnutí, že bych si měl doplnit svůj profil ročním pobytem jako dělník ve fabrice. Táta řekl dobře, a šel jsem dělat dělníka ve slévárně do ČKD, kde on byl konstruktérem. A teď se zas budete hrozně smát. Ekonomickou jsem už nezkoušel, o fotografii jsem vůbec neuvažoval. Přemýšlelo se a pak táta řekl: „Když jsi byl v té slévárně, to byla huťařina – nechceš jít na vysokou báňskou do Ostravy, na hutnickou fakultu? Máš tam babičku na Starých Hamrech, jsi z Frýdku, sólista v baletu je Jirka Dušík ze Starých Hamrů, tam můžeš chodit do divadla, tak co ti bude scházet?“

Dostal jsem se tam, vydržel tři roky, jednou opakoval ročník. Nikdy jsem neudělal marxismus. Zaměřil se na mě jeden zkoušející a rovnou mi to řekl: „Já ti nevěřím, já vím z jaké seš famílie, a ty do té společnosti tady nepatříš.“ Tak jsem se na to vykašlal a šel zpátky do Prahy (to už jsem hodně fotil, učil jsem se sám) a dostal jsem místo fotografa v Akademii věd. Postupně jsem fotil pro časopisy a nakonec se dostal bez jakýchkoli protekcí ke všemu sám. Nakonec jsem šťastný, že jsem nevystudoval VŠB. Byl bych zaměstnaný v kladenských hutích.

Vůbec té etapy nelituji. Jezdil jsem autostopem na Staré Hamry, tam jsem se měl dobře. Líbilo se mi tam. Chodil jsem do Myrona (Divadlo Jiřího Myrona, pozn. red.), který byl sice ošuntělý, ale byl tam výborný soubor, moc kvalitní. Znám tam spoustu lidí. Později jsem tam jezdil fotit operní kalendář podobně jako do Brna na Janáčka. Byl jsem na volné noze, nikdo mě neotravoval s politikou. Nejlepší bylo setkávání s řadou výborných lidí, včetně třeba Oldřicha Šimáčka, který měl trochu nevýhodu, že byl ve stínu Josefa Svobody, což byla velká osobnost, i když partajník, a jak vyšlo najevo, i důvěrník StB, bohužel.

Vy jste do konfliktu tohoto typu nepřišel?

Nikdy v životě ne! Měli jsme jen hrozné problémy tady v domě, protože jsme ho koupili i s domovníkem a to byl strašný soudruh. Neustále chodila udání na školu, jaká jsme strašná rodina, ale to spíš odnesli naši. Když máte v sobě nějaké zázemí, tisíc zájmů, čtete a nemusíte živit hladové krky, tak jste spokojený. Naše skutečně zachraňoval dědeček a mnozí lidé na tom tenkrát byli mnohem, mnohem hůř. Vím, že rodiče pomáhali finančně lidem, kteří na tom byli hrozně špatně.

Jakou jste měl techniku? Myslím také s ohledem na prostředí divadla a opery. Četl jsem, že používáte tlumiče zvuku nebo hlukotěsná pouzdra.

Techniku jsem měl vždycky perfektní. Zpočátku sice ne, ale pak jsem si opatřoval drahé, kvalitní věci a vyplatilo se to. Měl jsem Hasselblad, Linhofku, Nikony, Leicu, novější Rolleiflex. Technika mě bavila a nebyl jsem její oběť. Nejradši jsem samozřejmě měl německou techniku. Protože se rád sichruju, fotil jsem zároveň i na větší formát, aby to bylo kvalitnější (Co kdyby se z toho dělal plakát?), takže jsem radši dělal věci duplicitně na různý materiál (diapozitiv, barevný negativ, někdy i černobílý film).

Zvláštní pouzdra jsem si nechal šít, dělali mi to tam, kde šijí dámské kabelky, a jsou moc šikovní. Měl jsem dokonce dvě, jedno malé a jedno velké, a když jsem šel na koncert, kde hraje houslista pianissimo sólo a nesmí být vůbec nic slyšet, tak jsem je dával přes sebe. Tohle používáme se synem běžně.

Když se mohla dělat aranžovaná focení, tak jsem dělal všechno x-krát a jsem šťastný, že to mám. Teď si postupně všechno skenuju do archivu a moc rád se k tomu vracím, protože nacházím vzpomínky na slavné a báječné lidi, které jsem poznal. Hrozně moc mi dali, a když vycítili, že to neděláte pro peníze, ale z lásky, speciálně v divadle, tak se vám otevřeli a udělali všechno.

Vzpomínám si, jak mi volali z Pragokoncertu, pro který jsem dělal kalendáře (pro Supraphon zase obaly na gramodesky, asi 200), že potřebují honem obrázky z Prodanky s Ivo Žídkem. Druhý den bylo ve Státní opeře představení, Žídek o tom už věděl, a ptá se mě, kde budu sedět. Já na to, že v boční lóži u jeviště. A on: „Výborně, my to na vás nahrajem.“ Oni úplně změnili režii, tak abych já mohl dobře fotit. Po představení pak Žídek říká: „My jsme to hráli pro vás. Doufám, že to oceníte! Aspoň ty fotky budou pořádné!“

Mě vlastně vyučil Harapes. S tím jsem se seznámil zvláštním způsobem. V té době už jsem hodně fotil divadlo, ale ne oficiálně. On chodil se sestrou mého spolužáka a potřeboval nějaké svoje fotky. Udělal jsem mu civilní snímky ve Valdštejnské zahradě, jemu se líbily a vzkázal mi, ať ho přijdu fotit do divadla. Měl tam výsadní postavení, co řekl, to platilo. Jednou jsem ho fotil po představení na jevišti, a jak jsem tam stál s foťákem, tak on na mě: „Na kolena!“ Nastala trapná situace, a já na to: „Myslíte, abych vás fotil níže?“ No jistě, jinak budu mít zkreslenou figuru, říká on. A měl úplnou pravdu, protože při focení z výšky bych ho opticky zmenšil. Navíc kleknout si k focení je pohodlnější, než se hrbit.

Mluvili jsme o trampotách se sháněním lístků. Potřebuje vlastně divadelní fotograf lístek, tzn. sedadlo?

Já se do divadel ve světě nehlásím jako fotograf – to nemají rádi! –, ale jako píšící novinář. Ostatně teď hlavně píšu recenze na představení. To focení je obrovský problém, kdy jsem zažil téměř vyvádění a zabavení fotoaparátu. Oni vám divadla nabídnou fotky a veškerý servis, jenomže já si chci obrázky udělat sám pro sebe, aby z toho byla třeba výstava, takže já vlastně fotím na černo. A to musí být člověk opatrný, aby ho nikdo neviděl atd., a víte, už na to nemám nervy jako dřív? Ve Freiburgu mě např. nechali fotit na generálce, v Žitavě (Zittau) byl zas český dirigent, kterému jsem napsal, a šlo to. Největší malér jsem ale měl v Káhiře, kde mají bezpečnostní rám jako na letišti, čímž jste vyřízený. Nikdy nenosím nápadné fotografické brašny, ale jen malou tašku, kam aparát schovám. Jenže v Káhiře ve mně hrklo a já si říkal: Tak to je konec! Jsem v Káhiře a nenafotím to. Hned mi řekli, že to musí do šatny, přišel zřízenec a já horečně přemýšlel. To byla situace bytí a nebytí! Jak to sprovodit ze světa? A on povídá: „Támhle je šatna, dojdete tam sám?“ A já na to, že samozřejmě, a šel jsem rovnou do hlediště. Následující den jsem ještě chtěl nafotit ve stejné budově koncert. Všechno probíhalo stejně, jdeme k šatně a já povídám: „Neobtěžujte se, sir, už tam trefím sám.“ Takže Káhiru už mám nacvičenou. To víte, oni se tam bojí.

Zajímavé taky je, že musíte mít kravatu. Bez ní jdete domů. Já si říkal, sako mám a je horko… Jsou na to ale zařízení, kravatu vám půjčí.

Stejně jako kipu při návštěvě synagogy. Kulturní návyky návštěvníků divadel jsou všude jiné, že?

Víte, je hrozně zajímavé pozorovat reakce publika, a když ty kusy dobře znáte a vidíte jak reagují na určité věci Italové, Němci nebo u nás (u nás je blbé publikum, to jsou čumáci), to vytváří atmosféru. Dnes se chodí na Metropolitní operu do bijáku, uvidíte skvělé záběry, to je pravda, ale tu atmosféru nezažijete.

V Americe nemají ten sociální systém jako ve střední Evropě, tam stát nic neplatí, všechno financují sponzoři, a v Metropolitní nebo v San Franciscu čtete, kolik který pán dal dolarů. Jedna rodina tam věnovala 21 milionů dolarů na inscenaci Wagnerova Ringu, jen aby měli všechno nejlepší, od zpěváků přes orchestr po scénografii.

Mám zážitek z Buenos Aires, kde dávali Káťu Kabanovou a v hlavní roli slovenská pěvkyně Andrea Danková. Já si listoval novinama a na titulní straně její velká fotka. Dokážete si to představit u nás?

Zmínil jste Metropolitní operu. Fotograf Ivan Šimáček mi vyprávěl, že sestra jeho babičky byla operní pěvkyně a zpívala v Metropolitní.

Víte, já honím všude ty Čechy. Když píšu články, tak vždycky hledám osobnosti od nás, které tam působily. Když jsem teď dělal to divadlo v Oděse, zpíval tam Žídek, dirigoval tam Talich, bylo tam České kvarteto. Čechů jsem tam našel přehršel! A to je potom člověk šťastný. Zpívala tam Tereza Štolcová, rodačka z Kostelce nad Labem, kterou si vybral Verdi, aby zpívala premiéru Aidy při otevření Suezského průplavu. To jsou souvislosti, ne které se nesmí zapomenout. Tolik kvalitních lidí nemáme a člověk na ně musí upozornit.

V Černovicích jsem teď narazil na Josefa Hlávku, který tam postavil stavbu, kde dnes sídlí univerzita, a každý inteligentní člověk tam ví, kdo to byl. A to je pak člověk hrdý. Jsem šťastný, když v cizině najdu český živel. Proto jezdím třeba za Janáčkem na druhý konec světa na operu.

V Káhiře mají krásnou moderní operu, kterou postavili Japonci. Hudebním šéfem byl mladý italský dirigent, se kterým jsem se bavil, a ten mi řekl, že mu Dvořák zachránil život. Byl prý v životní krizi a chtěl se zabít. Dostal úkol nastudovat s orchestrem Dvořákovu 7. symfonii, což zprvu nechtěl, ale pak tam našel takové věci, že ho to od sebevraždy odradilo.

Jak sbírám staré pohlednice divadel, tak chystám projekt, ve kterém by se srovnával stav divadelních domů před sto lety a dnes, což bude velmi zajímavé. Někde něco přistavěli, některá už nestojí. Bylo by to zajímavé i jako putovní záležitost po divadlech, kde by byly naše scény, ale i ty exotické z Panamy, Venezuely nebo z Bogoty. Ta sbírka čítá 11 tisíc kusů a jsou to jen divadla.

Mám pohlednice z Prodané nevěsty a soutěžíme s Luďkem Velenem, s tím basistou, který je taky sbírá, a když se potkáme, tak říká: „Už jsem to pane Horník vzdal, protože vy mě vždycky trumfnete.“ A já na to: „Mám více času, vy zpíváte, já sbírám pohlednice, každý děláme něco jiného. Ale oba děláme užitečnou věc, oba máme rádi „Prodanku“, oba máme rádi Smetanu a pak to třeba odkážeme Smetanovu muzeu.“

Byl jsem v antikvariátu a říkají mi: „Teď tu byla jedna paní, koupila si Prodanou nevěstu.“ A já se divil: „Proč jste jí to prodávali, vždyť jsem vám to říkal – nikomu to neprodávejte, nechte to pro mě!“ A pak jsem přišel do Smetanova muzea a paní doktorka povídá: „No, teď jsem sehnala báječný kousek. To určitě nemáte!“ „A kde jste to koupila,“ ptám se jí. Prý u Semaforu. „Tak to jste byla vy, co jste mi to vyfoukla!“ Víte je to vášeň, to sběratelství. Já chápu, jak někdo může brát drogy. To se dostanete do stavu, kdy vám někdo něco nechce prodat, a vy jste ochoten to ukrást a úplně si to odůvodníte!

Děkuji za rozhovor - Marek Bohuš, Praha, 4. února 2012

Pavel a Petr Horníkovi

Rozhovor s panem Horníkem trval dlouho a na cestě od něj se naskytl od Belvedéru kouzelný pohled na Prahu, město plné žijících i zvěčnělých nositelů našeho národního kulturního dědictví a svědka jejich životů. Pod dojmem právě prožité zkušenosti bylo těžké zůstat chladným, byť teplota klesala velmi hluboko pod bod mrazu.

Adolf Kašpar (1877 Bludov – 1934 Železná Ruda)

Malíř, grafik a ilustrátor. Po gymnáziu a učitelském ústavu v Olomouci (1890–1899) studoval v ateliéru Maxe Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze (1899–1904). V českém výtvarném umění zaujal významné místo především jako ilustrátor. Do všeobecného povědomí vstoupil ilustracemi k Babičce B. Němcové, které vytvořil ještě jako student a jež mu otevřely cestu k historickým románům A. Jiráska, Z. Wintra a dílům dalších autorů, jako byli J. Neruda, Fr. Bartoš nebo K. V. Rais. Jeho ilustrace vycházely ze Schwaigrových kreseb, obrázků německého romantika L. Richtera, W. Busche, barokních dřevořezů a z díla J. Mánesa a M. Alše.

Literatura a zdroje:

  • Schejbal, Josef: Adolf Kašpar – Život a dílo. Praha 1957
  • Filip, Václav - Štědrá, Libuše: Potomci slavných. Praha 2000
  • Památník Adolfa Kašpara v Lošticích
  • portrét: M. Wögerbauer
  • foto a reprodukce z uvedených zdrojů, Wikipedie a autor
Rubrika: Kultura, Rozhovory |  
Možnosti sdílení: Více |

Komentáře k článku (3)

  1. Jirka (05.05.2016 - 19:07) odpovědět IP: 88.101.91.178

    Dobrý den.
    Nevím jestli ještě někdo sleduji komentáře k tomuto článku ale zkusím to.
    Zdravím pana Horníka ze Starých Hamer.Na paní Kašparovou si pamatuji.
    Víc jí ale znal můj otec a hlavně děda který postavil blízký hotel a po válce nějaký čas na
    Ostravačce i vařil.Dnes jsou oba hotely uzavřeny a v dost špatném stavu.

  2. Marek Bohuš (09.05.2016 - 10:05) odpovědět IP: 158.194.56.155

    Ahoj Jirko,

    díky za reakci, diskusi sledujeme, panu Horníkovi mohu poslat na ni odkaz. Zajímaly by mě podrobnosti k těm hotelům a jejich historii ve vztahu k rodině Horníků. Loni jsem se procházel středem Starých Hamrů po dně vypuštěné přehrady. Krásný kout. Doporučuji pořady ČT z cyklu Nedej se! (aktuální) a Zatopené osudy (starší).

    S pozdravem
    Marek Bohuš

  3. Jirka (16.05.2016 - 18:49) odpovědět IP: 88.101.91.178

    Ostravačku postavil pan Kašpar .Jak je i uvedeno v článku.Paní Kašparovou si matně pamatuji.Můj děda postavil sousední hotel.
    Pořady znám,přehrada nebyla vypuštěná ale díky suchu poloprázdná.

Zanechte komentář

Jméno - vyžadováno

E-mail (nebude zveřejněn) - vyžadováno


Přečtěte si nejprve pravidla pro fungování webu www.hlubocky.eu
Vulgarity, urážky, nadávky, spam apod. budou automaticky nebo následně smazány.